Z Bergenu, kde jsme cestu zahájili, jsme se přemístili (vzdušnou čarou) o zhruba 160 kilometrů severovýchodním směrem. Kraj okolo nás se jmenuje Sogn og Fjordane, známý je mj. nejdelším a nejhlubším fjordem (Sognefjord) a také nejrozsáhlejším evropským pevninským ledovcem (větší je už jen islandský Vatnajökull).

Pokrývá horní partie pohoří Breheimen a zaujímá plochu 487 kilometrů čtverečních. Mocnost ledu dosahuje až 300 metrů a nejvyšší nadmořská výška ledovce se blíží 2100 metrům. Jmenuje se, jak už bylo řečeno, Jostedalsbreen.

Ledovcový splaz Nigardsbreen

Ledovcový splaz Nigardsbreen

FOTO: Miroslav Šára, Novinky

Oblíbenými místy, na něž míří turisté, jsou ledovcové splazy, spadající z okraje ledovce. Je jich čtyřiadvacet, velice dobře přístupné jsou tři. A jedním z nich je i Nigardsbreen, za nímž jsme se vydali. Autobus nás dovezl až k osadě Gjerde a pak kousek za ni k maličkému přístavišti. Na samém počátku návštěvy modrobílé ledové záplavy je totiž zhruba kilometrová cesta loďkou. A pak obdobně dlouhá cesta po svých. Dodejme, cesta úchvatnou, málem až snovou krajinou.

Zvláště když přijedete dopravním prostředkem, který několik hodin před tím předváděl, jak skvěle mu fungují stěrače – a pak vystoupíte, dopadne na vás posledních pár kapek a vzápětí udeří slunce. Okolní skalnaté vrchy plné vodopádů i drobných vodních výronů v tu chvíli jako by vybuchly. Sluneční paprsky ve spolupráci s vodou a žulou vytvořily dojem, že jsme se ocitli v sevření skleněných hor.

U ledovcového splazu Nigardsbreen

U ledovcového splazu Nigardsbreen

FOTO: Miroslav Šára, Novinky

Ale nejen to bere dech. Už samo jezírko, mizící za našimi zády v protáhlém údolí, řada malých skalnatých ostrůvků, sytě zelená vegetace, všudypřítomný zvuk chvátající vody a vzduch s množstvím kyslíku pro Středoevropana nezvyklým – to vše ladilo turisty do takřka slavnostní nálady. Navíc pěší cesta, na několika místech usnadněná dřevěnými můstky a lávkami, nebyla ani dlouhá, ani obtížná.

A pak jsme stanuli před čelem ledovce. Bílým i modrým. Obrovským. Pokračujícím kdesi ve výšinách, z nichž se plazí – na délku měří třicet kilometrů. Burácejícím přívaly vod, jež posílá dolů do údolí.

Ledovcový splaz Nigardsbreen

Ledovcový splaz Nigardsbreen

FOTO: Miroslav Šára, Novinky

Malá skupinka se speciálním vybavením a v doprovodu odborníků měla právě za sebou první kroky po ledovci, postupně stoupala výš a výš. My bez speciálního vybavení stáli dole, ale i tak jsme byli plni dojmů. Bez ohledu na to, jestli jsme u podobného divu přírody stanuli poprvé či poněkolikáté. Vyslanec Nigardsbreen podpořen okolní scenérií je jedním z důkazů, jakým výtvarníkem (a nejen to) dokáže příroda být.

U ledovcového splazu Nigardsbreen

U ledovcového splazu Nigardsbreen

FOTO: Miroslav Šára, Novinky

Dodejme ještě, že Jostedalsbreen je od roku 1991 národním parkem. Rozkládá se na zhruba trojnásobně větším území, než které zabírá ledovec – na 1310 kilometrech čtverečních.