Hlavní obsah
Tančící dům na Rašínově nábřeží v Praze. Foto: Klára Karasaridu, Novinky

Václav Havel by byl s využitím Tančícího domu spokojený, říká historik architektury Zdeněk Lukeš

Tančící dům se kvůli své extravagantnosti stal již v době výstavby terčem kritiky. Dnes si bez něj mnozí Prahu neumí představit. V minulosti se o budovu hodně zajímal i bývalý prezident Václav Havel, který si přál, aby na daném místě vzniklo kulturní centrum. My jsme o historii a vývoji Tančícího domu hovořili s historikem architektury Zdeňkem Lukešem.

Tančící dům na Rašínově nábřeží v Praze. Foto: Klára Karasaridu, Novinky
Václav Havel by byl s využitím Tančícího domu spokojený, říká historik architektury Zdeněk Lukeš

Jaký je význam této budovy pro Českou republiku?

Je to především stavba, na jejímž projektu se podílel významný americko-kanadský architekt Frank Owen Gehry, a je to jeden z prvních případů, kdy takto světoznámý architekt projektoval na našem území po roce 1989.

Už to samo o sobě je zajímavé. O tom, že je to významný architekt, svědčí i mimořádný zájem o stavbu mezi návštěvníky Prahy. Dokonce se v poslední době objevili průvodci po pražské architektuře, na jejichž obálkách je zobrazen Tančící dům.

Buď vedle dalších významných památek, jako je Pražský hrad, Karlův most, Staroměstská radnice, anebo dokonce i samostatně. A to je skutečně důkazem, že o stavbu je zájem.

Detail skleněného pláště Tančícího domu

Foto: Klára Karasaridu, Novinky

Frank Gehry dokonce na obálku své velké monografie, která vyšla před několika lety ve Spojených státech, umístil právě tuhle stavu, přestože má celou řadu dalších světově známých staveb. On se ale rozhodl, že právě na obálku své velké monografie dá Tančící dům z Prahy.

Je to prostě stavba, která je ve světě známá a když sem přijíždějí různí architekti, studenti architektury, nebo lidé, kteří se zajímají o moderní umění, tak se skoro všichni chtějí podívat na Tančící dům.

Když vznikal projekt, většina Pražanů říkala, že se jim ten dům nelíbí a že do Prahy nepatří, ale při dalších průzkumech veřejného mínění odpůrců neustále ubývalo a dnes je jich jen zlomek.

Vím to i z vlastní zkušenosti, když se na mě obracejí a říkají, co by všechno chtěli v Praze vidět, skoro nikdy na seznamu staveb nechybí Tančící dům. Z domu se prostě už stala ikona současné světové architektury.

Jaký má tedy Tančící dům pro architekturu význam? V čem je tak důležitý?

Velkou roli v případě Tančícího domu hraje samozřejmě jméno architekta. I kdyby dům byl zcela fádní a nenápadný, tak to, že za jeho projektem stojí Frank Gehry ve spolupráci s Vlado Milunićem, což byl jeho spolupracující architekt tady v Praze, už to by k domu přivádělo pozornost, o tom nemůže být pochyb.

Jako příklad můžu uvést, že Gehry navrhoval bankovní dům v Berlíně, který je z venku poměrně nenápadný, a přesto je to jedna z ikonických staveb moderního umění berlínské architektury. On je hodně extravagantní především v interiéru. Takže samo jméno architekta Gehryho poutá k domu pozornost.

Kovová kopule (hlava Medúzy) na terase Tančícího domu

Foto: Klára Karasaridu, Novinky

Samotný dům je zajímavý tím, jak je dynamicky tvarovaný, vlastně svým způsobem vytváří určitý kontrast k okolní architektuře na Rašínově nábřeží, což je zpravidla secese nebo historismus. Gehry se odvolává také na pražské baroko, na dynamickou architekturu tohoto období, která ho třeba v tomto případě inspirovala.

Dobré je připomenout si i původ jména stavby. Říká se jí Tančící dům, což je narážka na to, že ji tvoří dvě věže. Jedna je z betonových panelů, zatímco druhá je kontrastně skleněná, a autoři o ní říkali, že připomíná tančící pár z amerických hollywoodských filmů: Freda Astaira a Ginger Rogersovou.

Skleněná věž Tančícího domu

Foto: Klára Karasaridu, Novinky

Stavba reprezentuje styl, kterému se říká dekonstruktivismus. Frank Gehry je jedním z nejvýznamnějších představitelů dekonstruktivistické architektury. A i to je zajímavé, protože to doplňuje pestrou a stylovou mozaiku pražské architektury, kde se vyskytují takové kuriozity jako třeba kubismus. Teď tu máme i případ dekonstruktivistické architektury, a ještě k tomu od tak významného architekta.

Jen připomínám na okraj, že Frank Gehry je také nositelem Pritzkerovy ceny za architekturu, což je něco jako Nobelova cena, a i to je samozřejmě významné.

Takže bychom se vlastně měli všichni z takové zajímavosti na území Prahy radovat...

Na dům jsou samozřejmě různé názory. Má své ctitele a obdivovatele, stejně jako má své kritiky. Zajímavé je, že když vznikal projekt a dělaly se průzkumy veřejného mínění, většina Pražanů říkala, že se jim projekt nelíbí, že se jim dům nelíbí a že do Prahy nepatří atd.

Historik architektury Zdeněk Lukeš

Foto: Novinky

Ale za ta léta, co dům stojí, se názory na něj dost mění. Je to vlastně už 20 let, a při dalších průzkumech veřejného mínění odpůrců neustále ubývalo.

Dnes už jich je zlomek proti tomu, jak to bylo na začátku. Ale samozřejmě jsou lidé, kteří i dnes jsou velice tvrdě proti architektuře Tančícího domu.

Pro Prahu je typické prorůstání různých architektonických stylů.
Zdeněk Lukeš

Jedním ze známých kritiků je například Milan Knížák (výtvarník a hudebník), který se vždy o stavbě vyjadřoval s velkým despektem, což je pozoruhodné i proto, že sám Knížák dělal také architektonické projekty, a ty byly velice výstřední.

Stačí se podívat třeba na jeho návrh dostavby Staroměstské radnice. Ten je v podstatě výstřednější než Tančící dům. Navíc přímo na Staroměstském náměstí.

Když mluvíme o extravagantnosti, kazí nějak tato budova historický ráz města? Nebo je lepší, že se takové budovy staví?

I když mám k budově nějaké výhrady, ale spíš provozní než architektonické, tak si vůbec nemyslím, že nějak kazí ráz města. Myslím, že Praha tohle unese, tak jako unesla třeba právě kubistické stavby, nebo jako unesla Obecní dům, proti kterému se také kdysi protestovalo, a jako unesla spoustu jiných staveb, které svým způsobem vybočovaly z řady.

Naopak, pro Prahu je typické prorůstání různých architektonických stylů. Liší se tedy od měst, kde převládá jeden typ architektury, jako je třeba Paříž. Pražská architektura je daleko pestřejší, je to jeden z jejích typických znaků. Má i svůj specifický urbanismus, například v tom, že v centru se zachoval ještě středověký ráz, ale i v tom, kolik se tady střídá architektonických stylů.

Často jsou v jednom prostoru soustředěny stavby nejrůznějších dob, v tom je Praha unikátní. Na rozdíl od většiny velkých měst v Evropě totiž Praha neprošla nějakou zásadní přestavbou v průběhu 18., 19. a 20. století.

I díky tomu je pražská architektura stylově velice pestrá a taková jedna stavba se v ní nechci říct ztratí nebo rozpustí, ale zapadá do stylové mozaiky.

Jakými změnami prošel Tančící dům za téměř 23 let od jeho dokončení?

Investorem stavby byla nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, velice prestižní společnost, která je známa po světě tím, že spolupracuje s významnými architekty. Rozhodli se, že koupí pozemek na rohu Jiráskova náměstí a Rašínova nábřeží, což bylo někdy v polovině devadesátých let.

Havel si představoval, že by to byl takový dům plný kultury.

Na rohu kdysi stával neobarokní dům, nepříliš výrazný, který ale vyhořel během bombardování Prahy při nešťastném americkém náletu v únoru 1945 a pozemek pak zůstal nezastavěný. Takže se vymýšlelo – bylo to časté téma třeba pro studenty architektury, co tam postavit.

Pozemek byl na začátku devadesátých let reprivatizován a jeho majitel pan Pštros se rozhodl, že ho prodá. Koupili ho právě Nizozemci, kteří tam chtěli vytvořit něco skutečně zajímavého.

Výhled z terasy Tančícího domu

Foto: Klára Karasaridu, Novinky

Václav Havel, jenž tehdy bydlel v sousedním domě, uvažoval, že by tam mohl vzniknout dům s různými kulturními funkcemi. Představoval si, že by to byl takový dům plný kultury, mluvil o tom, že by tam byla knihovna, kavárna, že by tam byl nějaký taneční sál, divadelní sál, výstavní sály a podobně, prostě by to sloužilo jako kulturní centrum.

Ovšem představa Nizozemců byla trochu jiná. Chtěli zázemí pro svou pražskou filiálku čili úřední budovu. Nicméně v přízemí byl malý bar a v nejvyšším patře udělali vyhlídkovou restauraci.


Frank Gehry je velice příjemný pán, trošku ješitný, ale asi má na co.
Zdeněk Lukeš

Jinak to ale bylo trošku zklamání, protože z kultury tam nezbylo vůbec nic. V té době už existovaly nějaké studie, které dělal Vlado Milunić, který shodou okolností bydlel ve stejném domě jako Václav Havel, ale i někteří jiní pražští architekti dělali studie a nosili to tenkrát na hrad prezidentu Havlovi ukazovat.

My jsme mu ale pokaždé říkali, ať hlavně nikoho nepodporuje, že by to mohlo vypadat, že to chce nějak ovlivnit nebo něco takového, ale to nebyl jeho pozemek. Takže se držel zpátky a nijak se k tomu nevyjadřoval.

Tančící dům na Rašínově nábřeží

Foto: Klára Karasaridu, Novinky

Nizozemcům se pak zalíbil zmiňovaný Milunićův návrh, který se ovšem od současného poněkud lišil, měl třeba na nároží jenom jednu věž. Takže Miluniće oslovili, ale jak sám Vlado říká, přáli si, aby tam bylo ještě nějaké světově známé jméno.

Údajně mu dali seznam se slavnými architekty, aby vybral někoho, s kým by byl ochoten spolupracovat. A on si vybral Gehryho. Proto potom došlo k jejich spolupráci a postupně vytvořili definitivní projekt domu.

Ovšem domu s kancelářemi...

Ano, měla to být kancelářská budova. A tady bych já měl k stavbě výhradu, protože si myslím, že dům na tomhle místě není moc vhodný pro kancelářský provoz. Na to, aby se tam daly osvětlit kanceláře, je to velice útlé, proto jsou tam úzké chodby.

Prostory nejsou také příliš vhodné pro kanceláře – jsou malé atd. Sama firma se nakonec rozhodla, že Tančící dům prodá a odstěhovala se jinam. Nejdřív naproti, kde si nechali zase od jiného slavného architekta Jeana Nouvela postavit budovu Zlatý anděl, ale nakonec myslím, že nezůstali ani tam.

Mimochodem, v Tančícím domě dělala nějaké úpravy architektka Eva Jiřičná. Konkrétně interiéry, myslím dvou pater, pro jednoho nájemce, který tam měl kanceláře. A i ona říkala, že to na kancelářský provoz není moc dobré.

Takže se nakonec ukázalo, že měl Václav Havel pravdu.

Ano, pomalu došlo k tomu, co si v podstatě Václav Havel představoval, když mluvil o tom, že by tam vzniklo nějaké kulturní centrum.

Glass bar v nejvyšším patře Tančícího domu

Foto: Klára Karasaridu, Novinky

Současný majitel budovy tam ve dvou patrech udělal luxusní hotel, ponechal tam restauraci a vytvořil nějaké zázemí pro výstavy. Dům tedy zčásti slouží pro kulturní účely, což je myslím dobře.

Vám se tedy Tančící dům líbí, nebo ne? Jaký na něj máte názor vy sám?

Jak říkám, já mám rád Franka Gehryho, osobně jsem se s ním tady v Praze i seznámil, spřátelili jsme se, byl to velice příjemný pán, trošku ješitný, ale asi má na co, a byl velice milý a bylo to fajn.

Takže jsem rád, že jeho architektura tady v Praze vznikla. Co se týče dynamiky budovy, ta mi nějak nevadí.

Ještě v době, kdy se dům stavěl, se řešilo, jestli není porušena uliční čára a takové věci, ale já si myslím, že u tak mimořádné stavby se něco může porušit, protože to má třeba své opodstatnění. Třeba nápad, že nárožní věž je vyzdvižena nad terén na nohách, tak to je zvláštní, takový velice působivý motiv.

Detail kovové kopule (hlavy Medúzy) na terase Tančícího domu

Foto: Klára Karasaridu, Novinky

Jsem rád, že v Praze stavba vznikla, nemám proti ní výhrad než těch, o nichž jsem mluvil. Když to bude sloužit účelu, jakému to slouží dneska, tedy zčásti nějaký hotelový provoz, zčásti restaurační provoz, zčásti výstavní sály, tak si myslím, že je to fajn a že Václav Havel, kdyby to tušil, by byl asi spokojený. Protože to ho asi tenkrát mrzelo, že z toho budou kanceláře.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků