Při cestě ze severu na nejzazší jihozápadní místo, o němž nám nejen znalí turisté, ale i domorodci vyprávěli jako o tichomořské idyle, je vhodné se zastavit u ženského kláštera z 13. století zvaného Chrisoskalitissa.

V objektu, který ze všeho nejvíc připomíná pevnost – ostatně stopy po dobývání jsou dodnes patrné na jeho zdivu - žijí už jen dvě jeptišky. Zato turistů je tu během sezóny vždy nepočítaně. Bílá pevnost už zdálky láká a jelikož stojí na vyvýšenině, je i dobrým rozhledovým místem.

Procházka po Chrisoskalitisse/Video: Miroslav Šára

Vítá vás Tichomoří! Podobný výkřik působí v řecké oblasti trochu nepatřičně, jenže stačí urazit od kláštera pouhých šest kilometrů a člověk rázem vidí, že zvolání nelhalo. To už jsme na avizovaném jihozápadním cípu Kréty, na ostrově Elafonisi.

Mělké, zdáli bleděmodré moře (zde už Libyjské), skvostné pláže s bělostným pískem, romantika dotvářená palmovými slunečníky, idyla s pevninskými kopci v pozadí.

Elafonisi je vhodné prozkoumat nejen na plážích, ale doporučuji vkročit i do nitra tři kilometry dlouhého a něco přes kilometr širokého ostrova. Černá skaliska, divoké pobřeží odvrácené strany, cesta vedoucí písečnými dunami s místy až pouštní atmosférou a na konci minivýpravy nejvyšší bod s kostelíkem a další skvělou vyhlídkou. I to je Elafonisi.

Procházka po Elafonisi/Video: Miroslav Šára

Naši cestu proti směru hodinových ručiček teď otáčíme na východ. Další zastávkou bude pláň Omalos, odkud vykročíme do nejdelší evropské soutěsky, 18 kilometrů dlouhé Samarie.

Sestup začíná v nadmořské výšce 1227 metrů. Vysoko nad našimi hlavami se na pozadí azurově modré oblohy rýsuje silueta 2080 metrů vysokého vrchu Gingilos a celá plejáda kopců jen o málo nižších.

Není úplně na místě se domnívat, že když jde jen o trvalý sestup, že se bude jednat o procházku nenáročnou. Zejména úvodní třetina trasy, kdy sestup činí 1000 výškových metrů, a všudypřítomné balvany na cestě vyžadují přiměřené načasování formy a zejména kvalitní turistickou obuv.

Vysoké skalní stěny po obou stranách, přechody vyschlými řečišti, daleké výhledy, místní záplavy jehličnanů, vodopád slunečních paprsků hojený naštěstí častými pramínky pitné vody – to vše zážitku putování Samarií dominuje. Ale není to vše. Po dvou kilometrech láká k nahlédnutí kaplička Agios Nikolaos a po dalších pěti opuštěná vesnice Samaria. Lidé zde žili do roku 1962, kdy byla oblast vyhlášena národním parkem a obyvatelé se museli vystěhovat.

Procházka po Samarii/Video: Miroslav Šára


Čím víc se blížíme k cíli, tím výrazněji narůstají okolní skaliska – mnohde dosahují až půlkilometrové výšky. Scénérie je stále dramatičtější, chodci stále unavenější, ale nikdo to na sobě nedává znát a i ti nejstarší (více než sedmdesátiletí) soutěsku ten den pokoří v čase pod sedm hodin.

To už jsme v závěru Samarie, v tzv. Železných vratech. V těchto místech se skály k sobě přibližují na necelé tři metry. Pak už je to jen jeden kilometr do přístavu Agia Roumeli, odkud nás lodě rozvezou do sousedních přístavů. Prostě do míst, jsou schopny dojet autobusy.

Procházka po Samarii 2/Video: Miroslav Šára

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTÍ PÁTEK: V závěrečné části putování se budeme pohybovat v centrální oblasti Kréty. V jedné z hlavních rolí se tu objeví mínojský palác Festos a také populární letovisko Matala.