Majitelé přišli na nezastavěný pozemek před lety. Stála na něm jen stará stodola, jinak byl zarostlý lebedou a kopřivami, terén byl velmi členitý... „Vůbec jsme si neuměli představit, že tady jednou nějaká zahrada vznikne. Pustili jsme se do jejího budování souběžně se stavbou domu,“ začíná vyprávění majitelka, paní Dana.

Ilustrační foto

FOTO: Richard Dvořák

Představy amatérů

Protože oba z páru patřili mezi zahradnické amatéry, spolehli se na pomoc odborníka – zahradního architekta, který se k naplnění představy o bezúdržbové zahradě zavázal. Kolem domu neměla růst žádná mrkev, cibule, rajčata, ale ani přehršle kvetoucích rostlin, které by vyžadovaly přílišnou a pra­vi­delnou péči. „Zahrada neměla být otročina, která by na nás denně čekala s neodkladnou prací, měla být pro radost. I když třeba moje maminka naše rozhodnutí ještě dnes těžce nese,“ říká s úsměvem paní domu.

Ilustrační foto

FOTO: Richard Dvořák

Ostrov v zelené

Spolu se zmíněným odborníkem se tedy majitelé pustili nejprve do srovnávání terénu, což představovalo navézt na pozemek kvanta kvalitní zeminy, podloží bylo totiž jílovité a neumožňovalo ani zasunout rýč. Postupem času vznikl okolo domu poměrně souvislý trávník, který sem tam „ozdobily“ navezené kameny a plochy vysypané oblázky s osazenými stromky a keři.

Ilustrační foto

FOTO: Richard Dvořák

Spousta věcí i rozhodnutí se přirozeně mě­nila během vzniku zahrady – v tomto případě se majitelům zdálo, že zelená plocha, která vznikla kolem domu, je příliš velká a připomíná spíš fotbalové hřiště než trávník. Bylo tedy potřeba ji něčím opticky rozbít. „Dodatečně tedy vznikl uprostřed trávníku jakýsi ostrov z kamenů a rostlin,“ vy­světluje majitelka.

Ilustrační foto

FOTO: Richard Dvořák

Svůj čas ale potřebovaly i jiné věci – například tři podlouhlé kameny, které majitelé do­stali darem od známého. „Dlouho jsme pro ně hledali to správné místo, putovali s nimi, třikrát měnili jejich místo, až skončily mezi keři a stromky vedle altánku,“ říká paní Dana.

Ilustrační foto

FOTO: Richard Dvořák

Na dvě etapy

„Dá se říci, že budování zahrady probíhalo ve dvou etapách,“ konstatuje paní domu a po­kračuje: „Základem byl zelený trávník a zeleň vysázená podél plotu. Až po dvou třech letech, když jsme mohli vidět, které rostliny jak rychle rostou, co nám pro život v domě vyhovuje, vykrystalizovaly další potřeby a plány a zah­rada doznala dalších větších či menších změn.“

Tak například vzalo za své pískoviště a malá dřevěná ku­chyňka v rohu zahrady v sousedství altánu, které sloužily dětem, když byly malé. „To už dávno není třeba, dnes tam roste kousek lesa, byl to manželův sen, mít na zahradě neprostupný hvozd,“ směje se majitelka do­mu. „Les“ představuje pár vzrostlých jehličnanů a keřů, které rostou takříkajíc „nadivoko“ v rohu jinak úhledné zahrady.

Ilustrační foto

FOTO: Richard Dvořák

Kvetoucí pozdravy

Zajímavostí na této zahradě je skutečnost, že je osázená téměř výhradně nekvetoucími rostlinami, z nichž mnohé jsou stálezelené, hojně zastoupené jsou pak zakrslé druhy jehličnanů (kromě zmíněného lesa). O oje­di­ně­lé kvetoucí pozdravy se stará jen rododendron před vchodem do domu a na jaře nedočkavci v podobě několika krokusů či hyacintů. Rozverně také působí shluk květináčů s různými druhy kvetoucích rostlin (např. petunkami), na který narazíte při vstu­pu do domu.

Ilustrační foto

FOTO: Richard Dvořák

I tak se ale na zahradě pořád něco děje. Dnes majitelka s nostalgií vzpomíná, jak byly kdysi vysázené rostlinky malé a jak si přáli, aby co nejdříve vyrostly a zahrada alespoň z části nabyla zamýšlené podoby. Dnes, když jsou stromky i keře vzrostlé, by prý nejraději jejich růst zastavila. „Nejdřív jsme byli netrpěliví, dnes bych současný stav nejraději zakonzervovala,“ usmívá se paní Dana při pohledu na svou zahradu a do­dává, že se okolí domu pomalu začíná podobat džungli. Zahradu proto časem če­ká „radikální řez“.

Ilustrační foto

FOTO: Richard Dvořák

I jiné věci podle majitelky už překročily hranici bezúdržbovosti. Například bujný porost z psího vína, který zakrývá nevzhlednou zeď řady garáží v těsném sousedství, by potřeboval zastříhat. I když – i nezastříhaný hlavně na podzim září nádhernými barevnými odstíny. Jinak prý zahrada v podstatě bezúdržbová je, jak si kdysi přála. Stačí z jara prostříhat některé rostliny a pak samozřejmě sekat trávník, ale to k trávníku už zkrátka patří...

Ilustrační foto

FOTO: Richard Dvořák

Altán - další pokoj

Nedílnou a vlastně nejvíce využívanou součástí zahrady je prostorný altán v těsné blízkosti domu. V teplém období roku funguje jako další místnost domu, také je náležitě vybaven. Když počasí přeje, lze posedět v jeho stínu – nábytek pochází z Loděnice, doplňky (svítilny, knihovnička, zvonkohra) z Německa, závěsy, které příjemně povlávají ve větru, z Ikea. Na vybavení altánu se podílela designérka Pavla Kirschner, která manželům zařizovala i dům. „Altán přišel na řadu jako poslední. Měla jsem radost, když jsem dostala i tuto nabídku, věděla jsem, že se majitelé cítí v novém domově spokojeni, a myslím, že se to krásně podepsalo i na jejich přístupu k věcem, které nás obklopují, že je učím i umět se mezi nimi pohybovat.

Ilustrační foto

FOTO: Richard Dvořák

Pokud někde zařizuji dům, chci aby působil funkčně, krásně. Není to zámek, kde se chodí v pan­toflích, naopak... majitelé se musí cítit uvolněně a je jedno v jakém duchu se zařizuje. Tak je to i s besídkami nebo altány. Altán někdo chápe jako skladiště zahradního nářadí, stane se sbírkou rozpadlého nábytku, ale pro někoho je to důležitá součást celého domu,“ popisuje přístup k oblíbené zahradní stavbě Pavla Kirschner.

Na nábytek do altánu zvolila nikoli plast, který by splňoval už zmíněný požadavek bezúdržbovosti, ale dřevo. Nehledala na trhu celý dřevěný set, takže chvíli trvalo, než ty správné kusy objevila. Sezení pak zbývalo doplnit o výraznější solitér, tak se tu objevila ještě teaková lavice, a pak už jen zútulnit atmosféru několika vhodně volenými doplňky, v letním větru nechat povlávat dekorativní sněhobílé závěsy a u odpoledního čaje si vychutnat knížku z mobilní knihovničky à la ptačí budka. Zahradní siesta, jak má být...