Autem to má pan přednosta na své pracoviště, kliniku plastické a estetické chirurgie v Nemocnici sv. Anny, jen pár minut a kontrast prostředí je zřejmý. Už dlouhé roky se věnuje ve svém volnu zejména myslivosti.

Původní majitel domu by prostory tehdejší dílny na výrobu nábytku těžko poznal.

Původní majitel domu by prostory tehdejší dílny na výrobu nábytku těžko poznal.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Ano, je to opravdu kvůli relaxu a odpočinutí si od práce v nemocnici. Na lovu v lese se na nic jiného než na kouzlo chvíle soustředit nemůžete. Lov je velká pokora, příroda vás dostane. Také to má svá pravidla, náhody i štěstí. Člověk si kolikrát pamatuje i to, co neulovil.

Mikrochirurg Jiří Veselý

Mikrochirurg Jiří Veselý

FOTO: Petr Horník, Právo

Pravda, sedíte-li dlouhé hodiny sám na posedu, vloudí se vám do hlavy i myšlenka na to, co se děje v nemocnici… A na posed nejde myslivec jen lovit a relaxovat, ale i dospat svoje spánkové deficity. Ve finále se ale musíte soustředit – donutí vás to ostatní vypnout. A to je ten relax po stresu a odpovědnosti nejen na operačním sále,“ konstatuje náš hostitel, když krátce po návratu z práce usedá do oblíbeného křesla a nabízí nám občerstvení – i italské preso.

„V tomto křesle usínám u televize, než si jdu večer lehnout,“ dodává s úsměvem.

Místo pro všechny

Do velkého domu s rovnou střechou se ze Žabovřesk – z poloviny rodinného domu – přestěhovali kvůli rozrůstající se rodině. Dnes mají dvě dospělé dcery každá svůj pokoj v patře, kde je i ložnice rodičů.

Z pohodlného zápraží se vstupuje rovnou do haly – obývacího pokoje, kde je více možností k posezení.

Z pohodlného zápraží se vstupuje rovnou do haly – obývacího pokoje, kde je více možností k posezení.

FOTO: Petr Horník, Právo

I schodiště do patra je lemováno loveckými trofejemi. Jako na Hluboké! A co teprve obývací pokoj, podobající se přijímacímu salonu na loveckém zámku!

„Když jsme tento dům z roku 1936 kupovali, byl prostor, kde nyní sedíme, velkou truhlářskou dílnou. Při rekonstrukci jsme poměrně snadno získali další bytovou plochu – předsíň, obývák a velkou kuchyň s jídelnou.“

Velká okna do zadní zahrady přidávají k velkorysému bydlení pod lesem navíc další rozměr.

Dřevěné schůdky vedou ke kamennému schodišti a k původním obytným místnostem.

Dřevěné schůdky vedou ke kamennému schodišti a k původním obytným místnostem.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Manželka vybírala polohu našeho bydlení tak, aby bylo blízko mé práci a bylo tu místo pro všechno. I v Žabinách jsme měli dva psy, voliéru… Tady máme čtyři. Voliéru pro dvanáct andulek a chovnou stanici se šestnácti sokoly – a spotřebou masa jako z malého řeznictví. Jsme tady spokojení už jednadvacet let. Zahradu udržuji – jako koníček – zkracováním,“ usmívá se profesor Veselý.

Velkorysá je i kuchyň (čekající na blížící se obměnu) s jídelním stolem, od „trofejního sálu“ oddělená prosklenou stěnou se zasunovacími dveřmi.

Velkorysá je i kuchyň (čekající na blížící se obměnu) s jídelním stolem, od „trofejního sálu“ oddělená prosklenou stěnou se zasunovacími dveřmi.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Vše si zařizujeme – interiér i zahradu – po našem, ale i s architekty. Vlastně jsme sem dokoupili jen pár kusů nábytku, jako třeba sedačku. V patře nejsou, záměrně, žádné reprezentační místnosti, tam jen přespáváme. Pravda, manželka se poslední dobou těší na novou kuchyň – už se to blíží. A zaslouží si ji, protože o ten náš cirkus Humberto se musí někdo starat. Když jedeme na dovolenou, tak se nám o zvířata i dům starají kamarádi.“

Vzácné nabalování

„Myslivosti se věnuji od roku 1978 a je to už pěkná řádka příběhů s přírodou a kamarády, někteří z nich jsou i bývalí pacienti. Příležitostí k lovu je poměrně hodně. Od Šumavy k Tatrám. Ale nelovím až tak často, spíš v takových periodách, více času věnuji sokolnictví.

