Nuznou tvář Kuby zná i třiapadesátiletý učitel na základní škole Manolo Pedro Martínez. Měsíčně si vydělá zhruba 250 pesos, což je v místní druhé, převoditelné měně ekvivalent 10 dolarů (asi 240 Kč). Z nich živí dvě dospívající děti a svou starou matku. „Ale můžu být rád, že žiju v Havaně, tady se dá přivydělat třeba na prodeji doutníků turistům. Na venkově je život ještě tvrdší," vypráví Manolo.

Žije ve starém dvoupokojovém bytě v rozpadajícím se domě, na němž by v Česku našly úřady klidně sto důvodů, proč je neobyvatelný. U neosvětlených schodů chybí zábradlí, každá zeď je opředená pavučinami elektrických drátů, které snad kdysi měly být ukryty pod oprýskanou omítkou. Uvnitř bytu není kromě omšelé televize, vrzajícího ventilátoru a stařičké lednice dovezené dávno z jedné z tehdy spřátelených evropských zemí nic, co by se dalo považovat za výdobytek socialismu.

Chátrající domy v srdci Havany

Chátrající domy v srdci Havany

FOTO: Petr Kupec, ČTK

Jedinou výhodou pro Martíneze a spoustu dalších nájemníků temných havanských domů je, že neplatí státu nájem. Na druhou stranu ale sedmaosmdesátiletá matka nepobírá důchod, protože na něj prostě nejsou peníze, říká Manolo. „Mobil asi nikdy mít nebudu, není z čeho ušetřit, a o autě vůbec nepřemýšlím," přiznává učitel, který stejně jako několik dalších místních na konci rozhovoru požádá o košili či boty "na památku".

Rozpadlá budova v těsné blízkosti jedné z historických ikon Havany, stavby El Capitolio inspirované americkým Kapitolem.

Rozpadlá budova v těsné blízkosti jedné z historických ikon Havany, stavby El Capitolio inspirované americkým Kapitolem.

FOTO: Petr Kupec, ČTK

Stát dává lidem průměrně asi 400 pesos, což by skromnějšímu člověku zvyklému třeba na české poměry stačilo při kubánských cenách nejvýše na týden života. Sehnat oficiální místo mimo státní sektor nelze a soukromé podnikání je věcí malého počtu lidí, kterým většinou museli s penězi do začátku pomoci příbuzní, kteří emigrovali do USA nebo do Španělska a kteří vydělávají nesrovnatelně vyšší částky.

A tak se Kubánci protloukají, jak mohou. Na ulicích jsou vidět prodejci tlačící vozíky či kolečka s pečivem nebo zeleninou, kteří občas zároveň sbírají prázdné plastové lahve, za něž dostávají pár drobných.

Kubánci si vydělávají rozvozem a prodejem čehokoli na jakýchkoli dopravních prostředcích.

Kubánci si vydělávají rozvozem a prodejem čehokoli na jakýchkoli dopravních prostředcích.

FOTO: Petr Kupec, ČTK

Spousta lidí má vedle svého hlavního zaměstnání ještě další práci, jako třeba šedesátiletá Rosa, která ve zjevné obavě ze státní moci nechtěla uvést své příjmení. Přes 20 let dělá pomocnou sílu v nemocnici, za což nyní bere 500 pesos měsíčně. Musí proto na pláži prodávat vodu, ovocné šťávy a rum.

I když tenhle mravenčí byznys spadá do šedé zóny, nad kterou nemá vláda kontrolu, nezasahuje do něj a nechává lidi živořit, jak sami dokážou. „Vláda nám nijak nepomůže, tenhle systém není v pořádku, ale nesmí se o tom mluvit. My Kubánci jsme příliš slabí, abychom něco změnili. Ale válku nechceme, nemáme rádi zbraně," říká Rosa, která stejně jako Manolo patří k lidem tiše láteřícím nad poměry, kteří však proti vládě Raúla Castra veřejně nikdy nevystoupí. Bojí se, že přijdou o práci a budou na tom ještě hůř.

Chudoba má na Kubě svůj protipól

Pak je tu ale další tvář dvoumiliónové Havany, kterou představují stovky lidí postávajících u pouličních wi-fi zón s chytrými telefony či obědvající v restauracích, kde stojí jídlo třetinu průměrného platu. Jsou to většinou lidé spřízněni s režimem, kteří pracují v dobře placených úředních funkcích či státních firmách. Na vládu jedné strany, která zemi podle některých otevírá světu, pochopitelně nedají dopustit.

„Poměry na Kubě se zlepšují, vláda dělá ekonomické reformy a i chudí Kubánci mají co jíst. Nejsme na tom hůř, než jiné země," říká bankovní úřednice Laura, která právě dopsala vzkaz své známé přes jednu ze sociálních sítí, které jsou díky nedávnému rozšíření internetu na Kubě již relativně snadno dostupné, což režim prezentuje jako jeden ze symbolů uvolňujících se poměrů. Stačí mít peníze na wi-fi, která tu nikde není zdarma. Hodina stojí 75 pesos.