Článek
Obdivuhodná žena prožila mládí v romantickém bytě na Malé Straně a nedovedla si ani představit, že by se stěhovala třeba na Vinohrady. Ale stalo se.
Rozdíl mezi galerií a kavárnou tu není až tak velký.
My jsme přišli na návštěvu v období, kdy svůj čas výtvarnice stále častěji tráví opět právě na Smíchově, v domě, kde se narodila. V Lidické ulici vede galerii, takže s bydlením a budováním má stejně bohaté zkušenosti, jako s vlastní tvorbou a lidmi vůbec.
„Ano, kruh se uzavírá. Mám tu sestru i devadesátiletou maminku a nakonec i tu galerii,“ usmívá se při ohlížení do minulosti i pohledu do budoucnosti naše hostitelka.
Eva Jandejsková před svými obrazy ve vlastní galerii, kde pravidelně vystavují i její přátelé a kolegové
Obrázek pro zahřátí
„Dům byl mého tatínka a teď tam máme společenství vlastníků, ale i tak jsem si tu mohla splnit svůj sen o vlastní galerii. Jsem tomu moc ráda, i když je to nápor po všech stránkách. Celý život jsem dělala keramiku nebo obrázky, ale být dnes galeristou je opravdu hodně náročné. Chce to dobrý tým. Ale také ho uživit! Víte, jak se dnes prodávají obrazy a kultura vůbec. Navíc jsou lidi čím dál pohodlnější se osobně angažovat a místo toho neustále sedí u té klávesnice a klepou a klepou."
"Řekněte mi – mají lidi dnes k něčemu niterný vztah, když ho často nemají ani sami k sobě? Byly doby, kdy ke mně přišla třeba stará paní a řekla, že si chce udělat radost koupí obrázku se slovy: Sice mi starej říkal, ať si radši koupím kabát, ale já mu odpověděla, že mě ten obrázek zahřeje víc. Starší lidi to v sobě ještě mají, ale ti mladí?“
Výstavní prostory jsou částečnou novostavbou.
Nedávno se pro změnu Evě Jandejskové svěřila jiná paní s tím, že chtěla koupit obraz pro vnučku. Ale ta jí hned řekla, ať jí raději dá ty peníze rovnou. „Starší lidi by mladým rádi přenechali něco, co by bylo památkou i na ně, ale mladí si toho tak necení.“
Z podhradí na Královské Vinohrady
Na Vinohrady se s manželem – hudebním skladatelem – přistěhovali někdy v roce 1995. „Myslím, že se tato část Prahy přeceňuje. V okolí, kde bydlím, neslyšíte kostelní zvony, nenajdete klidné místo k usebrání, a tak aby maminky s kočárky našly klid, jezdí s nimi po hřbitově.
I samotný byt Evy Jandejskové je tak trochu galerií.
Před tím jsem byla pětadvacet let kousek od Malostranského náměstí. Je to opravdu příběh. S tím, že nejšťastnější stěhování bylo samozřejmě na vzpomínanou Malou Stranu. Bylo mi nějakých dvaadvacet let a myslela jsem si, že mi patří svět. Rekonstruovala jsem byt ve třetím patře, dřevěné – kulaté schody, romantika! Už jako mladá holka jsem si pozvolna sbírala kousky starého nábytku. První truhlu jsem si koupila za osm stovek a každé stěhování si ji beru s sebou. Zrenovovala jsem si ji sama a ošetřuji ji včelím voskem.“
Starší keramická tvorba se kouzelně propojuje se současnými obrazy naší hostitelky.
Eva Jandejsková studovala Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a po jejím absolutoriu se živila jako šatnářka po malostranských hospodách, zejména U Schnellů, takže ji tenkrát zdravili všichni malostranští opilci.
Pestrých vzpomínek s dekádami života přibývalo a postupně se promítaly i na malířčina plátna a do plastik.
Vznášející se keramický objekt se jmenuje Mateřství.
„Ať už jsou námětem mých obrazů příběhy, příroda nebo snová fantazie, snažím se v nich hlavně o vyjádření krásy. Krásy, kterou vnímám jako projev Ducha, a právě to nabízím svým divákům.
Nejlépe se mi maluje na chatě pod jabloní. V přírodě jsem daleko uvolněnější než v Praze, kde vás stačí rozhodit, i když zazvoní jen pošťák.“
Metr šedesát vody v kuchyni
Nechce se ani věřit, kde činorodá výtvarnice bere tolik energie. Zbývá jí i na zvelebování chaty a jejího okolí.
Eva Jandejsková
„Chatu na Sázavě koupili naši, když mi byl rok. Od té doby ji rodina obývá. Celou jsem ji zrekonstruovala a pak přišla povodeň. Metr šedesát v kuchyni. Ale s pomocí přátel se všechno překonalo a místo pod jabloní už zase funguje. Jsem vděčná za to, že se mně dostalo síly překonat těžké chvíle v životě, že jsem se naučila vnímat život jako dar a že ho žiju ráda.“
