V japonské Ósace navrhl budovu s unikátní vertikální zahradou. Řada jeho výtvorů patří mezi ceněné sběratelské kousky a stálým hitem je ikonické křeslo UP ve tvaru ženského těla s přivázanou koulí, sloužící nejen jako pohodlná podnožka, ale také coby memento těžkého údělu žen.

Nikdy nebyl v Praze, ale pamatuje si na Bořka Šípka. Ptá se mě, jestli je pravda, že měl rád italskou kuchyni. Odpovídám upřímně, že nevím, ale divila bych se, kdyby mu nechutnala.

„Do Prahy se chci určitě přijet podívat,“ prohodí na konec našeho rozhovoru. Za pár minut už sedí na pódiu a přednáší. O designu, lidech a životě.

Zdá se, že čas je vaším velkým příznivcem. Jak si udržujete svůj životní elán?

Čas je přítel i nepřítel zároveň. Stále plyne a je velice náročné udržovat jeho tempo, držet ho stále za pačesy. Čas přináší nové věci a nové hodnoty, jimž je důležité porozumět. On sám je koneckonců mým velkým tématem a je zvláštní, že se mě na něj ptáte hned v první otázce, protože právě o čase jako fenoménu povedu za chvíli svou přednášku. Za svůj život jsem mu věnoval několik výstav, třeba v Paříži nebo Miláně. Jedna se jmenovala The Noise of Time (volně přeloženo Hluk času, pozn. red.).

Designér Gaetano Pesce

Designér Gaetano Pesce

FOTO: Kateřina Farná, Právo

Do kterého období své dlouhé a plodné kariéry byste se rád vrátil?

V určitém ohledu do jakéhokoli, pokud bych si mohl udržet svou nezávislost a především zvídavost, protože ta mě vždycky hnala dopředu a ponoukala k tomu, abych se snažil věcem kolem sebe porozumět. Nemám v sobě sentiment po nějaké určité éře nebo konkrétní chvíli.

Ano, sice jsem hodně podstatných věcí udělal v 60., 70. a nakonec i v 80. letech, ale například také teď pracuji na důležitém projektu muzea věnovaném světoznámému italskému vědci Galileovi. Bude v Padově, kde Galileo velmi dlouhou dobu žil a kde přišel na své úžasné myšlenky. Ostatně celý jeho přístup byl o zvídavosti a neustávajícím ptaní se, proč svět kolem funguje tak, jak funguje.

V řadě rozhovorů zmiňujete, že právě zvídavost je v tvorbě zásadní stejně jako snaha překročit bariéry a bořit stereotypy. Udržet si svou vlastní cestu tak dlouho, jako se to daří vám, jistě není snadné. Jste tvrdohlavý člověk?

Nevím, jestli jsem tvrdohlavý. Jsem přesvědčený o tom, že skutečnou prací a posláním tvůrčí osobnosti by mělo být boření hranic – a ne jejich vytváření. Potřeba našeho lidského poznání je přece ohromná. Máme sice veliké znalosti, ale stále jsou před námi další věci, které teprve musíme objevit. O to se já také snažím.

Mám rád multidisciplinaritu, střídání formátů a médií, kdy se pohybuji mezi architekturou, designem, módou i hudbou, to proto, abych se mohl v každé jedné oblasti vyjadřovat jinými prostředky.

Limitovaná edice stolů s deskami zachycujícími různé krajiny; zde detail zeleného ostrůvku v rybníku.

Limitovaná edice stolů s deskami zachycujícími různé krajiny; zde detail zeleného ostrůvku v rybníku.

FOTO: John Rohrer

Téměř čtyřicet let žijete trvale v New Yorku, metropoli, jejíž srdce bije nonstop sedm dní v týdnu. Jak vás New York ovlivnil?

Poprvé jsem tam vystavoval, když mi bylo sedmnáct let. To město mě změnilo absolutně. Hlavně tím, jak koncentruje nejrůznější hodnoty, lidi a kultury z celého světa. Všechno nové se tam mele. Pro mě jako umělce není vůbec složité v New Yorku žít a živit se. Velice rychle a snadno jsem si na to jeho tempo zvykl. To máte jako se cvičením. Když trénujete pravidelně, už se potom nemusíte až tak moc snažit.

Proč jste se rozhodl vydat na dráhu designéra a architekta?

Moje matka byla pianistka. Ukázala mi svět komponování hudby, které je stejné jako kreslení nebo sochařina. Vysvětlovala mi, jak je důležité vnímat dobu kolem sebe a snažit se její charakter do své tvorby zahrnout. Velmi brzy jsem začal kreslit. Dělal jsem krajinky i náboženské motivy, pak mě zaujala architektura a navštěvoval jsem architektonickou školu.

Tehdy mě k designu přivedla má přítelkyně Milena. Díky ní jsem pochopil jeho důležitost – do té doby jsem o něm nic nevěděl. Jednou se u mě objevil jeden průmyslník a koupil některé mé kresby. Zastupoval tehdy novou firmu Cassina (dnes jedna z nejprestižnějších italských nábytkářských firem, pozn. red.). Mně a Mileně nabídl práci. Až mnohem později jsem pochopil, že design není něco podružného, méněcenného, žádný nevlastní bratr umění. Design je umění sám o sobě.

Mnoho lidí jej tak ale nevnímá.

To je chyba, protože design v sobě zahrnuje nejen praktickou funkci, ale můžete jím vyjádřit vlastní názor, životní filozofii nebo víru. Anebo třeba pohled na politiku. Jen si vzpomeňte na Raffaela. Kromě toho, že byl fantastickým malířem, působil také jako módní návrhář. Je dokonce autorem uniforem stráží ve Vatikánu, které se dodnes podle jeho návrhu vyrábějí. A byl také urbanistou. Právě od něj jsem se hodně naučil. Tvůrčí element nezná hranic.

Křeslo Feltri od roku 1987 vyrábí speciální patentovanou technikou italská Cassina.

Křeslo Feltri od roku 1987 vyrábí speciální patentovanou technikou italská Cassina.

FOTO: Archiv G. Pesce

Svůj názor jste jednoznačně vyjádřil v kolekci křesel UP z konce šedesátých let…

Není složité pochopit, co jsem tím chtěl říct. Křeslo UP symbolizuje tělo ženy s koulí připoutanou u nohy; jako odvěký symbol vězně. Polovina veškeré populace trpí kvůli předsudkům mužů, kvůli menší svobodě a mužskému strachu. V řadě zemí jsou ženy stále nesvobodné bytosti. A tohle moje křeslo i téměř půl století od prvního prototypu ukazuje, že můžete vytvořit něco velice funkčního, co ostatní zároveň přiměje k zamyšlení. Můžete se v něm uvelebit a přemýšlet nad podmínkami, v nichž někteří lidé – zejména ženy – žijí.

Ta sžíravá aktuálnost vašeho sdělení činí z UP stále silnou ikonu.

Paradoxní je, že je to dnes možná ještě platnější než před těmi padesáti lety. Bohužel. Ženy trpí v Africe, v islámských státech stejně jako v některých zemích Latinské Ameriky. Z pohledu vyspělé Evropy a Severní Ameriky jsou v kleštích z jiného důvodu. Odvádějí stejně kvalifikovanou a náročnou práci jako muži, ale jsou za ni hůře placené. Možná pro tu svou aktuálnost se UP stále vyrábí a kupuje.

Tehdy jste použil úplně nový materiál, polyuretanovou pěnu. „Balíček“ byl původně placatý, ale jakmile se jeho závit otevřel, pěna se sama nafoukla do tvaru křesla. Preferujete vždy nové materiály?

Ano. Snažím se vždycky pracovat se současnými materiály, ty staré přece už známe velice dobře. Porovnejte třeba pryskyřici se sklem. Pryskyřici nerozbijete na kousky tak snadno. Zajímám se také o 3D tisk. Skvělý objev. Všichni si díky němu mohou vlastní nápad zrealizovat, a to považuji za velmi důležité. A ještě abych se vrátil k té polyuretanové pěně. Přišel jsem na ni během sprchování, kdy jsem zmáčkl houbičku a pak pozoroval, jak jí vzduch vrací původní tvar.

Face Cabinet je jedním z příkladů experimentování s formou i humornou nadsázkou.

Face Cabinet je jedním z příkladů experimentování s formou i humornou nadsázkou.

FOTO: Marzio Fulfaro

Nepřehlédnutelnými kvalitami vaší práce je humor, jemný a inteligentní. Nic vulgárního. Je vám blízký také v osobním životě?

Humor je způsob, jak udělat svět kolem pro ostatní přátelštější. Příběhy, které jsou příliš vážné, lidé většinou nemají rádi. Jen si to vezměte osobně. Humor může být klíčem, jak se k cizím lidem dostat snadněji.

V New Yorku jsem například dělal scénografii výstavy o italském jídle. Navrhl jsem velkou scénu s jezerem, s cestami, alejemi, byly tam stromy z květáků, jezero naplněné červeným vínem nebo olivovým olejem, skály jsem udělal ze sýru a všude kolem rozmístil spoustu ovoce. Každý návštěvník mohl z téhle krajiny ochutnat. Za tři dny celou mou práci lidé zničili. Snědli ji a u toho se královsky bavili. Jaká ironie!

Celý život se věnujete také architektuře. Tvrdíte, že právě architekti by měli co nejlépe pochopit místo, pro něž navrhují, a že vás současná architektura nudí. Proč?

V tomto jsem proti globalizaci. Když svět unifikujete, pak jej pomalu zabíjíte. Je chybou, když architekti navrhují stejný typ budov na rozdílná místa, protože místo je paměť, kultura a identita a nová architektura tenhle spirit a genius loci musí interpretovat. Já jsem se o individuální přístup ve svých návrzích a konstrukcích vždy snažil.

Například Zaha Hadid byla úžasná osobnost, mám ji rád. Ale všude navrhovala stále jeden styl architektury. Všude mluvila jen jedním jazykem. Tohle není správné.

Netajíte se tím, že jste workoholik. Čím se bavíte, když máte volno?

Rád chodím do kina a cestuju, poznávám zajímavé lidi a města. Nejvíc času ale skutečně věnuji své práci, kterou dělám s velkou radostí. Pro mě to není práce, ale něco přirozeného stejně jako dýchání. Moje práce je můj život.

Občas chodím hrát ping-pong s jedním doktorem, který když si od doktořiny potřebuje mentálně odpočinout, tak mi zavolá. Náš sportovní klub založila jedna známá herečka poté, co přišla o manžela. A z toho jejího smutku vzniklo v New Yorku tohle unikátní místo.