Podražec (Aristolochia )

Pnoucí trvalka (Aristolochia macrophylla) původem ze Severní Ameriky je vlastně liána, která může dorůst do 20 metrů. Nápadné jsou na ní především svěže zelené robustní talířovité listy široké až 30 cm. Ty se vzájemně překrývají, takže plocha, kterou podražec porůstá, je beze zbytku pokryta. Na starších rostlinách se od května do června objevují exotické dýmkovité, 8 cm dlouhé květy, z nichž se později vyvíjejí dlouhé kyjovité tobolky.

Tato rostlina nesnáší ostré slunce a úpal, nejlépe roste v polostínu. Z tohoto důvodu je vhodné ji kombinovat třeba s hortenziemi a bambusy, které mají podobné nároky na půdu a světlo. Je samozřejmé, že tak mohutná rostlina potřebuje pevnou a stabilní oporu, kterou na zahradě musíme skutečně „postavit“. Dobré jsou kamenné a cihlové zdi a sloupky, pevné pergoly nebo svařované kovové robustní konstrukce či kované mříže. Podražec je odolný mrazu, netrpí chorobami ani škůdci, je ale jedovatý.

Květy devětsilu nás překvapí svou mohutností už brzy na jaře.

Květy devětsilu nás překvapí svou mohutností už brzy na jaře.

FOTO: Profimedia.cz

Devětsil (Petasites)

Známe ho sice spíš z přírody, ale bez problémů se uplatní také na zahradě. Již v předjaří se na vlhkých místech objeví růžové palice jeho květů. Na rozdíl od decentních a jemných sněženek nebo talovínů, jejichž květy musíme na zahradě spíše hledat, jsou květy devětsilu mohutné a nepřehlédnutelné. Teprve později na jaře se objeví také deštníkovité, svěže zelené listy s ochmýřenými řapíky, které se posléze spojí do jednolitého porostu. Devětsil potřebuje na zahradě dost místa a nemáme-li ho, raději si tuto rostlinu do zahrady nevysazujeme. Vedle klasického devětsilu (P. hybridus) s růžovými květy existuje také druh s květy bílými (P. albus) .

Štítovka (Darmera)

Tato vlhkomilná oddenkatá trvalka se trochu podobá tuzemskému devětsilu pře devším typem svého vývoje, kdy se růžové květy objevují časně na jaře ještě před plným rozvinutím listů. Celá rostlina je ale vyšší, lysé řapíky dorůstají až do metru, květy jsou vysoké 40 – 80 cm. Na podzim se výrazně žebernaté listy široké kolem 30 cm zabarvují do překrásného červeného odstínu. Tento efekt je velmi nápadný a štítovka tak splňuje požadavek na všestrannost vysazených rostlin, které by měly zahradu zdobit po celou sezonu. Je to opravdu velmi zajímavá, netradiční rostlina.

Popelivka potřebuje vlhkou půdu a dorůstá do výšky až 150 cm.

Popelivka potřebuje vlhkou půdu a dorůstá do výšky až 150 cm.

FOTO: Profimedia.cz

Popelivka (Ligularia )

Dorůstá do výšky až 150 cm, potřebuje vlhkou půdu, slunce nebo polostín. Kvete od července do září oranžovými nebo žlutými květy. Na naše území doslova zabloudila ze Sibiře v době ledové. Původní druh popelivky sibiřské (Ligularia sibirica) je v přírodě velmi vzácný, ale běžně k dostání jsou různé její zahradní kultivary (L. dentata). Vždy jde o vlhkomilnou trvalku s vysokými latami květů.

Často mají popelivky také výrazně vybarvené purpurové listy. Popelivky jsou velmi citlivé na sucho, častěji než do trvalkových záhonů se proto vysazují přímo na břehy potůčků nebo jezírek. Máme-li na zahradě nějaké trvale zamokřené místo, bude tato trvalka výbornou volbou.

Oman (Inula )

Méně známá neprávem opomíjená trvalka oman pravý (Inula helenium) dorůstá na správně zvoleném místě do výšky dospělého člověka. Největší ozdobou jsou zářivě zlaté květy s výrazným velikým terčem a poměrně jemnými okvětními lístky. Velmi se podobá větvené slunečnici, ale na rozdíl od ní je to trvalka, není třeba ho jako slunečnici každoročně vysévat nebo předpěstovávat.

Oman se hodí do trvalkových výsadeb na slunci, které zpestří výrazně zbarvenými květy – ty lze použít i k řezu. Zemina mu stačí běžná zahradní, vlhčí a propustná, v našich klimatických podmínkách je spolehlivě mrazuvzdorný. Pozor, ne všechny omany jsou vysoké, běžně nabízený oman mečolistý (I. ensifolia) je vysoký jen kolem 30 – 40 cm.

Mohutný oman tvoří přirozenou dominantu trvalkových záhonů na slunci.

Mohutný oman tvoří přirozenou dominantu trvalkových záhonů na slunci.

FOTO: Profimedia.cz

Divizna (Verbascum)

Další z trochu opomíjených „civilních“ druhů. Jejím kladem je vysoká odolnost k suchu, hodí se tedy i na suchá, nehostinná místa, kde by jiné rostliny uspěly jen stěží. Ve srovnání s podobně výrazným liliochvostcem má divizna jednu velikou výhodu – přezimuje bez problémů i bez ochrany před zimní vláhou.

Divizna není trvalka, ale dvouletka; první rok tedy utvoří přízemní růžici huňatých listů, teprve druhým rokem se objeví vysoký stvol. Květy rozkvétají postupně odspodu a divizna opravdu kvete dva až tři měsíce. Tvarem a životním cyklem je divizně velmi podobný také nápadný náprstník (Digitalis).

Pokud divizně nebo náprstníku vybereme dobré místo, nemusíme se prakticky o rozmnožování rostlin starat; kolem kvetoucích rostlin se stále tvoří nové mladé rostliny, které na místě dalším rokem vykvetou. Na zahradě se pěstuje celá řada druhů, třeba divizna lékařská nebo divizna hedvábná (Verbascum densiflorum, V. bombyciferum). Ta má na rozdíl od známější léčivky větvený stonek.

Podražec vždy potřebuje opravdu pevnou a stabilní oporu.

Podražec vždy potřebuje opravdu pevnou a stabilní oporu.

FOTO: Profimedia.cz

Liliochvostec (Eremurus)

Málo platné, i přes náročnost jeho pěstování má tato netypická hlíznatá rostlina stále mnoho obdivovatelů a pokud ji na zahradě máme, oči všech návštěvníků zahrady se budou v době květu upínat jen na ni. Liliochvostec se nejčastěji vysazuje jako solitéra do trávníku, ale velmi pěkný je i v trvalkových záhonech ve společnosti rostlin okrasných listem. Zásobním orgánem je horizontálně se rozrůstající hvězdicovitý útvar (botanicky nejde o typickou hlízu, ale o zkrácený stonek), složený z několika křehkých samostatných kořenů s jediným růstovým vrcholem. Listy jsou mečovité, 60 cm dlouhé, z nich vyrůstá mohutné květenství dosahující výšky až 2,5 m. Listy po odkvětu v červnu až červenci zasychají.

Jednotlivé kvítky v hroznu mohou být bílé s načervenalými proužky na rubu, žluté nebo růžové, záleží na druhu rostliny. Výška hroznu kolísá od 30 cm (E. aittchinsonii) do 2,5 metru u druhu E. robustus. Liliochvostec vyžaduje slunce, hlubokou živnou půdu s dobrou drenáží, ne příliš těžkou nebo mokrou. Pochází ze stepních oblastí Asie, nevadí mu tedy horko a sucho, choulostivý je ale na zimní vláhu – před deštěm a sněhem je třeba ho důsledně chránit přiklopeným kbelíkem.