Hlavní obsah
Petr Haluška nevidí, kudy jede. Orientuje se podle instrukcí navigátora, který stojí vedle něj. Foto: Marek Bednář, Novinky

Mohou nevidomí řídit? V Praze si to někteří vyzkoušeli nanečisto

Zdá se být samozřejmostí, že nevidomí nemohou řídit auta. Jenže to neznamená, že by si to nemohli aspoň vyzkoušet, řekl si Petr Haluška a pustil se do projektu, který vyvrcholil 13. května na simulátoru řízení.

Petr Haluška nevidí, kudy jede. Orientuje se podle instrukcí navigátora, který stojí vedle něj. Foto: Marek Bednář, Novinky
Mohou nevidomí řídit? V Praze si to někteří vyzkoušeli nanečisto

Petr je odmalička fanouškem motorů a všeho kolem aut. Vůbec mu přitom nevadí, že kvůli tzv. zelenému zákalu od narození nevnímá svět očima, nýbrž hmatem a sluchem. Jen svýma rukama dokáže popsat tatrovku a pod dohledem instruktora ji i řídit.

Pochopitelně není mezi osobami se zrakovým postižením sám, koho baví auta. Označuje se všetečkou, a snad i proto se pustil do projektu s názvem „Nevidomí za volantem MyRace 2020”. Jeho náplň je přesně taková - nevidomí sedí za volantem auta.

Na rozdíl od Petrovy zkušenosti s náklaďákem Tatra to ovšem není skutečné auto, nýbrž simulátor firmy MyRace. Podle obchodního ředitele Iva Bittnera je však tento simulátor tak blízký skutečnému autu, jak jen to jde, a používají ho i závodní jezdci pro trénování do skutečných automobilových závodů.

Desítka nevidomých a slabozrakých, která se navzdory nepřízni koronaviru a za přísných hygienických podmínek sešla, ovšem samozřejmě nezávodí. Pro ně je důležité něco jiného - zakusit pocity blízké tomu, jak se cítí řidič závodního auta.

Volant simulátoru je jako v závodním autě.

Foto: Marek Bednář, Novinky

Nejprve berou do rukou volant - není kulatý, jako máme všichni ve svých osobních autech, nýbrž obdélníkový s displejem uprostřed, jako je v závodních autech - a rukama se s ním pečlivě seznamují. To aby věděli, co to je, jak a kde se to drží.

O chvíli později už pozoruji iniciátora Petra i další účastníky soukat se do skořepinové sedačky simulátoru. Jediná „úprava” oproti použití přístroje člověkem, který vidí, je v „navigátorovi”, který stojí vedle a instruuje řidiče, kam s virtuálním Ferrari 458 GT3 na italském okruhu Monza jet.

A není to jednoduché, že by řekl „Vyjeď z boxů” - člověk v sedačce nevidí, kde je vozovka a kde zeď, trávník, kačírek - navigování musí být velmi přesné. „Zařaď jedničku pravým pádlem a jemně přidej plyn. Zatoč mírně doleva... Trochu víc... Srovnej,” takové jsou instrukce.

Petr Haluška nevidí, kudy jede. Orientuje se podle instrukcí navigátora, který stojí vedle něj.

Foto: Marek Bednář, Novinky

Sedím opodál, dívám se na ubíhající závodní okruh a automaticky mě napadá, jakou bych volil stopu, odhaduji brzdné body a vrcholy zatáček. Přitom pozoruji, jak pilot šněruje trať zleva doprava, sem tam končí v hodinách, a chvíli mi trvá si plně uvědomit, že on ohromné monitory nevidí. Ba dokonce, že má třeba volant dnes poprvé v ruce, a proto se po trati motá, jako by šel z bujaré oslavy znovuotevřených zahrádek restaurací.

Podle Petra stojí zejména onen navigátor za tím, jak nevidomý jede, ale nikoliv zcela. „Každý na instrukce reaguje jinak, někdo je třeba natěšený, tak na plyn dupe,” říká.

Na rozdíl od nás vidících podle něj nemají nevidomí představu o tom, co to znamená řídit auto - že to není jen točení rukama a šlapání na pedály, že se na všechno musí s citem, aby jízda byla nějak plynulá. „Tady mají na 95% možnost poznat, jak to auto funguje, jak reaguje na různých površích,” dodává Petr.

Simulace je tak blízko realitě, jak to jen jde.

Foto: Marek Bednář, Novinky

Po chvíli dostávám příležitost si simulátor vyzkoušet i já. Monzu neznám, takže volím britský okruh Brands Hatch, na jehož virtuální verzi jsem toho odjezdil přeci jen víc. Začínám velmi zvolna, opatrně, ale záhy si všímám, že na pedály je třeba šlapat velmi důrazně - na brzdu až stokilovou silou - a volant je třeba vést velmi pevnou rukou. Na jakékoliv nerovnosti, či když najedu na trávu, má tendenci mi z rukou vyskočit.

Simulátor, běžící na Assetto Corsa - ano, je to videohra, ale možnosti nastavení i toho nejposlednějšího aspektu chování auta jsou tak detailní, že se musíte opravdu snažit nejen na trati, ale i v boxech, a na téměř dokonalou simulaci reality pějí kritiky jen chválu - mnou natřásá podle nerovností na vozovce, na brzdách auto lehce roztančí, a když v zatáčce Surtees špatně odhadnu apex a přidám plyn příliš brzy, nesmlouvavě putuji do kačírku.

Okruh Brands Hatch je plný zatáček, jejichž vrchol není přes horizont vidět, a první zatáčka Paddock Hill Bend (na snímku) je záludná. Šmouhy od pneumatik aut letících do kačírku, protože jejich piloti ji správně nepřečetli, jsou toho důkazem.

Foto: Profimedia.cz

Chvilku mi, člověku znalému řízení skutečného auta, přišly pohyby volantu, sedačky i její platformy trochu nepřirozené, ale jakmile jsem trochu zrychlil, téměř jsem je přestal vnímat jako simulaci a v mé hlavě začaly dokreslovat dojem zpoza volantu závodního ferrari. Samozřejmě, realita to pořád není, ale když se do toho ponoříte, nemá to do ní zas tak daleko.

Těší mě, že zrakově postižení fanoušci aut si mohou řízení vyzkoušet alespoň touto formou, a zároveň mrzí, že to nemohou zažít jako já - ve skutečném autě na skutečné silnici.

Jejich zážitky si ale plně nedokážu představit, protože pro vidícího člověka jsou oči hlavním zdrojem vjemů o světě kolem. A z nadšení, které v jejich tvářích vidím, soudím, že projekt dosáhl svého cíle navýsost úspěšně.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků