Originální muzeum představuje panenky z porodnice, koncentráku i hororu

Tabitha, narozena 15. 9. 2008, váha – 2700 g, míra – 48 cm. Naďa, narozena 3. 6. 2008, váha – 3450 g, míra – 50 cm, hlásají cedulky na novorozeneckých postýlkách. Miminka v nich se smějí, jiná krabatí obličej, mají nudličku u nosu či orosené oči. Na miniaturních prstících se jim lesknou nehtíky, pod hebkou kůží prosvítají modré žilky.

Jsou takřka k nerozeznání od skutečných novorozeňat. Kdyby ještě zaplakaly, nikdo by neuvěřil, že je v muzeu, a ne v porodnici. Konkrétně v muzeu panenek a medvídků v Troskovicích v Českém ráji, kde návštěvníky vítá novorozenecké oddělení – panenek.

„Chtěla jsem přiblížit svět panenek se vším všudy,“ říká sběratelka panenek a zakladatelka muzea Naďa Šimková. „Panenka totiž zdaleka není jen hračka. Může být uměleckým dílem, stejně jako třeba obraz,“ ukazuje hrdě na mimina v postýlkách. Některé jsou skutečné skvosty – byly vytvořeny v jediném exempláři.

Tvoří je špičkoví výtvarníci. Podle živých modelů, samozřejmě. Panenky jsou tak skutečné, že je v tom až cosi znepokojujícího. Dívají se na vás dokonalými očními protézami, na hlavičkách mají vlásky buď pravé, nebo z mohéru, oblečeny jsou do značkových oblečků. „Pohled na tyhle drobečky často rozruší i dospělé muže, kteří zprvu přijdou spíš z donucení,“ vypráví paní Šimková. „Tohle prostě nečekají.“

Posledními, kdo rozšířil zdejší novorozenecké oddělení, jsou nedonošená dvojčata George a Millie, vymodelovaná podle skutečných miminek, předčasně narozených ve 30. týdnu. Panenky měří kolem 38 cm a váží asi 1800 g. Prohlédnout si je můžete i na www.muzeumpanenek.cz.

Pro ráznou majitelku muzea, paní Naďu Šimkovou, jsou panenky celoživotní vášní. „Už jako malá holka jsem se těšila, že si jako dospělá pořídím spoustu panenek,“ směje se. Před čtyřmi lety ji přátelé přemluvili, aby si své poklady nenechávala pro sebe a tak vzniklo troskovické muzeum.

Díky jejímu nadšení a tiché podpoře manžela se sbírka neustále rozšiřuje.

Že panenka není jen hračka, dokazuje další místnost troskovického muzea, která je doslova nabitá panenkami. V celém muzeu jich je něco přes tisícovku.

„Panenky plnily celou řadu funkcí. Ztvárňovaly věhlasné osobnosti, našly využití v domácnosti, sloužily k předvádění šperků či k nácviku péče o dítě. Sloužily také jako dekorace. Parádní pokoj s pěkně oblečeným plaváčkem na gauči byl pro generaci našich prababiček samozřejmostí,“ vysvětluje paní Šimková.

Jako učební pomůcka sloužila celoporcelánová panna z roku 1840, kterou v rámci výchovy k péči o dítě koupaly mladé šlechtičny, aby je jejich mateřství neza -stihlo zcela nepřipravené. V jednom koutě místnosti sedí na zlatém trůně smějící se mladší dcera prezidenta Obamy Sasha.

Kdo se naopak nesměje, je skupina panenek skoro v životní velikost. V jejich pohledech je cosi tragického. Hledí zasněně a smutně do dálky. Stejně jako jejich autor zachycený na fotografii. Jmenuje se Philip Heath, je to Angličan a v současnosti umírá na AIDS.

„Tenhle výtvarník kdysi šokoval výtvarný svět tím, že realisticky jako panenku ztvárnil dementního chlapce. Panence dal jméno Imre. Mnoho lidí se pozastavovalo nad etikou umělce a jeho umělecké svobody. Imre však vydělal mnoho peněz a jeho autor všechny tyhle řeči uťal tím, že je věnoval rodině toho postiženého chlapce.“

O kus dál najdeme panenky budoárové, které se ve 20. letech minulého století vystavovaly pro dekorativní účely. Na šatičkách se rozhodně nešetřilo. Měly je i zdobené kožešinou a na hlavě se jim vlnily vlasy z hedvábných nitek. Vystavena je i panenka, která prošla se svou majitelkou koncentrační tábor.

„Dalo mi velké přemlouvání ji přesvědčit, že panenku vystavím s rozbitou hlavičkou ne proto, že chci ušetřit za opravu, ale protože s novou hlavičkou by to byla jiná, ne už ta autentická panenka,“ říká paní Šimková.

Ve sklepení domu, za mříží cení výhrůžný úsměv dnes už legendární panenka jménem Chucky. Ztělesňuje zlo a řádila v americkém hororu Dětská hra. „Tenhle panák je jedním ze stokusové limitované série vyrobené k filmu. K jeho koupi mě přemluvily děti. Dnes jsem ráda. I když Chucky má v sobě opravdu cosi děsivého.“

Pokud se divíte, že zatím nebyla řeč o barbínách, snad nejznámějších panenkách, vysvětlení je jednoduché. „Nemám je moc ráda. O panenku jako o hračku se holčička stará jako máma. Prsatá blondýna mámu nepotřebuje, ne?“

Jednu tu však přece jen najdeme, protože i ona do panenkovského světa patří. Tahle zrovna je těhotná, s odklápěcím břichem a miminkem v něm. „Firma vyrábějící panenky kdysi prostřednictvím časopisu ABC vyhlásila soutěž na nový typ panenky. Můj syn poslal návrh na těhotnou barbie – a vyhrál. To víte, taky vyrůstal mezi panenkami.“

Když zabrousíme na to, kolik takováhle unikátní sbírka stojí, paní Šimková pokrčí rameny.

„Sbírka vídeňského sběratele podobná té naší byla prodána do USA za několik desítek miliónů korun,“ říká.