Článek
Všichni obvyklí turisté míří sem, jen ti nejzarputilejší cestovatelé hledají autentičtější místa a cestují tam, kde nejsou stánky se suvenýry a s občerstvením, restaurace, kde není lanovka, která zájemce až na zeď dopraví.
Čína se pyšní mnoha nej... a tak není divu, že jedním z nich je zeď. Tedy ne ledajaká, ale Velká čínská zeď. Číňané říkají nekonečná, je největším stavebním dílem na světě a také nejdéle budovaným.
Některé zdroje udávají, že první úseky byly postaveny už někdy v roce 220 před naším letopočtem, jiné mluví o 5. století př. n. l. Liší se také údaje o její délce, nejčastěji se mluví o 6 700 kilometrech, ale objevují se i údaje, které se blíží 9 000 kilometrů.
Zeď, na níž pracovaly stovky tisíc, pravděpodobněji milióny lidí, měla Čínu chránit před nájezdy nepřátel. Dopadla ale podobně jako Maginotova linie ve Francii nebo jako naše pohraniční opevnění ze 30. let minulého století. Nepřátelé zeď buď obešli, našli její slabé a špatně chráněné úseky, nebo zeď překonali s pomocí zrádců.
Cesta po čínské zdi není procházkou po korze. Jsou tam i dlouhá strmá stoupání, při kterých se pořádně zapotíte.
Tam, kde stojí ve své původní podobě nebo kde byla do této podoby rekonstruována – to jsou právě několikakilometrové úseky u Badalingu a u Mutianyu – je vysoká sedm metrů a stejně silná. V pravidelných intervalech tam bývaly strážní věže, vojenská ležení. Těch míst ale není mnoho. Z velké části se zeď rozpadá, okolní obyvatelé ji rozebírají jako stavební materiál.
Od roku 1987 je Velká čínská zeď na seznamu světových památek UNESCO a před dvěma lety ji vybrali i mezi sedm novodobých divů světa. Jedním z mýtů který zeď obestírá, je tvrzení, že je to jediná stavba na Zemi, která je viditelná z Měsíce.
Vědci už opakovaně prokázali, že to možné není. Část zdi byla vyfotografována z amerického raketoplánu, ale ani čínský kosmonaut Jang Li-wej, který nad ní prolétal na oběžné dráze, zeď z té výšky neviděl.
Cesta po zdi není rozhodně procházkou po korze. Jsou tam příkrá stoupání, stovky schodů a zpravidla také zástupy lidí, zejména o víkendech.
Opravář kol se v Pekingu o práci zatím bát nemusí.
Badaling sice není daleko od Pekingu, ale výlet do těchto míst umožní člověku nahlédnout do úplně jiného prostředí, než je každým rokem modernější čínská metropole. Už okraj Pekingu je zcela jiný než jeho opravdu městské části.
Cestou nahlédnete i do venkovských oblastí, kde jsou hlavním dopravním prostředkem povozy tažené osly a jízdní kola, naložená neuvěřitelnými náklady. Člověk, který stráví týden v Pekingu a pak případně navštíví další místa, kam cizinci obvykle míří, může sice právem říci, že byl v Číně, ale když stojí tváří v tvář nekonečné čínské zdi, pochopí, že do té obrovské a tajemné země opravdu jen nahlédl.
Když se pětiletý Pchu-i (poslední čínský císař, který v té době už rok císařem nebyl) pohyboval po Zakázaném městě, doprovázel ho početný zástup rádců, učitelů, služebnictva a stráží.
Mandžuská dynastie sice v roce 1911 abdikovala, ale rozmarného spratka nechali vládnoucí generálové v Zakázaném městě, obklopeného někdejším přepychem.
Čas pro stolování nebyl nikterak pevně určen. Když kluk prohlásil, že má hlad, celý regiment se zastavil a jak velela dvorní pravidla, v mžiku se připravila tabule. Na jednom stole byla zelenina, na dvou hlavní jídla a na třech dalších rýže a sladkosti.
Císařská kuchyně byla v plné pohotovosti čtyřiadvacet hodin denně, aby mohla okamžitě vyhovět, kdykoli si veličenstvo zamane, že chce jíst. Bývalo tomu tak odnepaměti, i za dob opravdových císařů.
I dnešní tabule připravovaná podle zásad čínského stolování má mnoho chodů. Nechybí několik druhů mas, zeleniny, omáček, rýže, sladkosti...
Poslední Syn nebes si ale přece jen zdaleka nemohl dovolit to, co jeho předchůdci. Pchu-iho tabule byla úředně omezena na 25 hlavních chodů, zatímco dříve se jich císaři podávalo kolem stovky.
Zvláštní poživačností vynikala císařovna regentka Cch’-si, která si v Letním paláci nechávala servírovat 150 až 200 chodů. Pravda, někdy jeden chod sestával jen z opraženého červíka či kobylky.
Poté, co poražený nacionalistický vůdce Čankajšek uprchl v roce 1949 před Mao Ce-tungem na ostrov Tchaj-wan, bylo toto území až do Čankajškovy smrti oficiálně ve válečném stavu se zbytkem Číny.
Dekret nařizující maximálně sedm chodů
Jedním z projevů válečného „strádání“ byl dekret nařizující, že tabule nesmí sestávat z více než sedmi chodů. Ale nebyli by to Číňané, aby svou orientální mazaností nevyzráli i na úředního šimla.
Aby si nepřipadali jako nuzáci, vymysleli na Tchaj-wanu nový způsob stolování: hlavních chodů bylo sice jen sedm, ale každý z nich měl řadu „podchodů“, takže se v konečné fázi nažral nejen ten pověstný vlk. Úřad byl spokojen a tchajwanská honorace hodovala jako za císaře pána.
Čínština má na dvacet tisíc znaků. Jak by asi musel vypadat psací stroj, aby se na jeho klávesnici všechny vešly! Vymysleli to tak, že co klávesa, to některý ze standardních prvků, z nichž se znaky skládají – čáry, vlnovky, háčky, čtverečky… Znalci tvrdí, že psaní na takovém stroji může být i rychlejší než na těch s latinkou.
K počítání patří smlouvání. Říká se, že východní národové smlouvání milují a obchod bez něj pro ně ztrácí půvab. Moc tomu nevěřte. Pokud budete kupovat dva kusy něčeho a ukážete počet palcem a ukazováčkem, dostanete osm kusů. Uděláte-li z palce a dvou prstů špetku, znamená to sedm, zatímco šestka je vztyčený palec a malíček.
Čínské kočárky se od těch našich docela liší.
S babkou na trhu jsme se poměrně rychle – s máváním rukama, odchody od stánku a taháním zpátky – dostali ze 450 na 200. Největší bitvu jsme ale svedli mezi 194 a 198 jüany, kdy už ani jednomu z nás nešlo o peníze, ale právě jen o tu komedii.
Obracel jsem kapsy naruby, abych ukázal, že už nemám ani vindru, nabízel jsem knoflík, který jsem našel v tašce, kryt na objektiv foťáku, ona tahala do krámu děti z ulice, aby předvedla, že tyhle všechny musí nakrmit. Divadlo trvalo dobrých deset minut a bavili jsme se nejen my, ale i spousta diváků kolem.
