Vlado Litvin a jeho prostorný dům

Přitom při pohledu z ulice stavení nijak nevyčnívá. Velkou obytnou plochu ještě opticky zvětšuje téměř celá prosklená severní strana (do zahrady) zmodernizované stavby. Zahrada je osázená tak, aby poskytovala dostatečné soukromí.

Vznikl tak malý stát ve státě - soběstačné a osobité místo, kterých v jinak urbanisticky málo zajímavých Otrokovicích mnoho není. "Ani časté a početné návštěvy nemíváme. Užíváme si rodinného klidu," shodují se naši hostitelé.

"Vrátili jsme se sem po letech bydlení v Praze a je nám tu dobře. Manželka i já tady máme kamarády z dětství, ze školy a děti jsou tu také spokojené. Máme tu silné vazby a vytvořený uzavřený biotop. Když jsem po rodičích zdědil dům a naskytla se možnost koupit i ten sousední, tak jsme s rekonstrukcí neváhali.

I když jsme si mysleli, že si to tu zařídíme spíš jako chalupu na víkendy. Ale v Praze jsme bydleli na nábřeží kousek od Mánesu a bylo jasné, že byt dlouho neudržíme. I když jsme tam přece jenom bydleli déle, než jsme čekali (až do roku 2003), tak jsme se sem nastěhovali ještě v době, kdy nebylo vše hotovo. Ráno nás budili řemeslníci," vzpomíná šestačtyřicetiletý Vlado Litvin.

Celý dům je zajímavě architektonicky řešen. Foto: PRÁVO/Václav Jirsa

Přestože jeho obrazy z posledních let jsou spíše temnější a v podkrovním ateliéru ani nepotřebuje velké střešní okno, protože maluje jenom v noci, "civilní" části domu jsou plné světla. A bílé stěny kontrastují s příjemnými odstíny žluté i červené.

"Architekt nám vytvořil projekt podle naší představy o otevřeném prostoru a já jsem mu do toho ještě v průběhu realizace vstupoval. Například vykrojený oblouk v mezipatře původně neměl být, ale bez něho by nebylo z přízemí vidět až na klenuté podkroví. Líbí se mi typ loftového bydlení, ale ve městě žádnou takovou halu nemáme."

Pečlivě volil i odstín fasády a nechal si na zeď udělat několik vzorků, ale ani to prý ještě negarantovalo spokojenost s výsledkem. "I když má člověk vztah k barvám, tak stejně odstín špatně odhadne - vzhledem ke konečné ploše. Ve sto metrech čtverečních získá úplně jinou intenzitu než ve vzorníku."

Přes velkorysé využití obytné plochy majitelé s lehkou nadsázkou své bydlení definují jako 3+1. "Dětský pokoj, ložnice a jinak je to vše otevřené a propojené."

Ruka umělcova je patrná i na moderně pojaté kuchyni. Oblouk barového pultu (a zároveň úložného prostoru a pracovní plochy) malíř sám načrtl na podlahu. "Truhláři pak byli z výroby atypické desky nešťastní. Dnes už vím, že jsem nedomyslel umístění sporáku. Odkládací plochy po jeho stranách měly být větší. Ještě s tím budu muset něco udělat," přiznává malíř realizující se i při vaření nejen v kuchyni, ale i u originálního zahradního grilu.

Prostorně řešená je i koupelna. Foto: PRÁVO/Václav Jirsa

Zahrada s bazénem je tu rovnocennou součástí bydlení. I při jejím založení pomáhal architekt. "Jen jsem mu vždycky od dveří ukázal, kde je průhled k sousedům, a podle toho jsme jednotlivá místa osázeli a ještě jsme vytvořili z navezené hlíny pahorky. Nemusíme tak čekat, až stromy vyrostou. Na konci zahrady máme i starý ořech, takže přes léto koukáme do zeleně."

"Vím, že výtvarníci většinou nemívají ateliér přímo doma. Ale mně vyhovuje, že nemusím nikam daleko chodit. Když mám nápad, hned maluji. Nebo když nemůžu v noci spát, mohu si hned něco dělat." Podkroví - ateliér - má na délku dvaadvacet metrů. "Výhoda je, že tam má člověk odstup."

Vlado Litvin bude během března vystavovat v Brně svoji současnou tvorbu. "Uspořádat výstavu pro výstavu, třeba v době mistrovství světa ve fotbale, nemá význam. Jsem rád, když lidé mé obrazy vidí a samozřejmě mě živí, když si je někdo koupí. Bohužel je to u nás zatím většinou tak, že si ten, kdo má peníze, raději koupí plazmovou televizi. Naštěstí přece jenom přibývá lidí, kteří investují i do výtvarného umění." O malíři z Otrokovic vědí i ve světě a není náhoda, že je zastoupen nejen v soukromých sbírkách, ale i v galeriích.

Vedle obrazů je ozdobou interiéru mimo jiné i dřevo. Prosklenou stěnu podpírají trámy ze stoletých smrků dovezených ze Šumavy. Opřít celou prosklenou stěnu o traverzu a zachovat pružnost při zamezení zatékání vody nebylo jednoduché, ale podařilo se. "Dřevo přece jenom pracuje, takže trvalo téměř dva roky, než si všechno sedlo. Traverza má vůli a díky pnutí se v létě v zimě mírně pohybuje. Spolu s klenbou s trámovím v podkroví bylo cílem, aby vše vypadalo jako vnitřek lodě."

Přestavba dvou domů na jeden probíhala po etapách téměř deset let. "V letech, kdy se tady stavělo, jsem nemaloval. Tou dobou jsem zkusil podnikat a pak s tím, jako mnozí jiní, skončil. Vyléčený jednou provždy. Zkušenosti sice nelituji, za úplně ztracené roky to nepovažuji, ale nečekal jsem, že výroba dřevěného nábytku bude takové drama. Ani nechci vzpomínat na kolegu výtvarníka, který se také dal na podnikání a skončil sebevraždou..."

K rozvíjení svého talentu se malíř vrátil, i když ví, že dnes mají lidi většinou "jiné priority, než si koupit obraz". Litovat nemusí a za pravdu mu dává i zvelebený dům po rodičích.