Do roku 2001 byla role figurantů v lavinách, ať už uměle vytvořených, nebo skutečných, záležitostí mužů, většinou členů horské služby. První dívka, která se chtěla podílet na přípravě psů, kteří budou lidem zachraňovat životy, byla studentka Eliška Patáčová z trutnovského gymnázia.

Sama poznala, co to je, když člověka zasype lavina. Její dramatický příběh se odehrál na svahu Studniční hory, když se rozhodla na skialpinistických lyžích sjet volným terénem svah mezi Výrovkou a Modrým dolem. V horách se vyznala, a přestože sjezd považovala za vcelku bezpečný, informovala o svém plánu kamarádku. Naštěstí.

Pes se záchranáři tvoří nerozlučný tým, v němž každý má svou úlohu.

Pes se záchranáři tvoří nerozlučný tým, v němž má každý svou úlohu.

FOTO: Josef Růžička

Když ji přátelé delší dobu postrádali, věděli, kde se po ní mají shánět. Objevili ji pod prachovým sněhem, naštěstí ne zcela zasypanou. Vrstvu sněhu Eliška uvedla do pohybu zářezem lyže. Ačkoliv byla pod lavinou čtyři hodiny, jí se zdálo, že si pod sněhem pobyla jen krátkou chvíli, snad dvacet minut.

Vědět, co dělat

Studentka dříve absolvovala několik poučení o lavinovém nebezpečí, proto dobře věděla, co má v lavině dělat. Důležité je mít kolem obličeje prostor. Ten Eliška měla - když se pohyb sněhu zastavil, vznikla kolem její hlavy dutina. Naštěstí nevdechla prachový sníh, který by jí ucpal dýchací otvory. To vše si uvědomila a zkoušela k sobě dostat obě ruce. Po chvíli se jí to podařilo, takže si mohla zvětšit prostor kolem hrudníku a obličeje, aby měla dostatek vzduchu k dýchání.

Důležité bylo, že nepodlehla panice. Dalším krokem bylo ověření polohy těla (tedy kterým směrem je nahoru), aby se pokusila vyhrabat z laviny. To se snadno zjistí plivnutím. K vyhrabání však Elišce už mnoho sil nezbývalo. Hodně mrzlo a její tělo začalo podléhat podchlazení. Dýcháním se navíc kolem ní začal z prachového sněhu utvářet ledový krunýř, který omezoval její pohyb. Hrabání se stalo obtížnějším. Věřila ale, že ji kamarádka s přáteli hledají.

„Žádné myšlenky na smrt jsem neměla. Říká se, že v takových situacích se člověku v krátkosti promítne celý život. Nic takového se nestalo. Když jsem měla dojem, že slyším hlasy přátel, snažila jsem se občas zakřičet, abych jim usnadnila hledání. Nevím, jak moc to pomohlo, ale od chvíle, co mě vyhrabali, si už nic nepamatuji. Byla jsem v lehkém šoku, ve kterém jsem absolvovala cestu na chatu. Pak mě odvezla horská služba do nemocnice,“ vzpomíná Eliška.

V nemocnici si poležela několik týdnů se zápalem plic. Měla dost času, aby mohla přemýšlet, jak se odvděčit za záchranu svého života. Když byla po čase oslovena členy HS, zda by nechtěla při soustředění psovodů horské služby vyprávět svůj příběh, řekla, že ano. Tehdy se také rozhodla pomoci při výcviku psů, neboť v nich vidí velmi účinný prostředek k rychlému vyhledání a k záchraně osob zavalených sněhem.

Chtěla si také vyzkoušet, zda nebude po zkušenosti v lavině trpět klaustrofobií. Před šestnácti lety tak zahájila éru odvážných dívek figurantek pomáhajících při lavinovém výcviku psů.

Figurantky nejsou loutky

Pobyt pod až třímetrovou vrstvou sněhu v uměle vyhloubených záhrabech je jištěn dvěma technickými prostředky - vysílačkou a takzvaným pípákem. To je elektronické detekční zařízení sloužící k vyhledávání osob pod lavinou. Stejný přístroj mají na povrchu záchranáři, kteří v případě zborcení záhrabu přesně detekují místo, kde se osoba nalézá, a vyprostí ji. Sice se nic takového dosud při výcviku psů HS nestalo, ale jak záchranáři říkají, bezpečnost figurantů musí být na prvním místě.

