Jak se právě teď, když se zase mluví o uskutečnění projektu Jana Kaplického, cítíte?

V první řadě jsem matka pětiměsíční holčičky a v žádném případě nechci, aby jí něco v budoucnu ublížilo, jako jí ublížila smrt tatínka při jejím narození. Nic horšího si pro dítě neumím představit, ani pro sebe.

Budu si dávat pozor na to, abych se neangažovala v české politice. Protože už nemám důvod. Je to marnost nad marnost, ale na druhou stranu, když vidím tu neuvěřitelnou sílu, která vychází z těch, kteří říkají: „Ne, nesmíte to vzdát, Eliško! Knihovna se postaví. Johanka ji uvidí,“ – nechci to vzdát a nevzdávám to.

Vizualizace koncertní a kongresové síně od Jana Kaplického projektované pro České Budějovice.

Vizualizace koncertní a kongresové síně od Jana Kaplického projektované pro České Budějovice.

FOTO: Future systems

Hra s politikou skončila. Teď jsem tady já a odkaz mého muže, který tady nechal pro celý svět. A budu dělat všechno pro to, aby byl můj muž se svou firmou Future Systems zapsán ve všech knihách o architektuře a designu.

Což se, myslím, dávno stalo…

Ano, ale chtěla bych taky, aby se nezapomnělo, že tenhle světový architekt byl českého původu. Budu se snažit, abych se jeho poselství a dědictví ujala tak, aby na mě byl hrdý, aby na mě byla hrdá i Johanka. Pokračuje se tak ve stavbě v Českých Budějovicích, kde vyroste nádherná, velmi komplikovaná budova, která vyvolává respekt po celém světě (na snímku). Moje energie se teď bude ubírat tímto směrem. Ale věřím, že Nadační fond Pro knihovnu pomůže knihovnu postavit, a to společně s dalšími, kteří nás podporují a posílají po stovkách peníze. Ukazují nám, že ji postavit chtějí.

Trváte i nadále na tom, aby se knihovna vybudovala na Letné?

Toto místo je ideální, byla na něj vypsána soutěž a byl na něj vypracován tento projekt. K otázce místa se vyjadřovala řada odborníků a i jejich závěr byl ten, že lepší místo není.

Právě otázka umístění knihovny nakonec projekt zastavila. Vidíte nějakou zásadní chybu, kterou Jan Kaplický během jednání o knihovně udělal?

Nevím, jestli se dá považovat za chybu to, že prosazoval pravdu a hájil se, když ho někdo napadal. Nevím, jestli je tohle chyba?!

Stále doufal, že se knihovna postaví?

Nikdy nebyl pozitivnější než ke konci minulého roku. Cítila jsem, že se něco děje… Ale to už je minulost.

Zapochyboval někdy?

Možná zapochyboval o sobě, že už je mu tolik, kolik mu je. Jednou řekl, že Johanka knihovnu postaví.

Litujete, že se váš manžel do toho martyria pustil?

Lituju, že jsme nejeli na svatební cestu do Paříže, kam jsme měli odjet hnedka v říjnu 2007. Jenomže se rozhodl jít do televizního duelu s Pavlem Bémem… Stejně bychom neustále na svatební cestě mysleli na to, co se v Praze děje. Proč primátor, který projevoval tak pozitivní chválu, najednou obrátil? Proč tomuto projektu hází klacky pod nohy? Otázka Proč? nás hnala do boje, chtěli jsme to zjistit. Bohužel jsme odpověď dosud nezískali.

A ano, abych vám odpověděla, lituju toho!

Jedním z odpůrců návrhu vašeho manžela je i prezident Václav Klaus. Jak si vysvětlujete jeho postoj?

To, že se významná politická osobnost vyjadřovala k projektům mého manžela, se stalo v minulosti několikrát. Když udělal pomník princezně Dianě, vyjádřil se k němu princ Charles. Když vyhrál soutěž na Národní knihovnu ve Francii, zvítězil společně s Dominiquem Perraultem. A prezident François Mitterrand musel rozhodnout, kdo ji postaví. Zvolil Perraulta, francouzského občana. To je rozhodnutí, které prezident udělat může.

