„Když vyrostly děti, hledala jsem něco menšího. A tak jsem poprvé vstoupila do tohoto bytu,“ vzpomíná na jednu z těch citově zabarvených životních situací. O bydlení v panelovém domě a v dvoupokojovém bytečku v Praze-Kamýku měla jasnou představu.

A to i přesto, že bylo jasné, že před nastěhováním bude nutné povolat řemeslníky. Předchozí majitel byl totiž nadšený milovník zvířat, a tak měl v bytě malou zoologickou zahradu. Vyvětrat by nestačilo. A tak se dělaly nové omítky, podlahy, malovalo se.

Jaroslava Pechová

Jaroslava Pechová

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Překvapení a pak úsměv

„Zazvonila jsem – a ve škvírce dveří se objevila rozčepýřená hlava mladého muže. Hned mě pozval dál, ovšem já na zlomek vteřiny zaváhala. Z bytu totiž zavanul nelibý odér. Ale něco mi našeptávalo, ať vstoupím. S mladíkem tu bydleli dva vlčáci, ježek, králík, morčata a v teráriích hadi. Neuvěřitelné!

Nedovedla jsem si představit, že bych se sem nastěhovala. Ale pak jsem přistoupila k oknu – a zatajil se mi dech. Výhled málem až do jižních Čech, rozkvetlé šeříky, borovice, jeřabiny a široko daleko všechny odstíny zelené. Tady se to bude žít, tady se to bude psát!

Bylo jasné, že se rekonstrukce prodraží. Ale mladý sympaťák mi udělal slevu – a tak jsme si plácli. Jsem tu šťastná jako blecha v kožichu a náměty na psaní se mi v hlavě jen rojí. I když já tvrdím, že nejlepší inspirace je termín. Je to ale tak, že když se termín odevzdání rukopisu blíží, musím si mozkové závity naladit, rozhýbat – a jeden ze způsobů, jak to udělat, je právě procházka přírodou, kterou mám přímo před domem.“

Výhledy z oken do zeleně, ničím nerušené až k horizontu, rozhodly!

Výhledy z oken do zeleně, ničím nerušené až k horizontu, rozhodly!

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Poslední kniha, kterou tu Jaroslava napsala, se jmenuje …Úsměv prosím… Osmadvacet úsměvných povídek, příběhů, které autorka osobně zažila v době od studentských let až donedávna. Svoji novou knihu si vydala v nakladatelství Laguna, které založila už před pěknou řádkou let.

A jak to s knihami v Laguně začalo? „První vydaný titul byla kniha pro děti. Řekli jsme si, že budeme konkurovat importovaným knihám, které nám přišly na jedno brdo. Kupodivu se nám tu naivní představu podařilo úspěšně zrealizovat hned prvním titulem. Přiznávám, že její vydání jsme jistili Hrníčkovou kuchařkou – vaříme a pečeme bez vážení, která byla druhá v pořadí. Nakonec jsem hrníčkovek napsala a vydala ještě dvanáct.“

 I do malého pokoje se vejde galerie a knihovna.

I do malého pokoje se vejde galerie a knihovna.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Střádání zážitků a vůní

„Kdo chce, toho život vede, kdo nechce, toho vleče. A já se životem nechám vést ráda. Dívám se dopředu. Špatné vzpomínky obvykle rychle vygumuju z hlavy, zato veselé zážitky, ty si tam střádám. Když jsem je na besedách vyprávěla, posluchači se smáli – tak jsem je sepsala.

Jedna z povídek – Polštářová anabáze – je právě o bydlení. Píši tam, že některé byty jsou jen místa, kde se dá spát, obědvat, pobývat. Ale skutečný domov má mít svou barvu, vůni, tóninu. Takový domov je pro mne středem vesmíru. Mám tu kolem sebe plno věcí, které mi připomínají mé blízké, a také domov mého dětství. Za největší luxus bych je nevyměnila.“

Druhý pokoj „zvětšují“ zrcadla ve dveřích skříní.

Druhý pokoj „zvětšují“ zrcadla ve dveřích skříní.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Inspirace, kterou nekoupíš

Hlavním bytovým zařízením u Jaroslavy Pechové jsou knihy a obrázky. Ale nechybějí tu ani andělé. „Přátelé jsou andělé, kteří nám pomohou, když naše křídla zapomenou létat. Tak si tu rozvěšuji představy o nich,“ říká Jaroslava.

