Nemluvě o tom, že když jsme zde byli na návštěvě poprvé, byla současná rodina autora písniček tříčlenná. Dnes už je bráškovi desetileté Esterky – Maxíkovi – pomalu šest let! Polovina podkroví je tedy dětským královstvím.

„Děcka si to tu zařizují samy a mají tady svůj svět.“

Zpěvák Roman Horký

Zpěvák Roman Horký
FOTO: Jan Handrejch, Právo

Pro tento kraj typické venkovské stavení se v řadě sousedních domů napoprvé snadno přehlédne, ale při bližším „ohledání“ je patrné, s jakým citem i energií ho majitelé zvelebují. A to včetně chodníku okolo něj.

„Je z velkých kvádrů pískovce ze staré nádražní vodárny u Miroslavi. Pochází ze staré trati vedoucí z Brna do Vídně. Takové staré věci a příběhy mě zajímají. Jak mohu něco podobného sehnat, tak do toho jdu,“ ujímá se už před domem role průvodce Roman a popisuje také historii památného stromu zdobícího předzahrádku s dalším vzrostlým stromem.

(„Loni jsme z toho stromu sklidili sedm litrů vypálených hrušek. Ale pojďte do tepla – dáme hantýrung.“) Tak jsme se zapovídali i okoštovali.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Dítka her

„Dostal jsem se sem, když zemřel můj kamarád a spoluhráč Bůček – koncem minulého roku to bylo už třiadvacet let. Objížděl jsem krajinou, zrovna mi přišly peníze za desku a rozhodl jsem se, že někde tady u řeky Oslavy koupím nějakou chajdu, srub u řeky. Pro rodinu – i pro rodiče. Místo, kde se budeme moci scházet. Ale nebylo nic k mání. Až jsem objevil v pětadevadesátém roce tuto, tehdy zchátralou, chalupu s kamennými obvodovými zdmi. Stojí na místě, kde dříve – ve 14. století – bývala uprostřed polí modlitebna na kupecké stezce!“

Bývalý průjezd do dvora dnes slouží jako přijímací salon.

Bývalý průjezd do dvora dnes slouží jako přijímací salon.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

FOTO: Jan Handrejch, Právo

A sběratel i autor písničkových příběhů vypráví dále: „Počátkem roku 1900 tady bylo kolářství s dílnou. Kolář se po první světové válce vrátil, ale řemeslo začalo pomalu uvadat, stejně jako stavení. Zvelebovat jsem to tady začal od roku 1996.

Nový strop i v kuchyni se starými, nově dodanými trámy překrývá původní a mezera je zateplena ovčí vlnou.

Nový strop i v kuchyni se starými, nově dodanými trámy překrývá původní a mezera je zateplena ovčí vlnou.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Trámy jsou převezené z Domu pánů z Lipé a jsou z 16. století. V Brně jej rekonstruovali a vyřazené dřevo a trámy na skládku jsem získal. Zakládám si na přírodních materiálech. Miluji dřevo, kámen a kov. Dokonce i vypínače jsou tady ze dřeva.“

Romanův cit pro detail je téměř extrémní, protože na první pohled si materiálu vypínačů neznalý člověk ani nevšimne. Celek tvoří detail. A tady to platí měrou vrchovatou a kouzlo místa je skutečně nezaměnitelné.

Kliku u dveří do ložnice si Roman pod dohledem kamaráda kováře sám vykoval.

Kliku u dveří do ložnice si Roman pod dohledem kamaráda kováře sám vykoval.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Přibývající příběhy

Průjezd pro povozy se proměnil na společenskou místnost, kde se nejen s návštěvami sedává u velikého stolu. Ozdobou je tu i průhled velkým oknem a francouzskými dveřmi do zahrady – místa seberealizace hlavně Lucie, paní domu.

Žárovky na dlouhých šňůrách nahrazují lustr a osvítí každé zákoutí dětského pokoje.

Žárovky na dlouhých šňůrách nahrazují lustr a osvítí každé zákoutí dětského pokoje.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Tady se může kouřit, ať si establishment zakazuje, co chce, tady jsme svobodní,“ doplňuje s rošťáckým úsměvem Roman. A Lucie radostně připouští, že má manžel pravdu, ale jeho patriotistické nadšení také s úsměvem mírní: „Děti se nás občas zeptají, proč máme tak starý dům? Pravda, v okolí je hodně novostaveb, se kterými ten náš dům porovnávají.“

V závěru roku si Roman Horký a Kamelot nadělili již třiadvacáté album „Země tvých dlaní“ a k němu Kytarovou dílnu a zpěvník. Kytarová dílna a zpěvník napomáhají kytaristům naučit se hrát Romanovy písničky. Ty na nové album skládal v průběhu tří let.

Nové schody do podkroví jsou pohodlnější. Ale musel se zvětšit prostor ve stropu.

Nové schody do podkroví jsou pohodlnější. Ale musel se zvětšit prostor ve stropu.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Všechno to jsou příběhy. Buď moje, nebo mých kamarádů a známých. Dlouho jsem čekal na poslední píseň. Ironií osudu je, že jsem ji dopsal v den, kdy umřela moje máma a já to ještě nevěděl. Dopsal jsem verš ,jdeš komnatou krás, lehká jak pápěří, okolo vody stojaté…‘ Krátce na to mi zazvonil telefon z nemocnice…“

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Zachraňte řeku

Uprostřed předzahrádky mezi dvěma stromy je umístěný starý žulový milník. „Ten pro změnu našla naše dcerka při naší zimní procházce lesem. V houštinách by se bez povšimnutí jistě rozpadl. Odvezl jsem ho tedy ke kameníkům, kde ho oživili a zrekonstruovali. Je na něm uvedena číslovka 18.

Za Rakouska-Uherska se měřilo na míle, takže je to odsud do Vídně osmnáct rakouských mil, tedy 120 kilometrů. Podle data byl usazen v roce 1792. Vyryté N je sever a HN znamená Haugwitzovo panství. I příběhy milníků jsou úžasné a je dobře, že se nám ho podařilo zachovat. Ať kolemjdoucí vidí, jak to máme daleko ,do našeho hlavního města‘,“ usmívá se Roman a dodává:

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„My jsme časem zjistili, že nepotřebujeme nikam jezdit, a že jsme tady na permanentní dovolené. Je pravda, že už jsem s muzikou projel velký kus světa. Dnes se mi už nikam moc nechce. A tady je tak krásně!

Považuji za nesmírné štěstí, že jsem již přes třicet let nezávislý a mohu se věnovat hudbě. Vlastně i díky této mé svobodě jsem se mohl směle postavit betonové lobby a výstavbě přehrady na Oslavce. Daly se dohromady tisíce lidí. Živým řetězem, peticí a dalšími akcemi jsme protestovali tak dlouho, až se nám podařilo zastavit zakázku za dvanáct miliard!

Kamenné zárubně jsou ručně tesané a také dodatečně instalované.

Kamenné zárubně jsou ručně tesané a také dodatečně instalované.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Podlahy jsou dřevěné (kanadská borovice). Není tady žádný plast. Prostě to tak cítíme, nic umělého by sem nešlo.

Podlahy jsou dřevěné (kanadská borovice). Není tady žádný plast. Prostě to tak cítíme, nic umělého by sem nešlo.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Byla to nesmírná anabáze, která pro mne začala v roce 2015 koncertem na Berounce v Roztokách, kde řešili podobný problém. Byl tam i tehdejší ministr životního prostředí, a tak jsem se ho zeptal, jak je to s Oslavkou. Když mi tenkrát řekl, že je také jedním z vytipovaných míst na přehradu, podlomila se mi kolena. Ale nakonec vše dopadlo jako v pohádce s dobrým koncem. Údolí, které mám tak hluboko v srdci, zůstane zachováno i pro generaci příští.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: