Byt ve vile pro Liberec typické koupil před čtrnácti lety. V domě se zdobnou, mírně zchátralou fasádou a ve svahu nad centrem. Na současném domově si nejvíce pochvaluje, že na stejném patře bydlí i dcera s rodinou, pro kterou činorodý důchodce občas rád vaří.

Obraz namaloval architekt Binar v roce 1955.

Obraz namaloval architekt Binar v roce 1955.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Ničím zajímavý nejsem, opravdu – aspoň si to myslím. Ale rád si s vámi popovídám. Měl jsem a mám práci, kterou mám rád. To je pravda,“ konstatuje čtyřiaosmdesátiletý spoluzakladatel slavné skupiny architektů SIAL.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let navrhoval interiér hotelu Ještěd a vůbec většinu profesního života spojil s Libercem, kde vystudoval i střední průmyslovou školu stavební a pak odešel v letech 1952–1958 do Prahy na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou.

Už v předsíni jsou patrné prvky klasického bytu s dřevěnými zárubněmi vysokých dveří mezi pokoji.

Už v předsíni jsou patrné prvky klasického bytu s dřevěnými zárubněmi vysokých dveří mezi pokoji.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Pak se opět vrátil domů, odkud mimo jiné vyjel s kolegy realizovat vyhranou soutěž na pavilon naší expozice na EXPU 67 v Montrealu.

Nadhled z kopců

„Rád jsem kreslil od mlada. Absolutně neznalý jsem zkoušel jít i na UMPRUM, ale to jsem poznal až u přijímaček. Naštěstí mi profesor Strnadel poradil, ať se necpu na uměleckou školu a jdu na architekturu. Za rok se mi to opravdu podařilo a nelitoval jsem.“

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Otec Otakara Binara byl strojvůdce. „Z Liberce byl přeložen, takže jsem se narodil v Jaroměři. V dubnu ho chytil americký hloubkař – spletl si ho s nákladním vlakem – a otec uhrál zranění až do konce války. Zpátky na mašinu už ho nepustili, tak jsme se museli vrátit opět do Liberce, což maminka oplakala, protože si pamatovala, že to tu byl samý Němec.

Vraceli jsme se z Kuklen u Hradce Králové, kde byla jen rovina, a já měl radost z místních kopců. Pokračoval jsem tu ve skautingu, a když jste v okolí šel do lesů, do tehdy panenských Jizerek i jinam, tak jste za celý den nepotkal živáčka. Nádhera!“

Do kuchyně s výhledem do zahrady často přicházejí ke stolu mladí, bydlící na stejném patře.

Do kuchyně s výhledem do zahrady často přicházejí ke stolu mladí, bydlící na stejném patře.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Otakar Binar si také pamatuje, jak měli za první republiky na kredenci fotku Masaryka („To byl Bůh.“), Beneše.

„Když se v rádiu hrála hymna, tak se v kuchyni stálo v pozoru. Jezdili jsme s rodiči na výlety do Lán, protože otec měl zdarma určitý počet jízdenek. Mohli jsme jet třeba i do Říma. Ale dvakrát, třikrát do roka jsme jezdili do Lán. Otec mi dal ušít čepici masaryčku s trikolorou. Vzpomínám, že se mě Masaryk dotknul! A dneska co? Vzhlížet k těm všeználkům a jájínkům?

„Křesílko je po manželce. Všechno je tu vlastně ještě z minulého bytu a nemám potřebu sem pořizovat něco moderního. Nechal jsem si sem udělat knihovny.“

„Křesílko je po manželce. Všechno je tu vlastně ještě z minulého bytu a nemám potřebu sem pořizovat něco moderního. Nechal jsem si sem udělat knihovny.“

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Měl jsem štěstí, že jsme už dlouho před sametovou revolucí poznali Václava Havla a zúčastňovali se i různých besed u něho na Hrádečku,“ ohlíží se pan architekt. K naší současnosti ještě dodává, že chybí láska, a tam, kde není, je nevraživost a závist.

Stěhování přes ulici

Binarovi bydleli o pár metrů dál od nynější adresy.

„Po sametové revoluci dům někdo koupil – já jsem se do toho tehdy hloupě bál jít při představě, jak bych se staral o celý barák. Pak jsem propad trochu panice, jakou v domě s novým majitelem budeme mít budoucnost. Tak jsme koupili tento byt, ale bohužel už za jiné peníze. Bylo to tu dost zdevastované, ale teď jsem tu spokojený. I když peníze nazbyt už nejsou. Barák by je potřeboval, ale není nás tu tolik majitelů. Nedávno jsem vyměňoval madla zábradlí, protože v nich byl červotoč. Ovšem platit fasádu, to už je problém. Nevím, jak to dopadne. Říkám si ale, že po mně něco přece jenom zbude.“

Zátiší na parapetu

Zátiší na parapetu

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Díra v zemi i v rozpočtu

Pohled zkušeného architekta nekončí ani dnes jen u branky jejich domu.

„Samozřejmě se změnily podmínky. Dříve byla prioritou bytová výstavba. Do paneláků se nám ale v kanceláři příliš nechtělo. Byla spousta jiné práce, ale končila většinou ve studiích a k realizacím příliš nedocházelo. Zajímavé bylo pracovat pro veletrhy a výstaviště.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

To už dnes tady neexistuje. Zbytečně se zboural i funkční pavilon, na kterém jsem pracoval. Dnes tam jsou jen opěrné zdi. Zboural se i obchodní dům Ještěd, což byl docela zajímavý barák, i když se řadě lidí nelíbil. Ale fungoval.

Když si vezmete, co se dnes děje v centru Liberce, tak to jsou opravdu čuňárny. Všechno je to samozřejmě zkorumpované. Překračují se stavební čáry a nikdo za to nemá odpovědnost. Město je poničené a například i Pražská ulice je dnes mrtvá. V Praze zůstala třeba Pařížská. Každé město má velice atraktivní ulice i neatraktivní, ale máte přehled o tom, kam jdete.

Původně tmavé skříně z mahagonu neváhal pan architekt nechat přelakovat na bílo. Ani v ložnici nechybějí umělecké předměty.

Původně tmavé skříně z mahagonu neváhal pan architekt nechat přelakovat na bílo. Ani v ložnici nechybějí umělecké předměty.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

To v Liberci není. Je tu zbytečně moc nákupních středisek, které do centra nepatří a od kterých se ve světě už ustupuje. A to tu máme ještě další obrovskou díru do země, kvůli které zbourali celou fabriku. Sice město postavilo Bílým tygrům stadion, ale Liberec na tom není dobře a je i zadlužený.“

Ještě Ještěd

Dominanta města a celého kraje je srdeční záležitostí i pana architekta. Ani mu nemůže být lhostejná:

Salonek na Ještědu (a postupně i další prostory) má vrácenou původní tvář, kterou jí vtiskl i architekt Otakar Binar.

Salonek na Ještědu (a postupně i další prostory) má vrácenou původní tvář, kterou jí vtiskl i architekt Otakar Binar.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Situace na Ještědu je důsledkem nešťastných prodejů v době po sametové revoluci. Už po roce 68, kdy se ještě dalo vycestovat, tak mému kolegovi a výtvarníkovi při uměleckém sympoziu říkali, že vůbec nejde ani tak o politiku jako o obchod. A prý – ano, my vám – až to bude potřeba – pomůžeme. Ale ve svůj prospěch. A to je přesně to, co se stalo po roce 89.

Na Ještěd se vrátily repliky původního interiéru.

Na Ještěd se vrátily repliky původního interiéru.

FOTO: Petr Horník, Právo

O vysílač Ještěd mělo údajně zájem i CNN. Přednost dostal podnikatel z Liberce, aby zisk zůstal městu a okresu. Jenže nový tzv. majitel nechal po sobě jen dluhy a poničený interiér. Ten se nemusel vyhazovat, stačilo ho jen opravit.

FOTO: Petr Horník, Právo

Dneska se o nápravu pracně, ale úspěšně snaží občanské sdružení Ještěd 73. Ale objekt patří holandské společnosti a jsou tam třeba problémy i s pláštěm budovy, do objektu zatéká, nefunguje původní topení ani klimatizace. Moc si neumím představit, jak to bude za pár let, i když se současní provozovatelé sympaticky snaží o obnovu.“