Hlavní obsah
Z obytné kuchyně je i přímý vstup na terasu – zahradu. Foto: Petr Hloušek, Právo

Křehké domácí i pracovní království Heleny Hlušičkové

Jistě, rodinné domy mohou mít bezpočet podob. Ale ten brněnský, rodiny výtvarnice Heleny Hlušičkové, je opravdu výjimečný! Patří k němu totiž dostavěná manufaktura s pecemi na porcelán, ateliér, galerie i prodejna.

Z obytné kuchyně je i přímý vstup na terasu – zahradu. Foto: Petr Hloušek, Právo
Křehké domácí i pracovní království Heleny Hlušičkové

Byt čtyřčlenné rodiny v patře má jako bonus vstup francouzskými dveřmi z obytné kuchyně na prostornou terasu – střechu přistavěné dílny. Zahrádka se tak zvedla o patro.

„Koupili jsme to tady jako vybydlenou ruinu a bývalou ubytovnu zedníků pracujících na stavbách v okolí. Bývala tu i zastavárna, takže starousedlíci v sousedství měli z našeho nastěhování radost. Ale znamenalo to ohromný objem stavebních prací.

Naštěstí jsme už měli nějaké zkušenosti z předchozího bydlení, které jsme si vyzkoušeli ve vesnici na Hané, kde jsme koupili kvůli možnosti vybudování naší první společné dílny objekt bývalé školky. Tam jsme pro změnu museli zrušit dětské záchody a přitom jsme zjistili, že odpady jsou zalité betonem. Spousta práce navíc. Ale byli jsme mladí… Ale i tak jsme si v Hlušovicích u Olomouce nezvykli a šli do Brna,“ vzpomíná paní Helena a je ráda, že dnes mají po osmnácti letech v moravské metropoli hotovo.

Zlatá rodina a bílý porcelán

„Za svůj život jsem opravila jeden byt a dva domy. Stěhovali jsme se sem, když jsem byla těhotná, do jedné místnosti. Nejdříve jsme opravili místnosti na bydlení a pak teprve přenesli výrobu z vesnice. Část jsme pronajímali a získané peníze investovali do další rekonstrukce.“

V dalším podlaží bydlí švagrová naší hostitelky, která je také výtvarnice a v rodinné firmě vypomáhá. Paní Helena se za svobodna jmenovala Fingerová – odtud název značky jejich porcelánu Goldfinger.

Vyjmenovávat a představovat další úspěšné příbuzné i po větvi pana Jiřího by bylo na další články! Zmiňme tedy jen, že syn Hlušičků se vydává ve stopách rodičů, kteří se poznali už na střední škole v Uherském Hradišti.

„Je ve třeťáku na Střední škole umění a řemesel. Je osmý Hlušička, který studuje na této škole. A to je ještě Jirkův tatínek zakladatel Moravské galerie. No a můj nejstarší bratr je sochař a druhý je zahradní architekt,“ usmívá se paní Helena s tím, že dcera jde ve šlépějích babičky – vědkyně, která se zabývá výzkumem těhotenských hormonů. Vnučka studuje informatiku a biologii, kombinuje práci s počítačem a práci biologa…

Pravda, počítače u Hlušičků řídí i chod pecí, což má na starosti hlavně pan Jiří. Když je třeba, k pecím chodí i večer. Další výhoda propojení bydlení s pracovištěm!

„Na škole jsme byli napřed kamarádi a časem spolupracovali tak intenzivně, že jsme si založili i rodinu. Před dvaadvaceti lety. Spojil nás zájem o porcelán, zabrali jsme se do společné práce, a pak bylo teď a je pořád teď…

Zajímá mě toho hodně, ale přiznávám, že nejvíce a nejraději se soustředím, aby vedle mé tvorby fungovala hlavně rodina a v mém nejbližším okolí a v tomto prostoru bylo vše v pohodě a příjemné. To mám ráda a přeji to tak i ostatním.“

Od obrazů po hrníčky

Přitom Helena Hlušičková stíhá být všestrannou a pracovitou výtvarnicí (nedávno měla výstavu volné tvorby v pražském divadle Viola.) Rodinnou firmu založili už v roce 1998 a od té doby se zabývají malosériovou výrobou vlastních originálních návrhů.

Celý proces výroby zůstává ruční práce a hlavní surovinou český porcelán. Paní Helena se poslední dobou začala vedle soch věnovat i smaltovým obrazům, Jiří se rád občas vrací k sochám ze šamotu – mnohé zdobí okolí domu a zahradu.

„Ve čtrnácti jsem odešla z Olomouce, bydleli jsme v paneláku a kousek od nás byla velká ruská posádka, takže nám pořád po okny jezdila těžká vojenská technika a třásly se skleničky… Nevzpomínám na to ráda. Jirka vyrůstal v Brně a to bylo úplně něco jiného. I díky veletrhům…“

Po střední škole v Uherském Hradišti pokračovala ve studiu v Praze na vysoké škole – obor keramika a po revoluci si ještě přidala rok školy ve Skotsku.

Umění podložené řemeslem

„Vždy se snažím dávat laťku vysoko. Už od diplomové práce, kdy jsem dělala v daném termínu nejen povinný čajový, ale i kávový a talířový servis. Jsem ze staré školy a držím se toho, že umění je to nejlepší z řemesla. Neodděluji umění od řemesla. A pokud není umění řemeslně podložené, tak mě nebaví. V poslední době se nám výroba tak rozjela (exkluzivně vyrábíme i reedici kolekce kubistické keramiky), že je těžké najít čas na svoji tvorbu. To se mi daří hlavně na sympoziích, kam bývám zvána.“

Ani se mezi tolika hezkými a promyšlenými předměty nechce věřit, že tu naši hostitelé pět let žili „jako na staveništi a v naprostém chaosu“.

„Ano, mladý člověk vydrží hodně. Začínala jsem s vyřazenou pecí z chemických laboratoří na dva hrnečky. Ve sklepě, kde jsem dávala výrobky na prkno položené na dvou kýblech. Když se sem dnes přijdou podívat studenti a já jim řeknu, že na pec jsme šetřili patnáct let, tak mírně poděšeně nevěří.“

Napište nám

Postavili jste dům, rekonstruovali byt nebo máte hezkou zahradu a rádi byste se pochlubili?

Napište nám do redakce na adresu: bydleni@novinky.cz.

 

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků