Dříve, než pozornost hostů upoutají mnohé umělecké artefakty na stěnách i v policích, zastaví se zrak i kroky hned za vstupními dveřmi u zaparkované motorky. Také krásný kousek, na který nedá náš hostitel dopustit.

Poslední dobou si už Zdeněk užívá doma hlavně kouzla místa. Sice ne s úplně založenýma rukama, ale proti osmi letům přebudovávání a rozšiřování domu, pocházejícího z roku 1891, jak je vepsáno na štítu, je to už selanka.

"Starousedlíci tu prý v dětství prolézali štoly, které snad vedly až na Pražský hrad. Zajímavé místo a je tu hezky. Původní dům má kamenné zdi postavené bez základů. Nádherné kameny pospojované jenom pískem se objevily, když jsme odstraňovali omítku. Na několika místech jsme je už nechali odhalené. Dokládají šikovnost našich předchůdců."

Rok po roce

Cesta pro nové osídlence místa zaslíbeného byla klikatá, ale ne slepá.

"Potřebovali jsme malý byt vyměnit za větší s ateliérem, protože moje tehdejší žena Markéta malovala. Ale chtěli po nás hrozné peníze. Pokusil jsem se zrealizovat plán, že z dlouhodobě pronajaté půdy udělám byty. Jeden pro nás, druhý pro majitele a třetí také k pronajímání. Už jsem měl vyřízenou půjčku, když si to před podpisem smlouvy majitel rozmyslel. Tak jsem si řekl, že už nechci nic než poslední stěhování do vlastního baráku, na který jsem ale neměl. Po několika měsících se nám ozvala paní, že ví o baráku za málo peněz."

Staré schodiště bylo jedním z důvodů, proč se herec rozhodl dům zakoupit. Právo/Václav Jirsa

Když viděl rozpadající se dům poprvé, prohlásil, že to tedy ne. "Mám jenom jedny ruce," utvrzoval se v roce 1994. "Markéta se mě ale po návratu domů zeptala, jestli jsem viděl to schodiště... Bylo krásný. Zajeli jsme se tam podívat znovu a už to bylo jasné. Opravdu jsme se tady následujících osm let nezastavili a každý rok se dělaly nějaké velké opravy a stavební práce."

Střecha, podlahy, přístavba

Na odborné práce si najali odborníky. Ale třeba podlahy si dělal Podhůrský sám. "Strašné starosti a spousta fyzické práce. Asi i pod tlakem, který na nás barák valil, a spolu s dalšími věcmi, které se k tomu přidaly, žena už se mnou nevydržela. Tak, jak se to stává. Bohužel. Ještě nějaký čas jsme tu spolu byli, ale dál už to nešlo. Děti tu jsou poměrně často a spokojené," konstatuje pán domu.

Kuchyň je prostorná. Foto Právo/Václav Jirsa

Otisk ve dřevě

Zdeněk Podhůrský má na svém kontě přes čtyřicet filmových rolí. Včetně snímků Černí baroni nebo Princezna Jasněnka. "Některé role byly málo výrazné a některé filmy si nezískaly popularitu. A já začal pochybovat o své herecké budoucnosti. Táta byl výtvarník a nedostudovaný architekt. Asi jsem toho zdědil dost po něm. Navrhoval jsem i několik interiérů, třeba sklepy U Rotta."

Hercův otec se  soustředil na loutkaření a dělal hodně v zahraničí. Protože nebyl ve straně, tak tady nebyl protežovaný, ale do světa jezdit mohl, protože přivážel peníze. Pracoval na mnoha světových výstavách (Vancouver, Montreal, Toronto...).

Originální spojení dílny s kulečníkem. Foto Právo/Václav Jirsa

"Určitě byl srovnatelný s panem Trnkou, se kterým byli i kamarádi. Táta začínal u Skupy, proslavil se černošským loutkovým orchestrem a pak už se udělal pro sebe. Vytvořil loutky Karafiátových Broučků, Neználkovy příhody... Ve Španělsku dělal sérii pohádek, která získala cenu Eurovize. Asi jsem po něm zdědil i lásku ke dřevu. Moc rád z něj dělám, čichám k němu a mám ho rád i kolem sebe."

V dílně, kam se vejde také malý kulečníkový stůl, jsou neustále připravená dlátka a další nástroje. Ale nezbývá na ně čas.

Součástí výzdoby domu je i motorka. Foto Právo/Václav Jirsa

Respekt k odkazu

Při úpravách domu byly některé příčky vybourány, jiné zase přidělány. Vše s ohledem na původní ráz domu, který byl naopak zpětně zvýrazněn. Stará okna nádherně přivádějí světlo do kuchyně a jídelny. Prosvětlená je i přistavěná obytná místnost. Ozvláštňují ji, mimo jiné prvky, i střešní okna.

Po nádherných kamenných schodech lemovaných obrázky se jde do dětských pokojů a do další pracovny. Většina dění se ovšem odehrává v rozšířeném přízemí. Třeba i u barového pultu. Z čelního pohledu není patrné, že jde vlastně o zabudované piáno.

Pohodlné zákoutí pro odpočinek a přijemné posezení. Foto Právo/Václav Jirsa

Barman může návštěvě nejen nalít, ale i zahrát! V království Zdeňka Podhůrského není o originální kousky nouze. Oči až přecházejí, ale hlavně je tu útulno a všichni se tu cítí dobře.