Model Kaplického knihovny v reálných barvách

Model Kaplického knihovny v reálných barvách

FOTO: Jan Kaplický

Tady se bohužel stalo něco naprosto fatálního. Pan prezident začal útočit nejen na stavbu jako takovou, ale také na mého muže. A to je něco, s čím se dá těžko žít. A těžko budu vysvětlovat své dceři, jak může v roce 2009 jeden muž, pan prezident, vlastně udělat takový krok! Trošičku to hraničí… Já si ale hrozně ublížím, když vám to takhle řeknu.

Podařilo se vám odkrýt jeho důvody?

Byly čistě osobní. Můj muž napsal ve své knize Album, že současný pan prezident není dostatečně proevropský. A to si myslím, že zapříčinilo, společně s ještě důležitějším faktorem, našeptáváním pana Knížáka, poradce prezidenta v oblasti kultury, že se pan Klaus osobně zaangažoval v této kauze. A jelikož měl tehdy asi velký vliv na ODS, tak zapojil všechny své Bémy, Knížáky, Mikeše…

Národní knihovna by se měla stát nadpolitickým a celonárodním tématem. Není to politické téma, i když se panu prezidentovi design návrhu mého muže nelíbil ani se mu nezamlouvala osobnost mého muže. Věřím, že až jednou půjdu kolem nové Národní knihovny, a to už mi bude asi o pár desítek let víc, budu hrdá na český národ. Ale bude to boj. Nesnadný boj, protože teď už nejde jen o Národní knihovnu.

O co ještě jde?

O to, že se přece nemůžeme bát politiků, každý má právo vyjádřit svůj názor. Proč já vlastně zvažuju každé slovo?! Proč se bojím mluvit otevřeně? To je průšvih, ne? V Čechách funguje stále strach z lidí u moci – jako třeba odposlouchávání telefonů…

Spousta lidí si bude myslet, že přeháním. Když jsme oslavovali svatbu, vítězství knihovny a návrat mého muže do rodné země, myslela jsem si, že všechno jde dobrým směrem. Pak se najednou objeví pan Knížák, který začne kritizovat stavbu, osobu mého muže, soutěž, rozpočet. Až teď s nadačním fondem odkrýváme po kousíčkách pravdu. Knihovna nebude stát čtyři ani osm miliard. Bude stát něco přes dvě miliardy. Tečka. Musíme jít po faktech a říkat pravdu.

Takže všechno je vlastně v běhu. Kdo se ale bude starat o jeho projekty a studio Future Systems?

K tomu se vyjadřovat nebudu, protože dědické řízení ještě neskončilo. Domluvily jsme se s Amandou Levete, jeho první manželkou, že nebudeme na toto téma poskytovat žádné informace. Jediné, co vám snad můžu prozradit, je, že budu vlastnit značku Future Systems a některé Johanovy projekty. Momentálně se sepisuje smlouva.

Mohla byste alespoň naznačit, zda nadále počítáte s Future Systems při případné stavbě knihovny?

Samozřejmě. Celý tým mladých architektů, kteří vytvářeli projekt knihovny, okamžitě nastupuje do práce, jakmile se na tom začne pracovat. To mi slíbili. A já tomu věřím.

Pojďme k filmu. Připravujete o Janu Kaplickém dokument. V jaké je fázi?

Bude to celovečerní film, hotový má být 28. října tohoto roku. Režisérka Olga Špátová je teď ve střižně, zahájili jsme postprodukci s tím, že budeme mít důležité dotáčky jako třeba memorial v Londýně (v Muzeu designu je do 1. listopadu otevřena retrospektiva nazvaná Vzpomínka na Jana Kaplického, architekta budoucnosti; tamtéž se toto pondělí koná jeho memorial, pozn. red.). 

Bude snímek něco jako pocta vašemu muži?

To je těžké, jakmile něco takového vyřknete, dáte filmu nálepku. Nejsem teď v takovém psychickém rozpoložení, že bych o tom mohla mluvit. Ještě je to strašně moc osobní. Nedokážu o tom mluvit s odstupem.

Proto nechávám Olze Špátové naprostou volnost, aby projekt dokončila podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Já si ho pustím v nějakém hrubém sestřihu někdy za měsíc a teprve potom budu moct říct, o čem ten film je. Ale je to určitá pocta, tečka za světem, který jsme oba tvořili. Od doby, kdy jsme se potkali, jsem o něm pořád točila filmy. První byl jeho profil a ten druhý, současný, tak úplně o něm není. On je ovšem tím vypravěčem děje, hlavní postavou, on je ten Hamlet. A konec je nám všem známý...

Proč jste se tehdy jako mladá absolventka FAMU rozhodla o Janu Kaplickém natočit dokument?

Fascinovala mě jeho kniha Confessions, která vyšla ve Velké Británii. Objevila jsem najednou osobnost světové architektury, a zrovna to byl český rodák. Byla jsem tehdy konsternovaná, že o něm nic nevím, že ho neznám. Navíc všude Českou republiku vyzdvihoval. Byl hrdý Čech.

V Londýně během natáčení dokumentu Profil - Jan Kaplický (2004)

V Londýně během natáčení dokumentu Profil - Jan Kaplický (2004)

FOTO: Archiv Eliška Kaplický Fuchsová

Jak jste se seznámili?

Seznámili jsme se ve Veletržním paláci, kde měl zrovna jednu ze svých přednášek. A já po FAMU chtěla udělat svůj první nezávislý počin jako producentka. Vybrala jsem si jeho, protože jsem byla překvapená, že o něm žádný dokument natočený nebyl.

Čím vám imponoval?

Byla to kritika toho, v čem žijeme, jak se stavíme k ekologii, co stavíme, čím se obklopujeme. Zaujalo mě, když řekl, že každý má oči, ale ne každý vidí. Hraničí to s filozofickými myšlenkami, které se normálně u architektů na přednáškách nevyskytují.

Říkal, abychom si všímali krásy, která všude kolem nás je, abychom ji bránili a abychom ji nezadupávali, neničili. To je myšlenka, která je přítomná ve všech jeho projektech. Všechny jsou v prvé řadě krásné, to je jeho poselství.

Já jsem se do něj samozřejmě nezamilovala při té přednášce. Když jsem dělala ten film, měli jsme spolu neuvěřitelný boj. Natáčení trvalo dva tři roky a bylo velmi komplikované. Dlouho jsme si k sobě hledali cestu.

Byl autoritativní?

Byl, budil respekt. Ale hlavně se rád obklopoval mladými lidmi, protože jim neustále inspiraci předával, ale taky přijímal. Nezavíral se do vlastního světa, ačkoli v něm častokrát pobýval. Vyzdvihoval mladé lidi a pomáhal jim. A pokud viděl, že o něm začínající filmaři chtějí natočit film, pomohl nám. A pomáhal celou dobu. Ten druhý film už bude mnohem hlubší, protože jsem ho začala víc chápat.

Co jste se od něj naučila?

Poprvé jsem se setkala s tak výrazným optimismem, kterým se musel nabíjet, protože jako architekt vytvoříte tak deset procent ze svých děl, jelikož neustále narážíte na problémy. Poznala jsem ho jako osobnost melancholickou, kritizující, zasmušilou. Stále se o něco přel. Se svým pesimismem bojoval právě optimismem, nikdy neztratil naději, že něco dalšího vytvoří.

Byl především umělec. Nenechal se zastavit, a to byl i důležitý fakt, proč nezůstal v Československu a emigroval. Chtěl svobodně tvořit. Měl neuvěřitelnou víru v to, že zlé se v dobré obrátí. A tuhle jeho filozofii si opakuju každý den. Naučila jsem se jít dál a věřit.