Lovecká plemena mají dlouhou historii. Ve Švýcarsku například sahá až do antiky. Dlouho se ovšem plemena nijak zvlášť nespecifikovala, a tak zmínky o bernském honiči jsou v písemné a obrazové podobě až z poloviny 18. století.

Jak název napovídá, byl vyšlechtěn pro stopování a pronásledování lovené zvěře. K tomuto účelu se využívá dodnes, ale je i dost chovatelů, kteří své psy k lovu nevyužívají. Provozují s nimi místo toho kynologické sporty, jako třeba agility.

Pes s velkým hlasem

Bernský honič je pes středního vzrůstu s výškou maximálně okolo 60 centimetrů. Typické jsou pro něj dlouhé vlající uši a bílé zbarvení s černými a světle hnědými skvrnami. Je to pes temperamentní, přátelské povahy. Svého pána respektuje a projevuje mu oddanost. Bernský honič byl vyšlechtěn pro práci, pokud je chován doma, je třeba mu pravidelně dopřávat dostatek pohybu a aktivity.

Pro toto švýcarské plemeno jsou charakteristické dlouhé plandavé uši.

Pro toto švýcarské plemeno jsou charakteristické dlouhé plandavé uši.

FOTO: Nikola Füleky

„Charakteristickým rysem nejen bernských honičů je jejich impozantní, hluboký hlas, který je naprosto nezaměnitelný,“ říká předseda Klubu chovatelů švýcarských honičů Michal Füleky.

„Na rozdíl od ostatních honičů mají v hlase zvláštní modulaci. Jako by se v něm střídaly projevy žalu, lítosti a prosby. Jako by vyzpívával na celý svět svou loveckou vášeň,“ popisuje.

Pes, který se nepere

V rodině Barbory Dančové nikdy nechovali žádná zvířata, on však od mládí toužila mít vlastního psa. Líbila se jí lovecká plemena. Nejdřív měla kokršpanělku, pak si pořídila maďarského ohaře, nakonec přišla fenka bernského honiče Dorotka.

„Dorotka je přesně taková fenka, jakou jsem si přála: krásná, elegantní, ušlechtilá, chytrá, poslušná, hravá, nekonfliktní, hodná i lovecká. A kdo si pořídí bernského honiče, má další výhodu - tenhle pes se vůbec nepere s jinými rasami. Hodí se i do města, v pražském bytě nemáme s Dorotkou ani s její dcerou Agnes žádné problémy,“ říká sympatická rodilá Pražačka, která si ke svým psům pořídila i brokovnici, aby se mohli na lovu doplňovat.

Civilizace jim změnila život

„Dnešní švýcarští honiči jsou zachyceni už na mozaice v Avenches z doby římské říše. Jejich podoba se v podstatě od té doby nezměnila. Ve Švýcarsku honiče chovají stejně jako u nás ve čtyřech barevných typech. Je to však i v zemi původu plemeno málo početné,“ doplňuje Dančová s tím, že na přelomu 19. a 20. století byl ve Švýcarsku zaveden nový systém lovů v jednotlivých revírech, pro který byli vysokonozí honiči příliš rychlí. To byl důvod k vytvoření krátkonohé, pomalejší varianty.

Bernský honič je šikovným společníkem na lov. Není divu, že jej rádi chovají myslivci.

Bernský honič je šikovným společníkem na lov. Není divu, že jej rádi chovají myslivci.

FOTO: Nikola Füleky

V roce 1905 vznikl ve Švýcarsku Klub nízkonohých honičů. Životní podmínky v Evropě se ale od té doby radikálně změnily, a tak se také změnil život a využití loveckých psů. Zákonné podmínky lovu, menší revíry ovlivněné civilizací, dávají dnes psům stále méně možností uplatnit své přirozené lovecké vlastnosti, tedy dlouhé a vytrvalé lovení v nedostupných skalnatých terénech. Bernští honiči jsou přitom opravdu skvělí lovci.

Právě jejich dlouhé plandavé uši při pohybu v terénu víří vzduch s pachem stop zvěře. Proto nemusí běžet s čenichem až těsně u země a pohybují se díky tomu mnohem rychleji a tím zvyšují šanci na úspěšný lov.

