Nejzápadnější část Francie při této výpravě obkroužíme ve směru hodinových ručiček, z čehož vyplývá, že začneme na jižním pobřeží. Temně modrý Atlantik, skalnaté pobřeží, svatostánky a dávná megalitická pole budeme obdivovat u Quiberonského poloostrova. První zastávkou je město Vannes.

Neleží přímo na pobřeží, ovšem k moři – respektive Morbihanskému zálivu (Mor Bihan znamená bretonsky Malé moře) – je odsud necelých deset kilometrů. Město samo sebe představuje jako Ville d’Art et d’Histoire čili Město umění a historie a vystihuje tak samo sebe naprosto dokonale.

Přesvědčit o tom může i krátká procházka. Kromě středověkého ducha, jímž Vannes návštěvníky okouzluje, bude v hlavní roli zcela určitě katedrála sv. Petra (Cathédrale St-Pierre). Pozdně gotická stavba vznikla ve 13. století a práce pokračovaly v dalších šesti staletích. Mimořádně fotogenické jsou i zachovalé hradby, které obklopují centrum Vannes – pocházejí ze 13. století.

Quiberonský poloostrov

O následujícím cíli již zmínka padla. Jedeme na Quiberonský poloostrov. Jeho nejjižnější okraj je od Vannes vzdálen něco málo přes čtyřicet kilometrů.

Poloostrov je to štíhlý – na délku má zhruba 15 kilometrů a v nejužším místě měří jen 40 metrů. Na turisty tu čekají i písečné pláže, zejména západní strana poloostrova je ale členitá, kamenitá, se spoustou balvanů, prostě taková, že název Divoké pobřeží naprosto sedí.

Ta drsná krása, umocněna slaným dechem oceánu a křikem racků, vskutku umí vzít za srdce.

S kamerou na cestách - Bretaň - Quiberon (Autor: Miroslav Šára, Právo)

Z nejjižnější výspy Quiberonu teď vycouváme na jeho severní počátek, a to do míst, která jsou proslavena největšími evropskými megalitickými poli s menhiry a dolmeny starými až 7000 let. Na řadě je Carnac.

Těch mlčenlivých kamenných svědků dávné minulosti, o jejichž účelu se odborníci víceméně jen dohadují (většinou se hovoří o významu kultovním, případně astronomickém) se tu nachází přes tři tisíce. Na dohled písečných pláží tak stojí na stráži zástupci neznámé kultury. Ti nejvyšší „dorostli“ až do šestimetrové výše.

Za návštěvu tu kromě zmíněných polí stojí i samo městečko Carnac. Tak se nyní s kamerou po něm trochu porozhlédneme – a rovněž nahlédneme do dalšího svatostánku. Ten carnacký je zasvěcen sv. Kornelovi.

S kamerou na cestách - Bretaň - Carnac (Autor: Miroslav Šára, Právo)

Na závěr této cesty se vydáme na daleký západ. Ve francouzském, respektive bretaňském provedení to znamená, že přes město Quimper míříme až na místo zvané Pointe du Raz.

Na konec světa

Takže nejprve Quimper. Také v tomto městě na jihozápadě Bretaně nám to nedá, abychom alespoň nenahlédli do katedrály sv. Corentina. Už proto, že se jedná o jednu z nejzachovalejších staveb francouzské vrcholné gotiky – s jejím budováním se začalo ve 13. století. Její věže jsou ovšem podstatně mladší, pocházejí až z poloviny století devatenáctého.

V Quimperu jsme se ocitli na konci světa. Jednoznačně to vyplývá z názvu oblasti Finister, ve městě na to upozorňuje i stejnojmenná kavárna poblíž katedrály. K jednomu z naprostých konců pevniny nám ovšem ještě chybějí zhruba čtyři desítky kilometrů, takže je načase opět změnit místo.

Jedeme do krajiny divokých útesů a nebezpečných pobřežních skalisek – tak nebezpečných, že jsou opatřeny nejen majákem, ale i sochou Panny Marie trosečníků. Už sám název dává na srozuměnou, jak tu spousta plaveb skončila.

Jsme na mysu Pointe du Raz. V místě, které nejen tím, že je jedním z konců kontinentu, má svou neopakovatelnou atmosféru. Sedm desítek metrů vysoké útesy, zubaté vlny Atlantiku, místa, kde voda teče jak v prudké řece, travnaté pláně nad tím, skalnaté zuby vynořující se z oceánu ještě daleko od břehu – právě takový jen konec světa po bretaňsku.

S kamerou na cestách - Bretaň - Quimper a Pointe de Raz (Autor: Miroslav Šára, Právo)

 

PŘÍŠTĚ budeme pokračovat v cestě na severní bretaňské pobřeží. Mj. se zastavíme v Ploumanachu na Pobřeží růžové žuly, rozhlédneme se z útesů na mysu Cap Fréhel, projdeme se korzárským městem Saint-Malo a cestu zakončíme u klášterní hory Mont-Saint-Michel.