Majitelé se k této chalupě dostali zajímavou shodou okolností. Bratr paní Blanky podniká v realitách. A napadlo ho, že koupí nemovitost, která nebude v příliš dobrém stavu, jeho sestra s manželem ji dají do pořádku, a pak se uvidí. Buď si ji nechají, nebo se prodá.

FOTO: František Vaňásek

Po chalupě jsem netoužil

Hospodyně nás uvítala a odešla něco kutit do kuchyně, František s fotoaparátem obíhal chalupu, a tak jsem si přisedla k panu Jaroslavovi na lavičku na zápraží. „Blanka a švagr pocházejí z venkova, jejich rodiče měli menší hospodářství, ale já jsem odchovanec maloměsta,“ začal vyprávět. „Nikdy jsme neměli chalupu, a ani jsem po ní netoužil. Dokonce jsem do jisté doby starými věcmi lehounce pohrdal,“ přiznává hlava rodiny. „Ale jak přibývaly roky, narůstal můj obdiv k rukodělné výrobě. Můj otec to uměl báječně se dřevem a já tomu taky přicházel na chuť. Líbí se mi prostší, méně precizní věci, které mají blízko k běžnému životu. Švagrův nápad jsem tedy považoval za zajímavou výzvu.“

Z časových i ekonomických důvodů se Jaroslav rozhodl hledat něco v okolí bydliště. Obešel realitní kanceláře, prohlédl nabídky na internetu, a pak začal vyrážet do vesniček v Orlických horách na kole. Dostal se tak i do zapadlých zákoutí. „Zjistil jsem, že jsou hory plné krásných roubenic. Výstavních, historicky zachovaných staveb, ale bohužel i těch opravených necitlivě, které nejsou ke koukání ani k radosti. Řekl jsem si, že když už se do nějaké rekonstrukce pustíme, musí mít chalupa styl vhodný pro náš kraj a musí se toho ujmout člověk, který věci rozumí.“

FOTO: František Vaňásek

Na břehu řeky Orlice

Chalupu, splňující jeho představy, objevil v romantickém koutě nedaleko Orlice. „Byla ve špatném stavu, roubení, nalíčené postaru vápnem, bylo rozeschlé, stejně jako okna. Zanedbaná byla i zahrada, stromy léta neprořezávané. Ale zdálo se, že stavení má slušnou střechu – a to bylo důležité,“ hodnotí Jaroslav.

Zjistili, že chalupa je skoro 250 let stará. Dědicové předchozí majitelky v první fázi opravili střechu, ze stáje si udělali koupelnu – a tím jejich aktivita skončila. „V tomto stavu ji švagr před deseti lety koupil. Stavení sice leží jen pár desítek metrů od řeky, ale více než dva metry nad její hladinou. Pět kilometrů nad námi je sice Pastvinská přehrada, která by měla průtok regulovat, ale když je opravdu velká voda, ani to nepomůže,“ konstatuje chalupář. O povodni v roce 2002 prý bylo ve světnici asi 80 centimetrů vody. A několik let před tím, v roce 1999, přišla až k zápraží.

FOTO: František Vaňásek

Netradiční rekonstrukce

Od konce 18. století, kdy byla chalupa přímo na hlíně a písku postavena, se voda přízemkem jistě „prošla“ vícekrát. Z toho důvodu byly její spodní trámy nahrazeny bytelnou kamennou podezdívkou. V horším stavu, než se původně zdálo, však bylo i zbylé roubení a dřevěná podlaha ve světnici. Rekonstrukce se ujal Milan Vaňous, majitel firmy Otesánek z Hejnic u Žamberka.

Do práce se dal v létě roku 2002. Vzepřel střechu kolem dokola trámy, odstranil staré roubení i podlahu a vybral spolu se zedníkem zeminu půl metru do hloubky. Zůstaly jen vyzděné části stěn. Na ně postavili dřevěnou konstrukci, která stavbu pevně podepřela. Prostor mezi trámy vyplnili skelnou vatou a konstrukci z obou stran pobili slaměnými panely o tloušťce sedm centimetrů. Uvnitř zedník nahodil omítku a zvenku pan Vaňous obložil panely speciálně upravovanými fošnami. Jak vidíte na obrázcích, jejich okraje jsou tvarované pořízem a nechybí na nich tu a tam ani praskliny, naříznuté opatrně motorovou pilou.

FOTO: František Vaňásek

„Vnitřní konstrukci stěn s využitím slaměných panelů tady dělal poprvé. Ptal se samozřejmě, zda to chceme zkusit. Máme k ekologii blízko, a tak jsme souhlasili. Rozhodně nelitujeme. Interiér je perfektně zateplený, i v tuhých zimách obývák krásně vytopí jednoduchý sporáček, na němž vaříme,“ vede mě Jaroslav do světnice. Napravo ode dveří je také jednoduchá kuchyňka, kde jeho paní připravuje nedělní oběd.

„Zajímavá je tady i podlaha. Na očištěnou zeminu položil pan Vaňous trámky. Na jedné straně je přirazil ke zdi, na druhé odsadil, další pokládal vždy opačně. A celé to zakryl tvrdými deskami, na které přišla dlažba. Vznikl tak labyrint, který se samotíží provětrává. Na zápraží je průduch dole, na druhé straně je další asi ve dvou metrech,“ vysvětluje můj průvodce. Jak mu poradili přátelé v Letohradě, kde pracuje jako ředitel Kulturního podniku, v létě, kdy teplý vzduch kondenzuje na chladnějších stěnách, labyrint uzavírá, aby se pod podlahu nedostala vlhkost, a větrá v zimě, kdy se voda s chladnějším vzduchem dostává ven.

Jak zraje chalupář

Paní Blanka, jejíž rod z matčiny strany pochází z této vesničky, si chalupu zamilovala okamžitě. Její manžel k chalupaření dozrával postupně. Ještě než se dal pan Vaňous do práce, objížděl Jaroslav prodejny s po-
žitým nábytkem a vybíral, čím nahradit ten zvetšelý, který tu nechali předchozí majitelé. Starou truhlu, částečně ztrouchnivělou a prožranou červotočem, kterou objevil na půdě, však sám opravil a zanesl lakýrníkovi, aby nové a staré dřevo sjednotil vhodným nátěrem.

FOTO: František Vaňásek

Radost mu přinášejí i změny, které se ženou vymysleli v chalupě. „Proti vstupu ze zápraží jsme nechali probourat další dveře směrem k jihu. V místě, kde byl pravděpodobně nějaký malý sklípek, jsme si udělali útulné posezení chráněné zídkou. Je tam pěkně, i když fouká, nebo už je chladněji.“

Ve stodole, navazující vpravo na obytnou část, si Jaroslav zařídil dílnu. Ne že by vylepšoval chalupu, ta jim takhle celkem vyhovuje, ale upravuje a vyrábí věci do jejich městského bytu. A tak i jejich podkrovní 
3 + 1 zvolna dostává rustikální vzhled.

Ale ještě honem zpátky na chalupu. Jistě už tušíte, že se prodávat nebude. Zůstala rodině. Velkou radost z toho mají i další dvě generace potenciálních chalupářů. Čtyři děti a čtyři vnoučata, to je prozatímní skóre. Scházejí se v Orlických horách hlavně při významných příležitostech, ale i jen tak, užít si rodiče, proběhnout se po zahradě nebo posedět u ohníčku s kytarou. Jaroslav zná písní nepočítaně.

 www.chatar-chalupar.cz