Socca - tyto lahodné placky z cizrnové mouky jsou poměrně velké a pečou se v pecích na dřevěném uhlí na kulatých deskách, které by měly být z pocínované mědi. Ony „pánve“ se vymazávají olivovým olejem a hotová socca, která má potom na povrchu nazlátlou kůrčičku, má být na okrajích lehce přižehnutá od plamenů.

Odkud přišla cizrna?

Historie této potravinářské suroviny sahá do hlubokého středověku. Cizrnová mouka přišla do Evropy se Saracény přes Sicílii, kde je seznam jídel, která se z ní připravují, dodnes velmi dlouhý. Z ostrova se cizrna dostala až do severněji položeného Janova, kde konzumují podobné placky jako socca, jen v Janově jim říkají farinata.

Fungovaly zde dokonce specializované „podniky“, jimž se říkalo sciamadda. Cesta po Azurovém pobřeží pak již byla nasnadě. Všude, kam se dostali janovští obchodníci, dostaly se i jejich cizrnové placky. Tradičně to bylo jídlo chudých. Teplou soccu si dávali třeba rybáři, když se ještě za rozbřesku vydávali na širé moře.

Minimální trvanlivost

Socca nevydrží ani tak dlouho jako hranolky. Je chutná jen několik málo minut po upečení. Musí být prostě na povrchu lehce křupavá a uvnitř vláčná. Jakmile vychladne, stane se z ní tuhá a nedobrá „podešev“. Těsto ani příliš nedrží při sobě, takže jídlo není nijak zvlášť estetické. Konzumenti si ji většinou ještě dochucují solí nebo pepřem.

Ačkoli socca patří spolu s jihofrancouzským cibulovým koláčem - pissaladire - nebo smaženými cuketovými květy k vyhlášeným jídlům města Nice, nenajdete ji kvůli chatrné trvanlivosti prakticky na žádném jídelníčku v restauracích s místními specialitami. Takže ji můžete ochutnat jen narychlo upečenou na ulici.

Jenom „na stojáka“

Ve Starém městě v Nice je několik restaurací, či snad spíš bufetů, kde je ta správná a pravá socca k dostání. Již několik staletí se prodává podobným způsobem. K její přípravě je třeba mít nejen plech a pec, ale také správnou zručnost.

Placku je třeba umět svižně a přesně nakrájet a dílky z plechu elegantně dostat ven. V poledních hodinách, které se k její konzumaci hodí nejlépe, se stává, že se před zmíněnými bufety tvoří fronty a socca, která se zrovna peče, bývá již dopředu rozebraná a čekající se zatím baví upíjením chlazeného růžového vína, které se k ní nejčastěji podává.

Je to skutečně jedno z mála jídel, která lze jen velmi obtížně připravit doma. K její chuti je bezpodmínečně nutná i atmosféra uliček Starého města. Z okolí vane vůně koření přiváženého ze severní Afriky, čerstvých ryb nebo třeba panechetty - nadívaného prasátka, které je dalším kulinářským importem z Itálie.