„Dáme si do bytu, do bytu, dáme si vázu, do vázy kytici, pod vázu stůl. Ke stolu židli, kdo židli má, bydlí, každý, kdo bydlí, má starostí půl,“ zpívala Irena Kačírková s Josefem Bekem v prvním televizním písničkovém klipu v roce 1958. Bylo to v době, kdy vrcholila bytová krize v tehdejším Československu.

První sídliště

S nedostatkem bytů se potýkalo Československo snad odjakživa. Konkrétně v Praze se za první republiky problém řešil výstavbou rodinných domků a samozřejmě činžovních domů, pro nejchudší vznikaly na periferiích nouzové kolonie.

Vybavení bytů vypadalo jako přes kopírák, včetně nezbytné rohové lavice.

Vybavení bytů vypadalo jako přes kopírák, včetně nezbytné rohové lavice.

FOTO: Výstava Retro v pražském Tančícím domě (5x)

Kvůli získání bytu se už tehdy zakládala stavební družstva - své měli úředníci, ale i novináři a spisovatelé, kteří si díky tomu pořídili bydlení třeba na Vinohradech nebo na smíchovských Hřebenkách.

Ve třicátých letech se také začala stavět první sídliště - tak vznikly funkcionalistické domy Na Zelené lišce na Pankráci s malometrážními byty a s dlouhými úzkými pavlačemi, které měly utužovat kolektivní styl života. Po válce se pak jako první stavělo strašnické sídliště Solidarita z neomítnutého betonu, v němž spojilo síly několik družstev a průmyslových podniků.

Možná ještě máte doma tenhle typ mixéru nebo klasickou sifonovou láhev.

Možná ještě máte doma tenhle typ mixéru nebo klasickou sifonovou láhev.

V roce 1953 se ve starých Ďáblicích objevil první panelák. Od těch pozdějších ho odlišovala sedlová střecha a omítka, která kryla panely. Byty v něm měly sto metrů čtverečních. O tom se lidem v pozdějších úsporných panelácích mohlo leckdy jen zdát. V 50. letech se velké byty ve staré zástavbě dělily pomocí příček na dva.

Do činžovních vil se zase ke stávajícím obyvatelům přidělovali další nájemníci. Většina bytového fondu byla zestátněna a starat se o něj měl Obvodní podnik bytového hospodářství (OPBH). Staral se většinou mizerně, a tak historické domy chátraly.

Bytové stěny jako vizitka

Když už šťastlivec obdržel dekret na byt (vlastníkem v pravém smyslu slova se stát nemohl), začal řešit, co si do něj dá. Mladé rodiny většinou začínaly pořízením obývací stěny, na kterou si manželé brali bezúročnou, tzv. novomanželskou půjčku. I když se dnes většině těchto stěn vysmíváme, rozhodně nebyly výdobytkem socialismu.

S nápadem na modulové sestavy, z nichž si může každý podle potřeby složit úložné skříňky, přišel už ve 20. letech architekt Jan Vaněk. Prosazoval účelné bydlení a sériovou výrobu nábytku pro široké vrstvy.

Jeho nábytek byl celodřevěný a kvalitně zpracovaný, což se o sektoru 70. a 80. let zdaleka říci nedá. Odborníci tvrdí, že bytové stěny byly spolu s televizorem, který se nezřídka pořizoval u Multiservisu na zlodějské splátky, jakousi vizitkou obyvatel bytu.

Každopádně nenabízely příliš invence a vzhledem k omezenému počtu jejich výrobců se stávalo, že vypadaly jedna jako druhá. Přesto jsou dodnes ceněné například sestavy komod a sekretářů, které v 60. letech vyráběla soběslavská Jitona.

Nechybí v nich skříňka na gramofon ani vyklápěcí minibar. Kdo si chtěl vybavit obývák po svém, musel se poohlédnout po šikovném truhláři anebo obíhat bazary s použitým a starožitným nábytkem, který se ovšem rozměry nehodil do paneláků.

PVC a umakart

Velkým problémem bylo také vybavení kuchyní. Ve starých bytech se ještě daly najít klasické kredence a sporák na uhlí, na němž se i vařilo. Moderní hospodyňky se pak sháněly po plechových nebo umakartových kuchyňských linkách a patřičných spotřebičích.

Kuchyňským linkám vládl umakart, plynový nebo elektrický sporák vyráběla Mora, společnicí na nákup a do front v obchodech nám bývala kolečková taška.

Kuchyňským linkám vládl umakart, plynový nebo elektrický sporák vyráběla Mora, společnicí na nákup a do front v obchodech nám bývala kolečková taška.

Jak vypadala typická kuchyň 60. let? Na podlaze nevzhledné PVC, stůl pokrýval igelitový ubrus, v lepším případě lněný. V okně visely vzorované závěsy ve stylu Bruselu (světová výstava EXPO v Bruselu 1958 nadlouho ovlivnila životní styl nejen v tehdejším Československu).

Kromě plynového nebo elektrického sporáku Mora byla nejžádanějším kouskem chladnička - stačila malá, na 40 litrů, z Elektrosvitu Nové Zámky. Elektro Praga Hlinsko nabízelo robustní, téměř nezničitelné mixéry, hrncové vysavače a žehličky.

K nepostradatelným pomocníkům patřila také remoska, elektrický pečicí hrnec, který se dobře hodil i na chaty. Byl skladný, levný a stejně dobře se v něm upeklo kuře nebo buchty.

V téměř každé kuchyni pak stála drátěná sifonová láhev na výrobu sodovky a „nerozbitné“ sklenice duritky, které patřily i k povinné výbavě školních jídelen. Myčky na nádobí se v Čechách začaly objevovat v ojedinělých kusech až v 70. letech.

Myčka na nádobí tehdy rozhodně nepatřila k běžné výbavě.

Myčka na nádobí tehdy rozhodně nepatřila k běžné výbavě.

Koupelny, prádelny, sušárny

Samostatnou kapitolou byly koupelny. V panelácích byly součástí bytového jádra a nedalo se v nich téměř hnout. Místo obkladů mívaly šedou umakartovou stěnu, plechovou vanu a umyvadlo, které často přesahovalo do vany.

Ve starých domech koupelny někdy nebyly vůbec. Za hygienou se vyráželo do městských lázní, případně byly vybaveny kotlem na uhlí. V něm se muselo s předstihem zatopit, aby byla k dispozici teplá voda. Ale i ten, kdo si chtěl vybudovat novou koupelnu a obložit ji dlaždičkami, to neměl snadné.

Obkladačky stejně jako baterie patřily k nedostatkovému zboží, protože monopolní výrobci nestačili pokrývat poptávku. Ani pračky nebývaly běžnou součástí výbavy domácností. Proto v domech existovaly společné prádelny a sušárny, nebo alespoň půda.

Poskakující tatramatka bývala oblíbeným zdrojem vtipů.

Poskakující tatramatka bývala oblíbeným zdrojem vtipů.

Praní ložního prádla a ručníků se svěřovalo provozovnám Osvobozené domácnosti, ostatní kusy ještě mnohé ženy praly ručně na valše. Kdo měl vířivou pračku značky Romo, považoval to už za velké vítězství. První naše automatické pračky byly velmi drahé, padl na ně několikaměsíční výdělek.

Jekor nebo kovral?

Starší generace jistě pamatuje v bytech stěny vymalované válečkem. Na přelomu 60. a 70. let přišly do módy tapety, které měly nahradit malířskou štětku. Jejich obliba byla obrovská navzdory tomu, že zpočátku pro ně nebyla k mání vhodná lepidla a kutilové se při tapetování pořádně zapotili.

Podlahy panelákových pokojů se v 60. letech začaly pokrývat jekorem, netkanou textilií vyráběnou v Ivančicích. Šla skutečně na dračku. Později k ní přibyl měkčí kovral, vyráběný v libereckém Bytexu. Na polypropylenovém podkladu byl všitý vlas z chemických nebo syntetických vláken, vysoce odolný proti poškození.

Pokud se na něj přece jen vylilo červené víno nebo inkoust, doporučovali výrobci prostě místo vystřihnout a nahradit novým kusem krytiny, která se zespodu přilepila lepicí páskou.

O plovoucích podlahách se samozřejmě tehdy nikomu ještě ani nesnilo…