„Uhlíková stopa se dá stručně definovat jako množství přímo či nepřímo vypuštěných skleníkových plynů, které lidstvo svou činností produkuje. Vyjadřuje se v ekvivalentech oxidu uhličitého (CO2) a v podstatě se tak měří dopady lidské činnosti na životní prostředí,“ vysvětluje výkonný ředitel společnosti JRD, která se specializuje na projektování a realizaci energeticky úsporných staveb.

Jinými slovy, uhlíkovou stopu zanechává každá aktivita, produkt nebo i služba, tedy i stavební průmysl. Právě u staveb bývá dopad na životní prostředí značný, a to nejen při jejich vzniku, ale také během jejich provozu a samozřejmě i při demolici.

Architekti, kteří navrhují budovy, mohou ekologický dopad svých projektů ovlivnit například už výběrem stavebních a konstrukčních materiálů. Důležité je, jakým způsobem byly získány, nebo vyrobeny i z jaké dálky budou dovezeny. Právě na návrhu architekta záleží, kolik zeminy bude potřeba vykopat a odvézt ze staveniště.

Architekt ve svém návrhu rovněž může už dopředu ovlivnit, jaké emise a v jakém objemu budou produkovány při výrobě energií a paliv potřebných pro provoz domu.

Samostatnou kapitolou je pak závěrečná demolice domu. Ideální je dům navržený tak, aby většinu jeho materiálu bylo možné recyklovat, anebo aby se po čase v přírodě sám rozložil, bez nutnosti složité a životní prostředí zatěžující likvidace.

„Obecně lze říci, že nízkou uhlíkovou stopu s sebou nese dřevo, a to nejlépe takové, jež vyrostlo blízko stavby. Nedojde tak ke zbytečnému znečištění prostředí kamionovou dopravou. Navíc dřevo je obnovitelný přírodní materiál, který je i jednoduše recyklovatelný anebo ho lze snadno zlikvidovat. Mezi materiály s nízkou uhlíkovou stopou patří dále například hlína, plná pálená cihla, sádrokarton nebo cement,“ upřesňuje Ing. arch. Tereza Valešová, architektka G Servis CZ.

Naopak velkou uhlíkovou stopu po sobě podle ní zanechává třeba polystyrén, jehož výroba znečišťuje významně životní prostředí a jeho pozdější likvidace je komplikovaná, protože se v přírodě sám nerozloží.