Zlaté Hory vábí na zlato i romantiku

Romantickému místu na říčce Olešnici, asi dva kilometry od Zlatých Hor, se říká Český Klondike. Na břehu toku stojí hornický skanzen se Zlatorudnými mlýny. Průvodce Karel Kozluk je nejen odborník, ale i výborný vypravěč. Od něho se o žlutém kovu a dějinách těžby dozvíte vyčerpávající informace.

Průvodce nejen vypráví, ale názorně předvádí, jak se těžilo v potoce, jak se drtila natěžená hornina v hamrech, jak se vyplavovala hlušina na pánvi. „Hamr rozdrtí svou vahou horninu takřka na prach, na pánvi musíte oddělit lehčí odpad od těžších rud."

Zlaté Hory dávaly v minulosti velké množství zlata jak do české královské pokladny, tak i vratislavským biskupům, kteří oproti českým panovníkům dolování zlata výrazněji podporovali. Těžba dosáhla největšího rozkvětu v 16. století, poté postupně ustávala. Ani pokusy o její obnovu v 50. a 60. letech minulého století nepřinesly kýžené výsledky. Nakonec se dolování zastavilo.

„V okolí je mnoho štol, většinou ztracených, proto je zdejší údolí, do kterého se zařezává zlatonosná říčka Olešnice, pojmenováno jako Údolí Ztracených štol. Skanzen má přiblížit, jak těžba probíhala,“ dodává pan Kozluk.

Až si prohlédnete hamr, vydejte se podle Olešnice na naučnou dvoukilometrovou stezku. Je to nádherná procházka, pravý břeh říčky je protkán místy, kde se těžilo. Najdete tu pinky, obvaly a odvaly, jak se jednotlivým jámám při těžení říkalo. Dolovalo se jak povrchově, tak i hlubinně, takzvaným měkkým dolováním. Všude teče voda přiváděná hlavním kanálem zbudovaným ve středověku, jenž je stále v provozu. Je dokázáno, že se zlato opět nabohacuje, koncentrace stoupají.

V jednom místě vinou optického klamu máte dojem, že voda teče do kopce. V asi pětimetrové hloubce geologové narazili na staré vydřevené důlní dílo, jednu ze ztracených šachet. Ostatní byly po odtěžení zasypány, o jejich existenci jsou povětšinou jen dohady. Přitom podle dokumentace by mohlo jít o provázanost štol s hlavním dílem tohoto revíru, a to s šestikilometrovou štolou zvanou Tříkrálovou. Vynořuje se v polských Glucholazích. Tato štola odvodňovala 100 metrů hluboký důl, jehož pozůstatek se nachází za vlakovým nádražím ve Zlatých Horách.

Pan Kozluk nabírá na zednickou lžíci hromadu prachu podobného jemnému popelu. „Uvidíte, že tam něco najdeme,“ bere do rukou kovovou pánev a schází k potoku.

Proud vody vzápětí odplaví hnědorudou špínu. Když blátíčko zmizí, objevuje se na pánvi asi na polévkovou lžíci rozemletá pyritová hornina. Krouživým pohybem odplavuje další nežádoucí zbytky. Na pánvi se tu a tam něco zaleskne, ale zlato to není. Prý slída a pyrit. Najednou Kozluk přibrzdí pohyb a ukáže na miniaturní šupinku.

„Tady je, za chvilku bude ve středu pánve, je nejtěžší.“ Další zavíření pánví, další a ještě jedno. Zlatinka opravdu skončila ve středové prohlubni. Kolik byste museli propláchnout pánví, abyste mohli narovnat bolavá záda. Na zlaté zuby je to na léta, zlaté srdce ale těžit nemusíte. Minulý rok zde proběhlo mistrovství světa v rýžování zlata, každoročně se tu pořádá soutěž o Zlatou pánev starosty města.

Žil zde neblaze proslulý František Jindřich Boblig z Edelstadtu, dnešních Zlatých Hor. Na zámku ve Velkých Losinách poslal coby inkvizitor v letech 1678 až 1692 na smrt desítky lidí obviněných z čarodějnictví. Oběti mají pomník na okraji Lázní Jeseník. Jeho řádění bylo zdokumentováno ve filmu Kladivo na čarodějnice.