„Dorotka při honu navádí zvěř přímo na mě, až kolikrát musím uskočit za strom, aby mě nesmetla. Lovecký pud mají tito psi v sobě, hlubokým hlasem hlásí, že na vyhlédnutém území opravdu nějaká zvěř je. Podle intenzity a zabarvení jejího hlášení dokonce poznáme, co ucítila,“ doplňuje Barbora Dančová.

Plemeno je přímo předurčeno k cestám do přírody a k časté aktivitě. To ovšem neznamená, že by si takový pes rád nepohověl na gauči.

Plemeno je přímo předurčeno k cestám do přírody a k časté aktivitě. To ovšem neznamená, že by si takový pes rád nepohověl na gauči.

FOTO: Nikola Füleky

Podle ní jsou bernští honiči často tak zaujati honem, že zmizí v porostu i na několik hodin. Protože ale mají vynikající orientační smysl, vždy se vrátí na místo, kde se od svého pána oddělili. Ti jim tam většinou nechávají třeba rukavici, aby psi věděli, že si pro ně zase přijdou. Chování této lovecké rasy se tak nebere jako neposlušnost, ale součást povahy.

„Dá se samozřejmě naučit, že se vám honič bude držet i v lese téměř u nohy. Ale chce to být pořádně důsledný,“ říká majitelka chovatelské stanice Lady Dorotte, která se už může pochlubit třemi vrhy.

Zodpovědná chovatelka prověřuje majitele

Protože ve Švýcarsku chovají bernské honiče výhradně myslivci, vrhů je tu stále méně a méně. První vrh byl v Česku odchován na feně dovezené z Německa v roce 1993 a od té doby se u nás honičům daří.

„Každý rok je v Česku okolo osmi vrhů a sami Švýcaři mají dnes o naše štěňata zájem,“ říká Barbora Dančová během toho, co odhání od mámy Dorotky některé z jejích štěňat. V pražském bytě se jich dost často sejde pořádná kupa.

„Hlídám je, když si jejich páníčci potřebují něco zařídit, jedou mimo město, na dovolenou. Všechny majitele pečlivě prověřuji už před tím, než jim štěně prodám. Chci je vidět, osobně poznat, protože do telefonu si můžete vymyslet cokoliv. Nenutím je, aby dělali se psy lovecké zkoušky, i když je většinou zblázním tak, že nakonec lovu propadnou. Stačí mi ale, když budou mít psy rádi, když budou součástí jejich lidské smečky.“

V Česku se ročně podaří odchovat okolo osmi vrhů tohoto plemene. Se změnou životního stylu lidí v Evropě se významně snížila potřeba honicích psů.

V Česku se ročně podaří odchovat okolo osmi vrhů tohoto plemene. Se změnou životního stylu lidí v Evropě se významně snížila potřeba honicích psů.

FOTO: Roman Mašín

Její Dorotka se ale může pochlubit i jinou dovedností, než jen dokonalým loveckým umem; je také první úspěšnou závodnicí v agility mezi bernskými honiči a výstavní šampiónkou.

„Bernské honiče mohu doporučit hlavně aktivním lidem. Já třeba v zimě, v létě každý den jezdím na kole do Krčského lesa a psi běhají se mnou. Samozřejmě budou i rádi ležet na gauči, jenže to pak tloustnou. Jsou ideální pro svoji dobrosrdečnou povahu i jako psi rodinní, jsou přítulní a milují děti,“ uzavírá Barbora Dančová.

K tomu dodává Michal Füleky shrnutí, které toto krásné a zajímavé plemeno asi vystihuje nejlépe: „Chováme překrásné, ušlechtilé, lovecké plemeno, i když z valné většiny už jen jako vynikajícího společníka, který miluje nás i naše děti. Bez něho už si nedokážeme svůj život ani představit. Nezlobme se na něj, když neposlouchá. Nezlobme se na něj, když nám uteče. Nezlobme se na něj, když je příliš hlasitý. On to nedělá nám pro zlost. Dělá to proto, že je honič. A to jeden z nejlepších.“

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: