Z pohledu kolemjdoucího je babiččina zahrádka společenství máty, šnytlíku a popínavých růží. Ano, je trochu neuspořádaná a v létě i zdivočelá. Utíkají z ní květiny k sousedovi a dovnitř se stěhují luční květy. Komu by ale vadily kopretiny či pomněnky? Z ptačí perspektivy je babiččina zahrádka veselá strakatina, kam se vždycky vejde i lavička.

Historická venkovská zahrada

Pro vesnické zahrádky je typická přirozenost, proto na nich nenajdete žádné výrazně tvarované dřeviny ani jehličnany s ostrou konturou. Cesty na venkovské zahradě jsou až na výjimky nezpevněné – pouze na místech intenzivního provozu bývaly kamenné šlapáky. I ohraničení bývá spíše jen symbolické – stačí nízký dřevěný plůtek.

Tradiční selská zahrada bývala za dvorem a měla podobu smíšených záhonů zeleniny, léčivých bylin a květin. Dnes už se ví, že tato směs je nejen estetická a zajímavá, ale je účinná proti rozmnožení škůdců a plísní. Asi proto je tento typ zahrady jako kombinace užitkovosti a okrasné funkce stále živý na jižní Moravě, kde můžeme 
i dnes vidět zeleninové záhony lemované trvalkami a letničkami.

Na zahrádkách ve starosvětském duchu se už pochopitelně neobjevují jen druhy rostlin z dob národních obrozenců. I ty oblíbené za první republiky už jsou „retro“.

FOTO: Zdeněk Roller,

Yzop a routa

Podél ústřední pěšiny byla založená rabata se směsicí květin, zeleniny a vonných bylinek. Léčivé a aromatické byliny byly pro domácí použití velmi důležité, proto měly v záhonech největší zastoupení (šalvěj, yzop, tymián, máta, routa, libeček, sléz, levandule, meduňka, pelyněk, dobromysl). Vonné druhy naše babičky a prababičky používaly nejen do prádla, ale i pro ovonění místností, proti molům a škůdcům, dokonce se vkládaly i do knih.

Na starodávné zahrádce nesměly v žádném případě chybět cibuloviny – zejména modřence a tulipány. Podle místa bývaly na zahradě vysazeny i keře – angrešty, rybíz, pustoryl, stolistá růže či nízká mandloň a samozřejmě i šeřík.

I popínavky u plotu byly nejen hezké, ale také jedlé.

FOTO: Zdeněk Roller,

Pod naším okénkem...

Stejně jako kdysi je předzahrádka vizitkou zahrady a chloubou pěstitelských schopností majitele. Patří na ni především květiny –
trvalky, letničky, cibuloviny s několika akcenty okrasných keřů. Každým rokem je trochu jiná, i když se stejnými rostlinami. Když totiž několik let experimentujete a vystihnete tu správnou sestavu, vyseté a vysázené rostliny se už samy přesévají a vytvářejí přirozené společenstvo. Pokud však netrváte na výlučně okrasné roli předzahrádky a k tomu ta vaše sousedí s méně frekventovanou venkovskou cestou, můžete na ni zasadit i nenuceně zakomponovanou zeleninu a trsy aromatických rostlin.

Tak nebo tak – na rozdíl od „sešněrovaných“ předzahrádek městského typu založených na trvalkách s různobarevnými listy a zakrslých jehličnanech doplněných kameny s kusem anglického trávníku působí ta babiččina dojmem naprosté svobody. Nenajdeme tu sestříhané keříky, rostliny rostou volně, a když se příliš rozbují, jsou rozdány. Pěšinku lemují polštáře bylinek, které mezi kameny částečně přetékají z okrajů záhonů a změkčují tak její strohou linii.

Chalupáři zachránili spoustu kamenných koryt a stírek.

FOTO: Zdeněk Roller,

Trvalky i letničky

Do trvalkové sestavy venkovské zahrady patří třemdava bílá (hořící keř), kohoutek plamenný, lilie zlatohlavá, chejr vonný a topolovky. Atmosféru babiččiny zahrádky a předzahrádky barevně doplňují mohutné zahradní máky, voňavé hvozdíky a také rozchodníky zdobící zahrádku v podzimním období. Na předzahrádku se hodí robustní růžovobílé srdcovky (původem z čínských císařských zahrad), pivoňky a jejich protiklad: violky a macešky.

Do říše starodávných letniček lákajících k utržení můžeme zařadit balzamíny, třapatky a slunečnice, mařinku vonnou, klanokvět, hrachor vonný a také drchničku a laskavec. V babiččině zahrádce by podle možností neměla chybět černucha damašská, ostálka, hajnička, zahradní zvonky, vlčí máky, svlačce a marokánky pestré. Ideálním stanovištěm pro letničky jsou obruby záhonů, stinná místa u paty stromů, rabata a mezery v trvalkovém záhonu.

Typickým rysem starých zahrádek byla střídmost. Nikdo nechtěl obří kvetoucí záhony ve stylu Versailles ani rozsáhlé kolekce růží nebo čarověníků.

FOTO: Zdeněk Roller,

Záhumenek

Co nejblíže u kuchyně se hospodyně snažily mít zásobu bylinek a kořenné rostliny – 
ať už v květináčích a truhlících, nebo na suché zídce, či zakomponované do záhonů. Ty dnes vystřídaly geometricky pojaté kompozice ve tvaru čtverce, kruhu, oválu či spirály, které jsou protkány cestičkami, aby byly bylinky i zelenina dostupné při údržbě i sklizni.

Milují ji děti

V babiččině zahrádce se dobře cítí dospělí i děti, které tu mají pocit bezpečí v různých skrýších, svobodu pro hry, nápady i drobná dobrodružství a samozřejmě i mnoho chutného k jídlu. Prostřený stůl tu mají i volně žijící živočichové, kterým přírodní zahrada poskytuje místo k rozmnožování.

www.chatar-chalupar.cz