Hlavní obsah

Společné bydlení s vrstevníky může být ideálním řešením pro seniory

Novinky, nes

Čtveřice kanadských důchodkyň tvrdí, že našla tajný recept na šťastné stáří. Je to podle nich dobrý spolubydlící a dvě myčky. To, co se může na první pohled zdát bláznivé, má ve skutečnosti svou logiku a pro staré dámy velké výhody. Jejich recept lze přitom bez většího úsilí aplikovat všude, nejenom v Port Perry v Kanadě.

Foto: Profimedia.cz

Svou budoucnost si naplánujte včas. Než ji za vás budou muset plánovat jiní, vzkazují ženy všem svým vrstevníkům v důchodu. Ilustrační foto

Článek

Původně se čtyři dámy, Luisa Bardswitchová (67), Martha Cassonová (70), Beverly Brownová (68) a Sandy McCullyová (74) mezi sebou ani pořádně neznaly. Nyní spolu žijí ve společném domě už čtvrtým rokem a nemohou si svou situaci vynachválit.

Nápad dostala paní Luisa poprvé v době, když se snažila umístit svou vlastní maminku do domova důchodců. Pracovala tehdy s paní Marthou a vzájemně si líčily své strasti s péčí o rodiče a plánováním vlastní budoucnosti v důchodu.

Udělala si pro sebe několik výpočtů a rychle zjistila, že s inflací a nájmem v domově důchodců by záhy zcela vyčerpala veškeré své úspory. Zároveň nechtěla přidělávat starosti svým dětem, až bude nemohoucí.

„Mám skvělé děti, ale věděla jsem, jaké to je, když jsem se starala o svou maminku, a nechtěla jsem, aby si tímtéž musely procházet ony,” svěřila se paní Bardswitchová stanici BBC.

Začátek nebyl snadný

Jako s většinou novinek, i v tomto případě bylo zpočátku s myšlenkou společného bydlení ve společně vlastněném domě těžké prorazit. Ženy se rozhodly, že si nechají postavit společný dům, který budou společně vlastnit. Problém nastal ve chvíli, kdy se oslovená stavební firma snažila získat stavební povolení pro dům.

Háček tkvěl ve společném vlastnictví takového domu. Na takový případ komunitního bydlení nebyli úředníci ve městě připraveni, a tak se snažili stavbu odmítnout. Dámy se ale nevzdaly, obrátily se na místního ochránce práv a s jeho pomocí se stavebního povolení nakonec domohly.

Jejich dům ale nakonec stojí trochu jinde, než původně zamýšlely. Nechaly si totiž nakonec upravit historický dům z roku 1855, který postavil prapradědeček paní Brownové.

Svůj dům si nechaly navrhnout tak, aby jej s postupujícím věkem nemusely opouštět. V domě je proto výtah a celkem šest pokojů. Každá z dam má jeden, dva další jsou zatím volné. Jednoho dne v nich totiž budou třeba pobývat pečovatelky.

„Nedaly jsme se dohromady proto, abychom vzájemně o sebe pečovaly. Když potřebujete pomoc, musíte si ji zaplatit. A pokud byste nemohl být ubytovaný i se svým pečovatelem, pak byste se musel stěhovat,” vysvětluje zřízení dvou pokojů navíc Luisa.

Dům je navíc navržen tak, aby každé z dam nabídl co nejvíce nezávislosti na ostatních. V praxi to znamená, že každá z žen vlastní čtvrtinový podíl v domě. Když některá z nich zemře, nebo se odstěhuje, nabídnou ostatní její podíl na realitním trhu. Navíc, každá platí měsíčně v přepočtu zhruba 26 tisíc korun do společné kasy, z níž se platí pravidelný úklid celého domu každý týden, péče o zahradu, nákup jídla a vína.

Každý pokoj je dostatečně velký, je v něm vždy televize, posezení a koupelna. Mají společný obývací pokoj, jídelnu a velkou kuchyň. Ta je plně zařízená, zvláštností jsou dvě myčky nádobí. Ty jsou důležité. Zabraňuje to tradičnímu hašteření, jemuž se jinak prakticky žádná skupina žen sdílejících jednu kuchyň nevyhne.

„Dohodly jsme se, že si budeme žít každá svůj vlastní život. A každá z nás je po celý den poměrně dost vytížená,” říká Luisa Bardswitchová. Nicméně to ještě neznamená, že by neměly čas například na společné večeře, nebo třeba na sklenku vína na verandě.

Každá z členek této minikomunity přinesla do společného života sbírku vlastních životních zkušeností, což podle všech jen podpořilo spokojenost ze společného života. Všechny dohromady mají 13 vnoučat, která za nimi přicházejí na návštěvu. Dvě z dam ovdověly, dvě další jsou rozvedené.

Beverly Brownová se rozvedla v roce 1994. Od té doby žila sama. „Překvapením pro mě bylo, že tím, co si užívám najednou ze všeho nejvíc, je společnost druhých,” říká.

Ambasadorkami společného bydlení seniorů

Od chvíle, co se nastěhovaly do společného domova, vedou pravidelné rozpravy s ostatními důchodci, kteří také uvažují o společném bydlení s vrstevníky. Říkají, že nejlepší radou, kterou mohou na toto téma dát, je nečekat a naplánovat si budoucnost sám dřív, než ji za člověka budou nuceni plánovat jiní.

Luisa pak pro samotný výběr spolubydlících doporučuje volit si k sobě takové lidi, kteří mají podobné životní hodnoty.

„Republikáni a demokraté by možná neměli bydlet spolu,” domnívá se. Martha ale poukazuje na to, že dvě ženy z jejich čtveřice aktivně praktikují víru, zatímco dvě zbývající nikoli.

„Můžete mít mezi sebou i nějaké základní rozdíly, ovšem zrovna tak jsou nezbytné i společné hodnoty,” říká.

Anketa

Chtěli byste ve stáří bydlet společně s vrstevníky?
Ano, je to zajímavá myšlenka
40 %
Možná ano, záleželo by ovšem na tom, s kým
20 %
Nevím, neumím si to představit
20 %
Ne, nikoho na takové bydlení neznám
0 %
Ne. Na stáří chci být ve svém a se svou rodinou
20 %
Celkem hlasovalo 5 čtenářů.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám