Hlavní obsah

Houslista Josef Špaček se těší na domácí salonní koncerty

Právo, Zdeněk Smíšek

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Šestadvacetiletý houslista Josef Špaček už poznal svět, ale na Prahu nedá dopustit! Bydlí v jejím centru a hrát do Rudolfina chodí rád pěšky křivolakými uličkami. Svoji ženu poznal ve Francii a už se těší, že po dokončení jejího studia v Londýně budou doma spolu častěji. Zatím spolu mluví hlavně anglicky.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Obývací pokoj houslisty Josefa Špačka

Článek

Byt kousek od Václavského náměstí má samozřejmě vysoké stropy a už domovní schodiště navozuje mírně slavnostní atmosféru hodící se ke klasické hudbě. Jednou z nejvýraznějších (původních) ozdob prostorného bytu jsou dřevěné zárubně a zdobné dveře.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Schodiště domu se sloupy a malovanými klenbami stropů připomíná spíše zámecké prostředí.

„Poprvé jsem se tu byl podívat někdy v prosinci před rokem. Adresu jsem našel normálně přes realitku a vůbec mě nenapadlo, že by byl na takovéto adrese volný byt. Když jsme to tu viděli, hned večer jsme volali makléřovi, že to bereme. Je to bohužel pronájem, ale snad tu nějaký čas vydržíme. Jsme oba městské typy. I když maminka vyrůstala za Brnem v Újezdě a tatínek je z Třebíče. Takže jsem od malička jezdil na venkov a z Prahy nyní také rád někdy vypadnu.“

Globální soužití

Josef se s budoucí manželkou seznámil na houslových kurzech ve Francii. „Poznali jsme se, když mně bylo sedmnáct a jí čtrnáct – už je to strašně dávno! Dnes už tolik na housle nehraje, protože studuje ekonomii v Londýně.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Ale chodit jsme spolu začali až po dvou letech, kdy jsme se zase potkali v Americe, kde já studoval a ona tou dobou ve Washingtonu bydlela. Ještě studuje, ale na příští rok už má zajištěnou práci v Praze. Co ale bude za deset let, těžko říci.

Nijak tu na nějakých kořenech nelpíme. Už proto, že jsme mezinárodní pár a Isabela to má navíc mnohem více mezinárodní, protože její maminka je z Bolívie a tatínek z Británie a sama se narodila v Americe. Proto jsme se seznámili ve Francii,“ směje se sympatický virtuos, který má kariéru luxusně nalajnovánu v notových linkách.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Hudební dvojici je prý blízké i výtvarné umění. „Obrazy v předsíni malovala sestřenice maminky Isabely. Jsou tam barvy typické pro Bolívii. A moje maminka také ráda maluje. A jeden můj vzdálený strýc je také malíř a máme tu od něho jeden obraz.“

„Jestli se nic nestane. Teď je super, že mohu pracovat ve filharmonii i s mým taťkou. Je to on, kdo mě odmalička vedl k hudbě. A navíc máme silné rodinné vazby a je to taková naše přirozenost,“ konstatuje a pochvaluje si i práci na jeho nedávno vydaném, srdečním albu – Prokofjev, Smetana, Janáček. Klavírista a kamarád Miroslav Sekera je na nahrávce Špačkovi skvělým partnerem. Také akustika Dvořákovy síně Rudolfina kvalitu ještě umocnila.

Koncerty v obýváku

„Chtěl jsem byt v centru a v historičtějším stylu. Už s představou na plánování domácích salonních koncertů. Už tu máme dokonce i klavír, ale bohužel se nám ho ještě nepodařilo pořádně naladit. Stěhovali jsme ho normálně po schodech a taky tady přes zimu opuštěný dost trpěl.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Decentně a zároveň velkoryse je zařízen obývací pokoj – hudební salon, kde nechybí ani klavír.

Bývám na cestách v zahraničí třeba měsíc. A topení a sucho mu moc nesvědčí. Uvidíme. Ale už jsme tady seděli jako smyčcové kvarteto a hráli asi sedmnácti posluchačům, samí přátelé. Bylo to perfektní! Navíc je tady fantastická akustika. Rád tu i cvičím, raději než v práci – tedy v Rudolfinu, kde mám sice i svůj pokoj, kde mohu být, ale příjemnější je to pro mne doma,“ pochvaluje si zázemí první houslista České filharmonie.

Souhra v záclonách

K doladění bytu naši hostitelé žádného designéra ke spolupráci nepřizvali, vše tu potvrzuje vytříbený vkus a smysl pro souhru detailů. „Je to práce hlavně Isabely a já jí vždycky nápady jen schválím a chválím,“ usmívá se Josef a ještě upřesňuje:

„Její estetický pohled na věc mi opravdu vyhovuje. Musím se pochlubit, že konzoly a záclony jsem přidělával a věšel sám – z vypůjčených štaflí! Stropy tu jsou téměř čtyři metry a byla to opravdu práce ve výškách.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

V kuchyni je vzdušné místo na posezení u kulatého jídelního stolu.

K životu houslisty Josefa Špačka patří nejen cesty za posluchači, ale i zkušenosti ze zahraničních škol, které ovlivnily i jeho nejen hudební pohled na život. „Když jsem studoval v Americe (Curtisův institut ve Filadelfii, třída Itzhaka Perlmana na Juilliard School v New Yorku), tak jsem vždy bydlel v centru a měl to pět minut chůze do školy.

To se mi zalíbilo a říkal jsem si, jaká by to byla paráda mít to tak i v Praze. A podařilo se! Hlavně přes léto je to krásná procházka centrem a historickými uličkami. Praha, jak to zní od nás Čechů možná sebestředně, je opravdu jedno z nejkrásnějších měst. I z pohledu turistů, kteří tu jsou nadšení.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Jedna část knihovny je vyhrazena jen notám. „Ještě musíme vymyslet, jak to udělat, aby to lépe vypadalo.“

Zážitky ze světa mě inspirují a ovlivňují neuvěřitelně. Včetně toho, že v našem bytě máme pohromadě všemožný styl. Od historizujícího po moderní. Než jsme v obchodě – nedaleko – našli třeba konferenční stolek, který by se nám líbil, tak to trvalo tři čtvrtě roku. Nechci říci, že jsme vybíraví, ale když už něco koupíme, tak chceme, aby nám to sloužilo dlouho, a přitom jsme kolem toho nechodili a říkali si, že jsme si blbě vybrali.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

I postel s dřevěnými nebesy koresponduje s dalšími solitéry.

Čekání na víkendy

Josef Špaček, jak sám říká, balancuje svoji kariéru mezi sólovou dráhou a postem koncertního mistra v České filharmonii. „Vlastně to jsou dvě práce, ale jestli to někdy mohu takto dělat, tak nyní, kdy na to mám ještě věk a mohu to i s cvičením ještě zvládnout. Je to opravdu náročné. Žádné víkendy, jak říká Isabela. Už se těšíme, až budeme spolu častěji.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

„Vaří spíš Isabela, ale recepty hledáme třeba i na internetu. Někdy se potýkáme s tím, že ingredience jsou tady přece jenom jiné než v Americe.“

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám