Asijský duch v zahradě za Prahou je ale příjemně počeštělý. Nejenže si dobře rozumí s blízkým – českým lesem, ale po česku také zkouší příchozí. Třeba v tom, jestli projdou jedinou cestou k domu, která vede přes kameny po vodní ploše.

Majitel zahrady, kterou vám dnes představujeme, pracuje pro japonskou stavební firmu, a tak určité prvky charakteristické pro zahrady v zemi svého zaměstnavatele logicky přenesl i na svůj pozemek. Na rozdíl ale od jiných, kteří je přebírají bez výhrady, se tady usadily nikoli výrazné a hmatatelné prvky, ale spíše příjemný asijský duch.

Na začátku byla díra

Současná podoba zahrady je dílem ing. Jana Kotláře, který dostal za úkol uvést ve skutečnost majitelovy představy a přání. Mezi nimi bylo mimo jiné mít na pozemku jezírko a potůček a také – zohlednit nadšení pro kámen a nechuť k sekání trávníku. Že touha mít jezírko je silná, dokázal majitel hned na začátku – na pozemku nechal vybagrovat pět metrů hlubokou díru.

„Tím určil v podstatě základní tvar největšího ze tří jezírek. Od tohoto bodu se odvíjelo další budování zahrady,“ podotýká Jan Kotlář, kterého čekal nelehký úkol. „Budoucí zahradu představovaly dva kdysi oddělené pozemky spojené v jediný. Svažitý terén rozdělený do teras byl velice zarostlý. Především tu bylo množství ovocných stromů, některé zdravé, jiné ve velmi špatném stavu. Mezi prvním jsme tak řešili otázku, co můžeme zachovat, a to i s ohledem na budoucí stavbu domu, a co odstranit,“ líčí počáteční stav Jan Kotlář. Pryč musely některé jabloně, ale také všechny meruňky, které byly ve špatném zdravotním stavu.

Les - jediný soused

Důležitým faktorem, který ovlivnil nejen podobu zahrady, ale i domu, je těsná blízkost lesa. „Majitel v podstatě nemá sousedy, jen jediného, a tím je chráněná krajinná oblast – na hranici pozemku začíná les. Proto jsme přišli s myšlenkou propojit s ním nejen zahradu, ale i vzhled domu,“ říká Jan Kotlář. V případě stavby bylo například použito dřevo na vnější obklad a fasáda je připravena na porost popínavých rostlin, které ji jednou cele zahalí do zelených listů. Co se zahrady týče, od počátku se pracuje na plynulém přechodu soukromého pozemku do okolní krajiny a opačně. Tento proces ovšem ještě není u konce. „S budováním zahrady jsme začali před sedmi lety. Hotová však bude odhadem za dvacet třicet let,“ poznamenává s úsměvem Jan Kotlář.

Nedostatek vody

Pozemek této zahrady má velkou nevýhodu: břidlicové podloží neudrží vodu. Tento nedostatek ale vyřešil majitel zahrady i díky blízkému lesu – pomocí trubek z něj přivedl vodu až na své území. Budování jezírek a potůčku tak mohlo začít. Vše bylo prováděnou přirozenou cestou, bez jakéhokoli betonování, pouze s použitím textilie, fólie, zeminy a kamene. „Kromě hlavního jezírka o rozloze přibližně 100 metrů čtverečních, které je napájeno vodou z lesa, je tu další, menší vodní plocha o rozměru asi 4 metry čtvereční – prameniště, a ještě o něco větší, třetí jezírko u domu, do kterého je svedena voda z okapu,“ popisuje Jan Kotlář.

Třetí jezírko je právě testem, jak si s asijským duchem poradí české návštěvy. „Cesta po kamenech přes hladinu jezírka je jedinou možnou cestou k domu. V asijském pojetí není vstup nikdy přímý,“ vysvětluje Jan Kotlář. Majitel zahrady tak „testuje“ české návštěvy, jak si poradí, zda se vydají přes hladinu po hřbetech kamenů neohroženě či zda je přemohou rozpaky či strach. Pro ty neodvážné je tu ovšem možnost zvolit pevnou příjezdovou cestu pro auta, kterou lze přejít suchou nohou.

Zapojení do krajiny

Budování vodních ploch představovalo na stávajícím pozemku zcela nový prvek, ale pojetí zbytku zahrady už se odvíjelo především od myšlenky zapojení do krajiny. Listnaté i jehličnaté stromy, které byly nově vysazovány, jsou v drtivé většině původem z našich zeměpisných šířek.

Ať už se jedná o semenáče, které už na pozemku byly (ty odborníci přesadili a nyní už se jen starají, aby prospívaly) nebo o rostliny nově vysazené. Najdete tu klasiku českých lesů, jakou jsou dub letní (Quercus robur), borovice lesní (Pinus sylvestris), javor babyka (Acer campestre), habr obecný (Carpinus betulus), bříza bílá (Betula pendula), tis červený (Taxus baccata), u jezírka také potkáte smuteční vrbu (Salix alba ´Tristis´). Z keřů tu pak můžete vidět lísku obecnou (Corylus avellana) nebo dřín obecný (Cornus mas) – keř typický pro remízky a jiné keřové porosty, který kvete drobnými žlutými kvítky už na přelomu zimy a jara, na podzim má jedlé plody.

U domu také upoutá kalina obecná, která na pozemku již byla, přežila všechny stavební práce a po zásahu odborníků, kteří ji „zmladili“, prospívá i dále. Nedílnou součástí zahrady jsou zachované původní ovocné stromy.

Exotika u vody

„Nečeským“ ostrůvkem je pak okolí „prameniště“, kde odborníci vysadili exotické dřeviny. Inspiraci cizími kraji podtrhuje také nápis v japonštině – datum založení jezírka. „Tady roste třeba javor dlanitolistý - Acer palmatum, nebo pajehličník – Sciadopitys verticillata,“ upozorňuje Jan Kotlář.

Péči ale vyžadují i rostliny za hranicí zahrady, kde dlouho před příchodem majitele pozemku bujely nálety. „Po domluvě s Lesy jsme se pustili i do této partie, která potřebovala pročistit. Vracíme jí tak postupně původní ráz,“ podotýká autor zahrady.

Osmdesát u kamene

Důležitou roli v zahradě hraje kámen, jak již zaznělo, majitelem oblíbený. Částečně bylo využito břidlice přímo z pozemku, ale přibližně 80 tun představují žulové kameny dovezené z oblasti Krkonoš a Jizerských hor. Zde je majitel získal jednak při čištění koryt řek po povodních, jednak z „odpadu“ při budování kanalizace.

Vodní ráj

I přes nepřející podloží se na pozemku daří jak vybraným rostlinám, které odborníci opečovávají do doby, než se přizpůsobí místním podmínkám, tak živočichům, kteří si tu zvykli nebo sem přišli a cítí se tu jako doma. „Žádné z jezírek nemá filtraci, u toho největšího přirozené čištění zajišťují vodní rostliny, ale hlavně průtok přiváděné vody,“ vysvětluje Jan Kotlár.

Největší jezírko na zimu zamrzá a dokonce se na něm bruslí, v létě je zase skvělé ke koupání. Vodní plochy v této zahradě představují ráj pro vodoměrky, vážky či potápníky, žijí tu koi kapři, jeseni, karasi, žáby i čolci, občas tu nocují kachny. Daří se tu také leknínu, který majitel zachránil ze skládky. Odvděčuje se mu každoročně nádhernými květy.

Na počátku byl tento pozemek suchý málem na troud, voda protekla podložím a nezůstalo po ní stopy. „Dnes přebytečná voda z velkého jezírka slouží jako závlaha pro vegetaci ve spodní části zahrady, takže veškerá vláha, která na pozemek přijde, je maximálně využita,“ dodává autor zahrady.

Posezení na vrbě

Do budoucna čeká ještě odborníky i majitele spousta práce. Představuje ji nejen pravidelná péče o všechny stromy a keře, ale také chystané vysazování dalších dřevin, které ještě více uberou z plochy trávníku, jenž majitel tak nerad seká, nebo budování čtvrtého jezírka. A když se zeptáte, kde se na této zahradě dá posedět, dostanete následující odpověď: „Místo pro sezení je jednak na terase u domu, ale sednout si můžete také na kameny v zahradě nebo na vrbu u jezera – jako vodník. Je sedm let stará, ale dostatečně mohutná a díky pravidelné péči unese bez problémů dospělého člověka,“ uzavírá Jan Kotlář.