Zdánlivě pohodová poloha figurantky se během hodin promění v test silné vůle.

Zdánlivě pohodová poloha figurantky se během hodin promění v test silné vůle.

FOTO: Josef Růžička

Figurování přitom zdaleka není jen o odvaze snášet po několik hodin zimu, vlhkost, tmu a hrobové ticho pod vrstvou sněhu vysoko v horách. Dívky v roli zasypané osoby nejsou pouze loutkami či pasivními herečkami, ale musí také vědět, jak se chovat, aby byl výcvik psů efektivní.

„Když zaslechnu štěkot a vnímám hrabání, tak totiž psi označují místo nálezu člověka pod lavinou, připravím si buď oblíbenou hračku psa, nebo pamlsky. To záleží na psovodovi, jaké mi dá instrukce před výcvikem a jakou metodu učení psa preferuje,“ vysvětluje Eliška.

Lapení kořisti psa motivuje

Pak musí čekat na vpichy lavinové sondy. To je obvykle třímetrová sestavitelná tyčka, kterou se psovod HS přesvědčuje, kde přesně se člověk nachází. Pach se od zasypané osoby může kvůli našikmeným vrstvám zledovatělého sněhu dostat na povrch třeba o metr dál. Potom následuje střídavé hrabání psa a odhazování sněhu psovodem a dalšími záchranáři. Když už je mezi figurantem a psem jen slabá vrstva, mají hlavní slovo pes a figurant.

„Jakmile pes prohrábne poslední zbytek sněhu, těší se na kořist. Tou je nejoblíbenější psí hračka, obvykle to bývá míček na provázku. Hračky se pár vteřin ještě musí domáhat intenzivním štěkotem - teprve pak ji dostane tak, že se o ni přetahuje s figurantem. Úlohou figuranta je vášnivá hra, tedy intenzivní přetahování o míček. Každý pes je lovec a toto je jakýsi boj o kořist. Pro čtyřnožce to je největší odměna za výkon a zároveň motivace pro příští pátrání. Proto při dalším výcviku na jiném místě usilovně a systematicky pobíhá po lavině, aby zachytil pach člověka, a postupně se hrabáním, štěkáním a za pomoci záchranářů opět dostal k oblíbené hračce - kořisti,“ popisuje základní princip výcviku figurantka Lucie Kovalaková.

Odvážných je dost

Dívek, které chtějí pomáhat při lavinovém výcviku, je stále dost.

„V posledních letech často bývají mezi figurantkami studentky z České zemědělské univerzity (ČZU), zvláště ze studijního oboru kynologie. Chtějí poznat výcvik psů, se kterým se lze setkat jen málokde, protože probíhá na hřebenech našich hor, většinou Krkonoš, a to za každého počasí,“ uvedl vedoucí kynologické brigády Horské služby ČR Pavel Smejkal. Je členem výzkumného a realizačního týmu ČZU a s několika dalšími psovody HS spolupracují na výzkumu extrémně zatěžovaných psů, mezi které patří právě jejich čtyřnozí pomocníci.

Pes v místě nalezení pachu člověka začne štěkat a hrabat.

Pes v místě nalezení pachu člověka začne štěkat a hrabat.

FOTO: Josef Růžička

Studentky ČZU asistují při zkoumání schopností záchranářských psů v různých podmínkách. „Poznala jsem psovody a psy při podzimních atestech, tedy při jejich cvičení a zkouškách vyhledávání osob na rozlehlých horských plochách a v sutinách,“ vzpomíná na první setkání se psy HS sedmadvacetiletá absolventka ČZU Mirka Landová.

A jak přiznává, mnohdy je výcvik psů mimo zimní sezónu, zvláště za sychravého a větrného podzimu, pro figurantky náročnější. Přestože bývají vybavené nepromokavým oblečením, chlad a vlhkost pronikají rychle k tělu, zvláště když se nemohou pohybovat.

Strávit takto celý půlden není žádná romantika, ale přesto je dost odvážných dívek, které si jednou, a mnohé i desetkrát, vyzkoušely roli figurantek v každém ročním období. A proč? „Mám ráda psy a ve výcviku u HS vidím i pomoc dobré věci. Vždyť psi HS už zachránili život mnoha lidem,“ uzavírá Mirka Landová.