Nový rok je pro plánování budoucí podoby zahrady jako stvořený. Začátky nebývají lehké, o to důležitější je mít možnost prohlédnout si hotovou věc. Dodá vám to kuráž a potřebnou energii. Cesta od snu ke skutečnosti pak bude veselejší a možná o něco kratší. Své o tom vědí i majitelé šesti soukromých zón klidu a pohody, které patří k nejkrásnějším u nás.

Odpočinek v soukromí

Touha po klidném bydlení uprostřed přírody přivedla majitele (Markéta a Jaroslav Pešíčkovi) na malebné Kokořínsko.

Pozemek o rozloze 3500 m2, kterému dominuje původní kamenná stodola a špejchar s romantickým podloubím, proměnili v rodinný ráj, kde si každý najde svůj tichý koutek. K oblíbeným místům patří houpačka zavěšená na jabloni, křeslo pod starou třešní či útulné zákoutí s postelí pod pergolou z dubových trámů, odkud lze skočit do moderního koupacího jezírka s křišťálově čistou vodou. V záhonech kvetou hortenzie, voní šanty, růže i levandule.

FOTO: Adéla Taitlová, Právo

„Dřív tu stály stříbrné smrky s azalkami, ale hned po nastěhování jsem je vykácela, protože do tradiční venkovské zahrady podle mě nepatří,“ říká Markéta, která se razantních změn nebojí.

„Odpočívadel, odkud můžete v klidu pozorovat dění v zahradě nebo třeba meditovat, není nikdy dost.“

Jasné linie a barvy

Pod taktovkou Olgy Tiché z Nemojan vznikla zahrada, která navzdory přísně geometrickému uspořádání a precizní údržbě oplývá venkovským půvabem a nenucenou atmosférou.

„Nejdříve jsme srovnali svažitý pozemek a živými ploty z tújí a cypřišků ho rozčlenili do několika částí podle účelu,“ popisuje první kroky Olga, která dokázala, že i na malé ploše lze uskutečnit velké věci. Nechybí tu jezírko, posezení pod vrbou ani užitková plocha včetně skleníku. Nic není ponecháno náhodě, i košíček s netřesky má své místo pečlivě vybrané.

Největším magnetem nejen pro oči, ale i pro motýly jsou okrasné záhony vsazené do rámu ze stálezeleného krušpánku (zimostrázu, neboli buxusu). Barevně v nich kvetou majitelčiny oblíbené levandule, růže, kohoutky či šalvěje s liliemi a rozrazily.

FOTO: Adéla Taitlová, Právo

„Zahrada není jen dřina a pot, ale také mnoho krásných chvil strávených ve společnosti oblíbených rostlin.“

FOTO: Adéla Taitlová, Právo

Vstříc přírodě

Libuše Pazderková tvrdí, že je lepší přírodě naslouchat a leccos jí dovolit než s ní věčně bojovat. O velkorysou zahradu v Brně pečuje výhradně bez užití jedovaté chemie.

„Se slimáky zatočí slepýš nebo ježek, slimáčí vajíčka slupnou střevlíci a kosi, sýkorky si zase poradí se mšicemi,“ vyjmenovává osvědčené pomocníky v boji proti škůdcům. Nikomu nevadí, že spáry v dlažbě obsadily křehké kvítky zvonků nebo že ze záhonu na pěšinu utekl chejr.

Předzahrádce dominuje bujný kapradinový porost pérovníku pštrosího, protkaný máky a něžnými orlíčky, jejichž semínka vítr roznáší do všech koutů. Čím dále od domu, tím divočeji zahrada působí. Luční trávy, maliníky a trnky provázejí cestou ze slunce do chladivého stínu zdejšího lesa, jenž s parcelou sousedí.

FOTO: Adéla Taitlová, Právo

„Do zahrady se chodíme radovat, ne věčně bojovat se škůdci a plevelem. Příroda si nakonec poradí sama a lépe.“

FOTO: Adéla Taitlová, Právo

Voda a umění

Už třiapadesát let přihlíží vzrušujícím proměnám své zahrady v údolí pod Okoří paní Sidonie Jiravová.

Na bezmála jednom a půl hektaru vlastnoručně vysázela březový háj, skupinu jírovců, duby, vrby, olše a lípy, které dnes vedle křovitého podrostu a trvalkových záhonů s hvězdnicemi, mochyní či bergeniemi vypadají jako zelení obři. „Přála jsem si, aby hranice mezi zahradou a okolní krajinou lesů a polí nebyla na první pohled znát,“ vysvětluje paní Sidonie.

Magičnost místa dokreslují kromě starého mlýna ve stylu selského baroka mohutné sochy z umělého pískovce, jež zde vytvořil Sidonin první muž Mirek. Jejich němá tvář se dokonale snoubí s pokojnou hladinou sedmi rybníčků poeticky nazvaných Motýlek, Prstýnek či Brumlák. Kromě ryb v nich žijí dokonce i raci.

FOTO: Adéla Taitlová, Právo

„Sochy dělají zahradu jedinečnou, dávají jí nový smysl. Jsou také skvělým tématem k rozhovorům s hosty.“

FOTO: Adéla Taitlová, Právo

Osobité dekorace

Už od silnice poznáte, že v citlivě zrekonstruovaném selském stavení bydlí milovníci kytek s tvůrčí duší a se smyslem pro hezké detaily. Zdena Gebrová je výtvarnice a s mužem Jiřím zvelebuje zahradu v jihočeském Plavsku už víc než dvacet let.

Kolem oken, u dveří, pod stromy, zkrátka všude, kam se podíváte, jsou naaranžované kytky v malovaných hrncích, škeble, kousky vyplaveného dřeva i Zdeniny nádherné věnce.

FOTO: Adéla Taitlová, Právo

„Záměrně pěstuji to, z čeho pak tvořím, ráda používám plodenství měsíčnice, výhony hrachoru vonného, břečťanu, na podzim nejrůznější listy.“ Ozeleněný dvůr se zdá být větší díky staré pokroucené hrušni, lísce a vysoké jedli, na které každý rok hnízdí hrdličky. Kromě dekorací ho zútulňují stěny porostlé přísavníkem trojcípým.

„Zahrada by měla rozdávat radost za každého počasí. Mimo sezónu se o to hravě postarají všelijaké přírodní dekorace.“

FOTO: Adéla Taitlová, Právo

Japonská harmonie

Manžele Romanu a Pavla Číhalovy uvidíte většinu času s rukama v hlíně. Oba spojuje vášeň pro tradiční japonské zahrady. Navštívili jich už přes dvě stě padesát, a tak nikoho nepřekvapí, že tu vlastní založili ve stejném duchu.

Tam, kde mohlo být pár obyčejných záhonů, vznikla působivá scenérie rozmanitě tvarovaných stromů, keřů a zákoutí, v nichž chcete zůstat a naučit se porozumět přírodě tak, jak to umí japonští mistři.

„Zahradní architekturu považují za umění stejně jako třeba malířství,“ prozrazuje Romana. I tohle harmonické dílko v Chrustenicích na Berounsku připomíná vzácný obraz s úžasnými detaily v podobě zmechovatělých balvanů okázale naaranžovaných ve štěrku, starých kamenných lamp, tsukubai neboli pítek a křehkých třešňových květů.

FOTO: Adéla Taitlová, Právo

„Japonská zahrada je hotová teprve tehdy, když už z ní nemůžeme nic dalšího odstranit.“

FOTO: Adéla Taitlová, Právo