Tunelem pod ústím zátoky se vrátíte a můžete krok za krokem začít zkoumat město zblízka. Je to dobrodružství, jaké vás sotva někde jinde potká. Být v jiné zemi, nebo být na Kubě jiné poměry, než ty, co tam panují, byla by Havana zaplavena turisty z celého světa. Dnes si tam připadáte mezi místními trochu osaměle.

Místní věštkyně

Místní cikánská věštkyně

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Ti, kteří jezdí na Kubu, tráví čas hlavně na plážích a ani místní turistické agentury se nepřetrhnou, aby je vylákaly k výletu do Havany či do některého z dalších skvostů koloniální éry. Metropoli údajně za rok navštíví milión turistů, ale vidět to moc není.

Po schodech času

Pokud bychom se na prohlídku města vydali vzhůru po schodech času, pak úplně dole, někde kolem roku 1519, najdeme malý antický chrám pod rozložitou ceibou. Jmenuje se Templete a označuje místo, na němž španělští mořeplavci vzdávali dík nebesům, že je dovedla do cíle jejich cesty.

Hned vedle je Castillo de la Real Fuerza, pevnost, která střežila přístav. Postavili ji poté, co celkem neznámý francouzský korzár Jacques de Sores město v roce 1555 vydrancoval a do základů spálil. Moc si nepomohl, neboť to bylo ještě předtím, než Havana nahradila Santo Domingo jako hlavní město Nového světa a než se odtud začaly vypravovat konvoje lodí naložených zlatem a drahocennostmi naloupenými v Jižní Americe. Pro Havanu z toho vyplynulo důležité pozitivum — zákaz stavět ze dřeva.

Pevnost Castillo de la Real Fuerza

Pevnost Castillo de la Real Fuerza

FOTO: Profimedia.cz

V oněch dobách bylo centrum Havany hned vedle, na Plaza de Armas. Náměstí téhož jména lze najít v mnoha městech Střední a Jižní Ameriky. Zdá se, že španělští dobyvatelé moc velkou obrazotvornost neměli. Na Plaza de Armas stávaly hlavní instituce koloniální správy té doby, zejména dnešní Městské muzeum, někdejší sídlo královských místodržících — Palacio de los Capitanes Generales. Spolu s katedrálou je to nejpozoruhodnější barokní stavba ve městě.

Katedrála sv. Kryštofa

Mezi nejdůležitější opory koloniálního systému patřila církev. Ta si symbol své moci, katedrálu, postavila hned vedle, ve vysušené bažině na dnešní Plaza de la Catedral. Nebylo to jednoduché.

Kostel začali jako na potvoru stavět v roce 1727 jezuité, kteří nebyli u španělského dvora v přílišné oblibě, a dokončen byl o 50 let později, dlouho poté, co byl jezuitský řád z Kuby vypovězen. Katedrála byla původně zasvěcena neposkvrněnému početí Panny Marie, ale známější je její další patron, sv. Kryštof (San Cristóbal).

Katedrála sv. Kryštofa

Katedrála sv. Kryštofa

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Barokní katedrála je výjimečná tím, že byla postavena z bloků korálových usazenin vytěžených z mořského dna. Na stěnách se dají najít otisky zkamenělých mořských živočichů. Její zdobný zevnějšek je v kontrastu s velmi skromným interiérem, vyzdobeným mj. kopiemi obrazů slavných evropských mistrů.

Poté, co nedaleký ostrov Hispaniola přestal být španělskou kolonií, byly ze Santo Dominga do Havany převezeny ostatky Kryštofa Kolumba. Na Kubě je ovšem čekal stejný osud, a tak se slavný mořeplavec v posmrtné schránce odebral v roce 1892 tam, kde americká sága započala, do španělské Sevilly. Všechno tohle patří do zlatého pokladu kubánské metropole.

Zlatý věk

Pokračujme po schodech času vzhůru, tak jak Havana spěla ke svému zlatému věku. Město bohatlo, své sídlo tu měl místokrál i guvernér ostrova, a tak se slušelo, aby si tu svůj palác postavil každý, kdo v Novém světě něco znamenal.

Ulice Empedrado, O´Reilly nebo Obispo míří z nejstarší Havany do té novější. Výstavné měšťanské domy, kostely i městská sídla šlechticů a nově vznikající vrstvy bohatých latifundistů.

Baroko rychle přechází v neoklasicismus inspirovaný rovněž španělskou, ale také francouzskou architekturou. Už také nestačí pořádat hudební večírky v patiu paláce. Doba si žádá divadlo, koncertní sály...

Cestou z Plaza de la Catedral ke Kapitolu si člověk znovu připomene, že baroko - ať vypadá, jak vypadá -  něco vydrží. Mnohé z kdysi honosných staveb 18. a 19. století jsou v zoufalém stavu, některé už spadly, někde stojí jen průčelí, jiné budovy drží „na nohou“ jen masívní výdřeva. Kdyby to tak mělo jít dál, nebude zanedlouho zlatý věk Havany čím doložit. Zlato se mění v levné pozlátko.

Příjemné posezení na Plaza de la Catedral

Příjemné posezení na Plaza de la Catedral

FOTO: Profimedia.cz

Krásně na návštěvníka zapůsobí ulice Obispo. Rekonstruované domy, značkové obchody, sem tam hospoda. Romantika zašlých časů. A zároveň velký smutek z toho, že mnohé domy např. na překrásném Paseo del Prado, tom nejhezčím ze staré Havany, vypadají jako po bombardování.

Je úplně jedno, jestli ty zřícené domy měly nějakou historickou nebo architektonickou hodnotu, či nikoliv. Už nejsou a s nimi už není velký kus toho, čím Havana bývala.

To, co představovalo zlatý věk tohoto krásného města, se tak zdá být dnes tím nejvíce zranitelným. A to jsme stále v místech, která byla v roce 1982 zapsána na seznam světového kulturního dědictví. Když se ale za Kapitolem ponoříme třeba do uliček někdejší čínské čtvrti, je to úplná spoušť.

Továrna za Kapitolem

Až si zvenčí prohlédnete Kapitol a pokud budete mít čas, zkuste továrnu Partagas, jednu z těch, kde se vyrábějí proslulé doutníky. Je hned za Kapitolem a někdy vás vezmou na exkurzi i bez objednání.

Šašek s doutníkem

Šašek s doutníkem

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Doutníkoví teoretici přijdou o iluze. Ta opravdová „havana“ nevyrábějí krásné mulatky, válející doutník na svých zpocených stehnech. V lavicích, jako ve škole, tam sedí muži i ženy většinou nikoliv nejmladší, před sebou na stole mají prkénko a ostrým nožem, chavetou, zpracovávají hnědé listy. Z jejich rukou vycházejí umělecká díla.

Ty nejcennější kusy přijdou až na několik desítek dolarů. To, co vám za pár dolarů nabídnou překupníci na ulici, sice také není k zahození, ale Cohiba to jistě nebude.

Bacardí a Granma

Zpátky k ústí přístavní zátoky je lépe jít od Kapitolu po ulici Agramonte (dříve Zulueta) než po již zmíněném Pradu. Tam sice je Velké havanské divadlo, nyní v rekonstrukci, ale když pak uhnete vpravo, napříč parkem, jež nese jméno osvoboditele Kuby José Martího, dostanete se na Zuluetu.

Stojí za to udělat si ještě malou odbočku k Edificio Bacardí. Někdejší sídlo světoznámého rumového impéria, které nyní operuje z Portorika, je skvělou ukázkou architektury art deco.

Pohled z dálky na Havanu

Pohled z dálky na Havanu

FOTO: Bohuslav Borovička, Právo

Někdejší prezidentský palác bývá označován za typický produkt architektury eklekticismu. K tomu nepoučený návštěvník pravděpodobně podotkne: „To nevadí, ale je to hezký.“ V prezidentském paláci je dnes Muzeum revoluce. Více než muzejní expozice zřejmě zaujme návštěvníka luxusní interiér paláce, který vytvářela newyorská společnost Tiffany.

Na volném prostranství za budovou je pod skleněným poklopem jeden z nejvýznamnějších artefaktů kubánské revoluce. Dvanáctimístná jachta Granma, na níž se na Kubu z Mexika přeplavil Fidel Castro a pět desítek jeho spolubojovníků. To už se ale odehrávalo v jiné době, než je ta, v jejíchž kulisách jsme se procházeli.