„Proto mi zdobí byt andělé z barevných sklíček orámovaných cínem, z měděného drátu, z kukuřičného šustí…“ V knihovně má zase oblíbené autory, ale i dvě řady kuchařek. Jedním z jejích koníčků je totiž vaření. Uplatňuje v něm svoji fantazii. Přítomnost kamarádky fantazie a hravosti je v bytě Jaroslavy patrná na každém metru čtverečním.

„Ráda poznávám lidi, poslouchám jejich příběhy. Tatínek vždy říkával: starší dcera sbírá známky a mladší lidi a jejich příběhy. Je pravda, že poslouchat je mě bavilo odmalička. Proto nechci pobývat na jednom místě, proto nepotřebuji mít chalupu. Být stále mezi lidmi, to mě baví, to je pro mne věčná inspirace.

Jídelní stůl nemusí být vždy největším kusem nábytku.

Jídelní stůl nemusí být vždy největším kusem nábytku.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Od té doby, co jsem jednoho dne před domem nenašla své zaparkované auto, chodím pěkně po svých a jezdím dopravními prostředky. A docela mně to vyhovuje. Alespoň mám více příležitostí poznávat nové lidičky. Cestuji například do Olomouce za maminkou, kam jezdím každou volnou chvíli, a v kupé se skamarádím s paní, která na mne od té doby pravidelně čekává v Kolíně na nádraží a do okýnka mi podá vajíčka od svých vlašek.

Já mám prostě štěstí na lidi kolem sebe a snažím se jim tu jejich náklonnost oplácet. Třeba svými knížkami,“ říká autorka nejen slavné série Hrníčkových kuchařek, ale i rozhlasových pohádek (některé pro rozhlas namluvil například Karel Höger), knih pro děti i milostné poezie vázané v sametu.

Také titulu Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla, který se nedávno dočkal už pátého vydání, ale i knihy Toulky v nalezeném čase. „K tématu přírody a rybaření mě přivedl můj tatínek,“ vzpomíná autorka.

Hravost se potkává s praktičností i v kuchyni.

Hravost se potkává s praktičností i v kuchyni.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Otec paní Jaroslavy totiž miloval okolí Berounky – Křivoklátsko, knihy spisovatele Oty Pavla. Byl takový – podle dcery – pseudorybář.

„Vlastnil sice dva rybníky, jeden kousek od návsi a druhý ve farské zahradě v Petrovicích, ale jeho žluté bambusáky stály většinou v předsíni. O chytání ryb spíše jen mluvil. Neměl zřejmě dost trpělivosti vysedávat na břehu rybníka či řeky a čekat až ryba zabere.“

Tvůrčí prostor

V renovovaném bytě vystřídal řemeslníky truhlář. Možná nikdy na tak malém prostoru neudělal tolik polic a poliček.

„Využila jsem v bytě každý centimetr. Police na knihy, CD a DVD jsou v prostoru u oken i kolem radiátorů. V kuchyni jsem ťukala na zeď tak dlouho, až jsem podle zvuku vytušila hluchý zazděný prostor vedle stoupaček, který pak na mou radu zedník opatrně vyboural – a ejhle, bylo tu další místo na vestavěnou skříňku na potraviny.

Také při zatloukání skobiček na zavěšení všech obrázků jsem měřila milimetry. Někdy jsem prostě ležérní a jindy, když mě to chytne, musím mít všechno akorát. Tak je to u mne se vším. Když se rozhodnu, že budu sbírat kameny, za chvíli jich mám plnou mísu, když mě napadne zařídit si filmotéku, za pár týdnů bych si mohla zařídit půjčovnu DVD.

 Také krátká chodbička spojující za zápražím místnosti je příjemným prostorem.

Také krátká chodbička spojující za zápražím místnosti je příjemným prostorem.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Stejné je to i s mým psaním. Mám období pohádek, poezie, pak zase vymýšlím recepty. A teď píšu veselé příběhy, které vás – věřím – pobaví.

Ale kdybych se znovu narodila a nepsala, asi bych chtěla být bytová architektka. Moc mě to plánování a zařizování bytu bavilo. Je to na něm vidět?“