Dne 20. prosince 1991 se usnesením vlády zavřela vrata vojenského prostoru Milovice-Mladá, kde fungovali vojáci téměř jedno století. Na počátku zabrala 3000 hektarů rakouská armáda, prostor byl využíván za 1. světové války i v meziválečném období.

Od roku 1939 zde byli Němci, kteří středisko rozšířili a natáčeli v oblasti také propagační materiály, jejž poté vydávali za záběry z východní fronty. I po válce se Milovice neobešly bez vojáků. Od roku 1968 se v těchto místech usadily desítky tisíc sovětských vojáků, kteří měli ve vojenském prostoru také své velitelství. Byl odtud denně vypravován speciální vlak přímo do Moskvy. Sověti Milovice opustili až po revoluci s rozhodnutím o zrušení újezdu.

Potkat však nemusíte jen koně

Potkat však nemusíte jen koně...

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Tak by se dal v kostce shrnout osud zdejší oblasti za posledních sto let. My však stojíme před novou érou přírodně hodnotné krajiny, kterou se nyní vydáme prozkoumat. Všechny cesty většinou vedou od nádraží, a proto i naše skromná výprava vyráží od stanice po modré směrem k oboře.

Příchod nám kazí polorozbořené domy a prašná silnice, po které se prohánějí náklaďáky. Zanedlouho už jdeme kolem elektrického ohradníku rezervace, který budeme následovat doprostřed stepní vegetace.

Divoké koně z Anglie na pastvu vypustila loni v březnu společnost Česká krajina, což je nezisková organizace zabývající se ochranou přírody a životního prostředí. Milovickou step si nevybrali náhodou.

Nová obora milovického stáda je větší a oplocená.

Nová obora milovického stáda je větší a oplocená.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Unikátní stepní ekosystém obývají nejen vzácné rostliny, ale ještě významnější živočichové jako korýši, brouci, motýli, ale i žáby, ještěrky, užovky a mnoho druhů ptáků. Výjimečnost oblasti si uvědomuje i stát — vznikla zde přírodní rezervace Pod Benátským vrchem a krajina také patří do soustavy Natura 2000 jako evropsky významná lokalita.

Divoký kůň neboli keltský pony je znám již od středověku, ale jeho kořeny určitě sahají ještě do hlubší minulosti. Ve střední Evropě divoké koně najdeme pouze v Milovicích, na světě žije několik stovek kusů.

Společnost Česká krajina přivedla do Milovic i zubry, kterým taktéž hrozilo vyhynutí. Stádo pochází z Polska. Poslední, koho můžete na pastvině spatřit, jsou rovněž původní obyvatelé české krajiny pratuři. Ti vyhynuli v 17. století, zvířata v Milovicích jsou výsledkem zpětného šlechtění.

Pásová auta u koní

Při naší návštěvě se nám jako naschvál ukázali pouze divocí koně, za to i s letošním hříbětem. Na 40hektarové pastvě jsme možná neprozkoumali každý kousek nebo se ostatní zvířata dobře skrývala. Druhá možnost je, že ostatní stáda byla na nové a třikrát větší pastvě u Benátek nad Jizerou. Pohled na statné koně v téměř volné krajině je však impozantní. Oboru si můžete prohlédnout kolem dokola, dbejte přitom zákazu jejich krmení.

Pásová vozidla pod dohledem ochranářů pomáhají zlepšovat biodiverzitu

Pásová vozidla pod dohledem ochranářů pomáhají zlepšovat biodiverzitu.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Poněvadž máme v plánu i výlet, pokračuje po modré značce do nitra bývalého vojenského prostoru. Potkáváme pásová vojenská vozidla s nákladem lidí, která pomáhají ochraně přírody tím, že jezdí po zdejší stepi. Narušují tak povrh (především drnů), aby zůstala zachována step a byl omezen růst nežádoucích rostlin a zabráněno sukcesi. Takový management je povolen a dokonce vyžadován přímo ochranáři, kteří si ho v domluvené míře nemohou vynachválit.

Naopak smutný pohled je opodál, když vcházíme do lesa, kde jsou opět rozpadající se budovy navíc se skládkou pneumatik. Nenecháme se však rozptylovat a šlapeme k vrchu Pozorovatelna, kde si můžete projít krátkou naučnou stezku zaměřenou právě na milovickou krajinu a přírodu.

V oboře Traviny se zvířata schovají dokonale

V oboře Traviny se zvířata schovají dokonale

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Po nepříliš příjemné cestě po silnici posléze mizíme v břízovém lesíku a pomalu se dostáváme až k druhé oboře nazývané Traviny. Mineme velkou polorozpadlou budovu, která je určitě pozůstatkem armády, jež v ní měla i pozorovatelnu a možná i „buzerplac“.

K novému plotu rezervace se dostaneme záhy. Zahlédnout se dají stopy po zvířatech, hlavně tedy jejich trus, avšak zubři ani pratuři nikde. Když přijdeme k rozcestí Dubový les, jdeme ještě chvíli kolem plotu, ovšem štěstí nám nepřeje a tentokrát se budeme muset spokojit jen s divokými koňmi.

Zřícenina nad Jizerou

Zdržovat se příliš nemůžeme, skočíme zpět na modrou a probouzejícím se dubovým lesem pádíme do Dražic, v nichž nás čeká kulturně-historická přestávka. Jakmile podejdeme dálnici D10, je zřícenina hradu již nadohled. Musíme k ní vyšlapat mírný kopec, jenž nemůže konkurovat kopcům k jiným hradům, kde se pořádně zapotíte.

Hrad Dražice nad řekou Jizerou založil v polovině 13. století Řehník z Dražic, velké změny se pak dočkal za jeho syna Jana IV. z Dražic. Hrad na nepříliš vysoké ostrožně nemohl odolat husitským vojskům, které ho dvakrát vypálily. Po dalších úpravách na zámek je v roce 1599 hlášen jako zpustlý.

Stojící část třípatrového paláce je viditelná zdaleka

Stojící část třípatrového paláce je viditelná zdaleka.

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Opuštěný a zpustlý je však hrad i dnes, a to víc než je hezké. Bohužel se nedá psát o romantické zřícenině, i když by tomu nasvědčoval ještě stojící rohový kus paláce. Zřícenina je totiž zarostlá až třímetrovou vegetací, a to jak prostor uvnitř bývalého hradu, tak i kolem dokola. Přičemž stojící rohová část třípatrového paláce poukazuje na kvalitní architektonickou práci stavitelských mistrů. K vidění jsou čtverhranná okna, zdobení i část kaple a komínová tělesa.

Hrad Dražice ve své době patřil k výstavným hradům. Byl dvoudílný s bergfritem a měl větší dvoutraktový palác se záchodovým přístavkem. Mezi skvosty patřila také roubená komora, zaklenutá kaple a mnoho francouzských doplňků.

Část hradu Blansek s historickým zdivem

Část hradu Dražice s historickým zdivem

FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky

Po prohlídce a odpočinku si jako správní turisti dáme poslední tři kilometry kolem řeky. V pozdním odpoledni máme cestu pro sebe a do Benátek nad Jizerou přicházíme tak akorát. Pěkný celodenní výlet by nebyl dokonalý bez nějakého toho zlatavého moku. Po 18 kilometrech v nohách si to můžeme dovolit a sedáme do jedné z benátských restaurací.

Výlet najdete na Mapy.cz. Nebo si můžete jedním kliknutím do mapy naplánovat vlastní.