Když se loví se sokoly, musí čtyřikrát týdně cvičit, létat. Začnete s jedním dravcem, pak přidáte samičku, která když snáší vajíčka, tak je škoda, aby lítala, takže si pořídíte dalšího sokola. A tak se to nabaluje. Včetně vzácných sokolů, se kterými lítám, až je z toho chov i dvaceti kusů. Občas mě nějaký ten dravec chytne po prstě, ale o ruce se nebojím. To by člověk nemohl nic dělat, ani vyjet autem na silnici. Je pravda, že takový chov si žádá i manuální zručnost. I při tomto jde o propojení mozku s rukou.“

Sokolům se pan doktor věnuje od patnácti let a členem klubu, kde se vlastně všichni sokolníci v republice znají, je už jednačtyřicet let.

Život bez škatulek

Možností změnit místo působení měl v průběhu života Jiří Veselý mnoho. „Nejčastěji jsem jezdil do Itálie na různé univerzity a deset let jsme pořádali operační kurzy o přenášení tkáně z jedné části těla na druhou. Bývalo to sci-fi, ale dnes je to běžná praxe.

Určitě jsem tam mohl zůstat, ale vždycky jsem si uvědomoval, že vás tam zařadí do určité škatulky, ze které dost dobře nemůžete vystrčit nos. Jsou tam bohatí a také chudí lidé, a ti bohatí si drží své pozice a je obtížné se mezi ně dostat, přičemž se vás budou snažit spíš využít než vzít mezi sebe. Také se tam chodí do práce později, ale zase se zůstává dlouho do večera. A to nevyhovuje mému stylu života a mým koníčkům. A na škatulky také nésu. Jo, když jsem byl mladší, tak jsem byl v práci dlouhé dny i tady.“

Přizemní stavba slouží pro chov sokolů. Tam pro změnu nechybí líheň.

Přizemní stavba slouží pro chov sokolů. Tam pro změnu nechybí líheň.

FOTO: Petr Horník, Právo

Dnes se pan profesor nejčastěji věnuje rekonstrukcím prsů onkologicky postižených pacientek, chirurgii transsexualismu a náhradám tkání pro obor ortopedie a hrudní chirurgie.

„Pro naše předchůdce, přednosty, byl zázrak, když se podařilo přišít prst k ruce, dělaly se hlavně náhrady, současná mikrochirurgie toto dovoluje a jsou to běžné operace. Tehdy to opravdu působilo jako zázrak. Pan profesor Bařinka to takto i publikoval před veřejností, a i díky tomu se obor rozvíjel, protože i pacienti sami se těchto operací domáhali.

I v Brně může být jarní zahrádka ozvláštněna sněhem.

I v Brně může být jarní zahrádka ozvláštněna sněhem.

FOTO: Petr Horník, Právo

V Itálii jsme před lety zacelili jednomu pacientovi díru v krku po odstranění nádoru. Zásadně mu to změnilo kvalitu života. Říkali mi tam profesore, i když jsem tady ještě žádný titul neměl… Hlavně je zajímalo, co umíte, bez ohledu na tituly. Nejde jim o počet publikovaných článků, ale o to, že umíte v praxi něco více než ostatní. Možná k tomu spěje vývoj i na našich fakultách,“ konstatuje pan profesor, který nedávno v Brně „opravil“ ruku například i zpěvákovi a kytaristovi Romanu Horkému, který tak mohl odehrát i koncerty oslavující pětatřicet let jeho kapely Kamelot.

„Důchodový věk se mi blíží, tak je třeba se postarat i o novou generaci pokračovatelů. Dovedu si ale představit, že budu na částečný úvazek operovat, dokud to půjde. Také mám potřebu napsat velkou odbornou knihu, protože publikační činnosti zůstávám přece jen dlužen. Napřed odbornou, a pak možná i tu o zážitcích z myslivosti.“