Zakotvili jsme, hodili si na záda batohy a došli do pár set metrů vzdáleného kotviště přívozu. Moderní ferryboat (trajekt) nás dovezl během pěti minut přes kanál až k hlavnímu nádraží. Ocitli jsme se přímo v srdci Amsterdamu.

O chvilku později, aniž jsem to tušil, jsem mířil úzkou uličkou do čtvrti De Wallen, oblasti červených luceren. Domečky v uličce se trochu kácely. Prý za to mohou dřevěné piloty, na kterých stojí. Bývají zaražené 15 metrů do bahna a pracují.

Napadlo mě, že bych si mohl nafotit křivolakou uličku „opilých domů“. V tom jsem si uvědomil, že na mě někdo mlátí přes okno. Vylekaně jsem se otočil a uviděl jsem za červeným sklem dívku v bikinách. Usmála se na mě stejně sebevědomě jako pojišťovací agent, jenž se rozhodl, že se mnou uzavře pojištění na cestu.

Ve čtvrti De Wallen nejsou jen prostitutky, ale také pornokina, erotické show, sexshopy, obchody s dráždivým prádélkem a podobně.

Ve čtvrti De Wallen nejsou jen prostitutky, ale také pornokina, erotické show, sexshopy, obchody s dráždivým prádélkem a podobně.

FOTO: fotobanka Profimedia

Měla nádhernou postavu a překvapivě jemný výraz v obličeji. Přímočará gesta, kterými mi naznačovala, jak bychom si to spolu užili, s ním ostře kontrastovala. Teď šlo prostě o byznys, ne o romantické snění.

Zasmál jsem se hezké amatérské etudě, omluvně jsem se jí uklonil a pokračoval jsem dál. Fotoaparát jsem zastrčil za bundu. Byl bych nerad, kdyby mi ho některý z pasáků serval z krku a hodil do romantických vod kanálů, případně mě poslal za ním.

Prostitutky všech ras a váhových kategorií

Za výlohami tu stály prostitutky všech ras. Mladé i starší, hubené a tlusté, krásné i ošklivé. Jako by neexistovala žena, kterou byste tu nemohli mít. Za místo ve výloze platí od 75 do 150 eur. Pracují až na tři směny po 8 hodinách. Mají své odbory, pravidelné prohlídky i pravidla hry. Tak třeba říkají: žádný sex bez kondomu. Jejich hlavní klientelu ale netvoří starší pánové, nýbrž mladíci mezi 20 až 24 roky.

Expozice v muzeích sexu a erotiky jsou překvapivě dobře udělané.

Expozice v muzeích sexu a erotiky jsou překvapivě dobře udělané.

FOTO: Petr Veselý, Právo

Bavil jsem se později s Čechem, který za jednu z takových výloh zašel. Dívka ho zavedla do ložnice v prvním patře úzkého domku. Tam, kde v 17. století bydleli obchodníci, kteří vysílali své lodě do celého světa, si užil orální rychlovku přes kondom. Dívka byla velmi zručná, zvládla vše ani ne za 15 minut. Čech zaplatil 50 eur.

„Stálo to za to?“ zajímal jsem se. Zasmál se, pokrčil rameny a pak mi řekl: „Kdybych to nevyzkoušel, měl bych možná po celý život pocit, že jsem o něco přišel.“

Sladká vůně marjánky

Světelný nápis hlásal: Cofeeshop Reefer. Takových jsou zde v centru města desítky. Ke kávě nebo k jiným nealkoholickým nápojům si v nich můžete objednat jointa marihuany, obvykle uzavřeného ve zkumavce. Celý půvab byznysu spočívá v tom, že nizozemské zákony sice měkké drogy nelegalizují, ale tolerují.

Neprodává se tu jen v cigaretách, ale je údajně také v lízátkách, sušenkách, perníku, bonbónech, prostě ve všem, čemu jsou lidé ochotní uvěřit a co kupují.

Ale neslibujte si moc exotiky. Vše je dobře zorganizovaný obchod. Vedle zmíněných pravidel má i svá úskalí. Nejen proto, že různí lidé reagují na měkké drogy různě. Někteří obchodníci občas švindlují. Takže reakce na už tak neodhadnutelnou dávku drog se stává ještě neodhadnutelnější. Řada turistů si zdejšího jointa neužije tak, jako toho svého doma. Jiné zaskočí, co se tu s nimi děje.

Některé domy se kácejí, protože piloty, na kterých stojí, v bahně pracují.

Některé domy se kácejí, protože piloty, na kterých stojí, v bahně pracují.

FOTO: Petr Veselý, Právo

„Se mnou to nic nedělá,“ tvrdil sympatický padesátník ze Zlína, který si v jednom z cofeeshopů dal koláček s marihuanou a jednoho jointa. Vyšel s rodinou před podnik, ale po padesáti metrech se obrátil a řítil se zpátky - na toaletu. Naštěstí to stihl včas. Průjem sice není běžnou, ale také ne úplně obvyklou reakcí na měkké drogy. Když bledý muž vyšel zase ven, měl trochu problémy s chůzí i s mluvením.

Pro čtyřiašedesátiletého Pavla z Prahy nebyl joint nic, co ho povalilo. Na exkluzivní doutník, který se jmenoval Afghánský šleh a který si dopřál v jednom ze zdejších cofeeshopů, však zareagoval dramatičtěji. Také stihl doběhnout na záchod, ale tam ztratil vědomí.

Toalety nemají v těchto podnicích naštěstí dveře. Vypadl ven. Číšníci mu pomohli na nohy a dali mu napít vody, ve které rozpustili několik kostek cukru. Na loď v maríně naproti hlavnímu nádraží ho dovedli kamarádi. Ležel pak na zádech na palubě, koukal na noční oblohu a smál se. Čemu? To kdyby věděl.

Kanály jako unikát

Návštěvníky Muzea voskových figurín Madame Tussaud v centru města vedle civilně vyhlížejícího Královského paláce vítá hned u vchodu James Bond. Na Damraktu, jedné z hlavních tříd, levituje zahalený Arab. Vznáší se metr nad zemí a nikdo nechápe, v čem jeho fígl spočívá.

Harmonikáře o kus dál si nikdo nevšímá, ale se smrtkou se lidé fotografují. Dá vám jointa do pusy a zatne kosu přímo do hrdla. Sedím na palubě jedné z lodí křižujících kanály města a popíjím vínko. Plujeme kolem blešího a květinového trhu, Rembrandtova domu, muzea erotiky, marihuany a dalších atrakcí.

Bydlení na hausbotech je považované za luxus a bývá zhruba o 20 % dražší než bydlení v bytech.

Bydlení na hausbotech je považované za luxus a bývá zhruba o 20 % dražší než bydlení v bytech.

FOTO: Petr Veselý, Právo

Amsterdamské kanály nejsou jen památkou chráněnou UNESCO, ale také součástí důmyslné soustavy hrází, kanálů a čerpadel. Bez jejich dokonalého fungování by se prakticky celé město ocitlo během pár hodin pod vodou. Dřív ji pomáhaly přečerpávat větrné mlýny, dnes to zvládá systém řízený čidly a počítači.

Z lodi jsem mohl vystoupit na jakékoliv zastávce a zase se na ni vrátit. Kdo toho chce stihnout ve městě hodně, může si půjčit kolo v některé z mnoha půjčoven (stojí kolem 250 až 300 Kč na den). Já nikam spěchat nechtěl.

Z idyly mě probral zvonek. Kolem mě se přehnalo kolo. Aniž jsem si to uvědomil, vstoupil jsem na cyklistickou stezku.

FOTO: Petr Veselý, Právo

V hlavním městě Holandska je příjemně a bezpečno. Asi jediným rizikovým místem jsou právě cyklostezky, kde chodec riskuje srážku. Milí a vstřícní Holanďané se na nich mění v dravce, kteří hájí své území. Ale jinak to možná nejde. Ve městě se 760 000 obyvateli jezdí 700 000 bicyklů. Na kole můžete dokonce absolvovat i prohlídku centra s průvodcem.

Milióny v galeriích

O Vondelparku se dočtete v málokteré reportáži. Přitom tohle království zeleně s romantickými jezírky, které leží na jihozápadním okraji města, navštíví 8 miliónů lidí ročně. Hned vedle něj stojí muzea s obrazy malířských velikánů. Dvěma největšími jsou Rembrandt a van Gogh. Dozvíte se tu o nich snad všechno.

Ten první zažil mimořádný věhlas, ale i bankrot a život v chudobě. Jeho nejznámější dílo, Noční hlídku (Rijksmuseum), mohou diváci v sále pozorovat přes kovové zábradlí. Kdosi z radních mu ale nechal roku 1715 uříznout okraje. Nevešlo se na stěnu mezi sloupy radnice. Co na tom, že s nimi zmizelo z plátna pár figur...

FOTO: Petr Veselý, Právo

Prohlížím si autoportrét druhého malíře zvětšený na veliký panel (van Gogh Museum). Za celý svůj život prodal jeden jediný obraz. Dnes mají jeho díla hodnotu miliónů. Byl neúspěšným galeristou, učitelem a farářem. Z akademie výtvarných umění ho vyhodili. Žil s prostitutkou a myslel, že ji svou láskou napraví. Životní neúspěchy a fakt, že se celý život musel spoléhat na podporu bratra Thea, ho uvrhaly do depresí a nakonec vyústily v sebevraždu.

Kdo si myslí, že galerie a muzea jsou nudná, ten do nich zřejmě nechodí s těmi správnými průvodci..

Herinek jako delikatesa

Zašel jsem do specializovaného obchodu se sýry (Henri Willig Kaas), který najdete přímo proti květinovému trhu u kanálu Singel. Přivítala mě Asiatka v tradičním holandském kroji. Připadlo mi to kuriózní, ale to je dnešní realita města, ve kterém žije 177 národností.

Své práci rozuměla. Mohl jsem ochutnat sýry mladé i uleželé, stejně jako ty ochucené pepřem, chilli, oříšky, kopřivami, prostě zkusit kde co. Zdejší prodejna patří k vyhlášeným. Sýry jsou navíc pro Holanďany něčím jako pro Francouze víno. Umí v nich najít neuvěřitelné jemnosti i kuriozity a vychutnat si je.

Nikdo nechápal, jak je možné, že se tento mladík vznášel na ulici Damrak metr nad zemí.

Nikdo nechápal, jak je možné, že se tento mladík vznášel na ulici Damrak metr nad zemí.

FOTO: Petr Veselý, Právo

Ve městě najdete spoustu vynikajících restaurací, hlavně cizokrajných. Svůj podnik tu má i slavný anglický šéfkuchař Jamie Oliver. Holanďani ale nejsou velcí gurmáni, třeba v porovnání s Belgičany. „Jedí, aby nezemřeli hlady,“ žertoval o jejich rychlém občerstvení Čech, jehož otec je Holanďan. Ovšem vynikající bývá treska v křupavém těstíčku (kibbeling) nebo nakládaný herinek s cibulí (Hollandse Nieuwe). Běžně si je můžete dát i na ulici. Speciálně herinek má opravdu delikátní chuť.

Vyhlášenou prodejnu sýrů najdete hned naproti květinovému trhu na nábřeží.

Vyhlášenou prodejnu sýrů najdete hned naproti květinovému trhu na nábřeží.

FOTO: Petr Veselý, Právo

Večer se nad kanály a nad řekou Amstel rozsvítily lucerny a řada mostů osázených stovkami žárovek. To už jsem se přívozem vracel unavený do maríny na loď. Přespali jsme na ní a ráno jsme vypluli do holandského vnitrozemí. Na kanály, přes malebná městečka, která se vynořovala z ranního oparu a zrcadlila se na hladině.