Více než čtvrt století po pádu komunismu se tento způsob života stává tématem konferencí i návštěv s průvodcem. „Komunálky” mají dokonce festival, uspořádaný umělci v Petrohradu, který se za sovětských dob jmenoval Leningrad.

V Rusku se bydlení tohoto typu objevilo po bolševické revoluci v roce 1917, kdy se dělníci a rolníci usadili v měšťanských bytech, jejichž majitelé byli většinou vykázáni do jediné místnosti ve svém dřívějším příbytku.

Nikdo není sám

„Tyto byty jsou součástí dějin naší země a našeho města. Ačkoliv jich je v Petrohradu ještě hodně, pomalu mizí. Proto jsme se rozhodli zorganizovat festival,” říká Svetlana Vorobjovová ze skupiny umělců, z níž vzešel nápad přiblížit všední život v komunálních bytech a umožnit seznámit se s jejich obyvateli.

Jedním z nich je pětasedmdesátiletý Eduard Jemeljanov, sdílející již 15 let třípokojový byt v samém centru někdejší metropole carského Ruska. Eduard vychází ze svého pokoje a vítá návštěvníky v trenýrkách a nátělníku, které si oblékl „jako vždycky”, jak říká s úsměvem.

„Mám rád komunální byty a nechtěl bych žít jinde. Nikdy tu není člověk sám, vždy tu někdo je a to je dobře,” vysvětluje penzista, který svolil s účastí na festivalu na žádost jedné ze svých sousedek, Vorobjovové.

Se sousedy se sdílí kuchyně i koupelna

Anna Fjodorovová žije v pokoji s úchvatným výhledem na hlavní tepnu Petrohradu, s krbem v rohu místnosti a se stropem vysokým 3,6 metru. Ale také musí sdílet kuchyni a koupelnu s desítkou sousedů obývajících byt o osmi pokojích.

Na konci dlouhé a temné chodby se nachází malá koupelna a veliká kuchyně, kde se věčně kříží cesty sousedů. Instalovány jsou tu čtyři plynové sporáky, osm stolků a osm ledniček, aby si každý z nájemníků mohl uvařit, až na něj přijde řada.

„Komunální byt má dvě tváře: prima věci jsou hned vedle nepříjemných,” směje se mladá brunetka, která do Petrohradu přijela z Volgogradu před čtyřmi lety. Jako umělkyně je nadšená z bydlení v historickém centru města a obdivuje architekturu budovy z roku 1905, ale připouští, že soužití bývá „složitější”.

„Zpočátku bylo pro mne jako člověka s vášnivým jižanským temperamentem těžké si zvyknout na soužití v komunálce,” přiznává Anna. Kvůli nedostatku soukromí bývají vztahy se sousedy občas „delikátní”.

Dokonalý příklad vzápětí poskytuje spolubydlící, čtyřicátnice Naděžda v růžovém triku, když se rozječí na Annu: „Hele, koukej, právě jsem vytřela podlahu a tví návštěvníci ji už pošlapali,” vříská na adresu návštěvy uspořádané v rámci festivalu. „Varovala jsem sousedy, že se účastním festivalu, ale někteří tím nejsou nadšeni,” chichotá se Anna.

Konec sovětského dědictví

V 80. letech představovaly „komunálky” skoro dvě pětiny bytů v centru Leningradu. Ale po pádu komunismu v roce 1991 si mnoho měšťanských bytů, většinou už velice zchátralých, koupili zámožní Rusové a spoustu někdejších nájemníků přestěhovali do vlastních malých bytů na sídlištích.

V pětimilionovém Petrohradu v roce 2008 spustili program přestěhování obyvatel „komunálek”, které občas čítaly až deset pokojů, ve snaze skoncovat s tímto sovětským dědictvím. Podle úřadů se během sedmi let počet těchto bytů snížil ze 116 000 na 83 000.

V Moskvě, která má 12 miliónů obyvatel, se „komunálky” už prakticky nevyskytují. Sestry Kira a Svetlana ve věku 45 a 48 let se rozhodly navštívit petrohradský festival „komunálek” z nostalgie. „Vyrůstaly jsme v podobném bytu, s 18 sousedy ze šesti pokojů,” vzpomíná Svetlana. „Ve skutečnosti na tom nebylo nic romantického. Za nic na světě bych se tam nechtěla vrátit,” přiznává Kira.