Test Suzuki Swift Sport: Stále nadšený, moderní doba si už ale ukusuje

Jsem přesně tím typem motoristického fanouška, který se netetelí nad vzrůstajícími výkony a hmotností, americké muscle cary mu nic moc neříkají, zato když vidí malý nadšený ostrý hatchback, tetelí se blahem.

Zábava za volantem je totiž relativní, a pokud se chcete bavit i na silnici, není dle mého názoru lepší recept než něco malého, s muší váhou a tak akorát silným motorem.

V segmentu ostrých hatchbacků tradičně dostanete mnoho různých směrů, kterými se lze vydat. Zatímco v extrému můžete mít klidně čtyři stovky koní, pohon všech kol a zrychlení, za které by se nestyděly ani supersporty z dob nedávno minulých, na opačné straně spektra stálo vždy Suzuki se svým Swiftem Sport.

Japonci, podobně jako u takové Mazdy MX-5, vzali už od druhé generace sportovní ambice svého prcka vážně, a dali tak vzniknout velké malé legendě. Nyní je tu Swift již čtvrtého vydání a ani zde nejsme o verzi Sport ochuzeni. Poprvé má ale turbodmychadlo. Nevysává z tohoto nadšeného točivého autíčka charakter?

Při pohledu na žlutého nadšence ihned poznáte, že má sportovní ambice. Odlišné jsou nejen nárazníky, karoserie je o 40 mm širší a celé auto o 15 mm nižší. Sáhlo se i k vyztužení karoserie v exponovaných místech, ale i do podvozku, díky čemuž je rozchod kol širší o 40 mm a rozvor delší o 20 mm.

Zaujme i zmíněný žlutý lak nebo zadní velké koncovky výfuku. Už výchozí Swift je pěkné malé auto, ale přesně takovéto koření mu prospělo.

Uvnitř pochopíte, proč Swift patří mezi levnější hatchbacky, bez ohledu na ostrou verzi. Sedí se tu dost vysoko a volant nelze dostatečně přitáhnout k tělu. Interiér se navíc nesnaží být něčím lepším, nabídne tvrdé lesklé plasty a vcelku běžnou architekturu. Na druhou stranu jej červené prvky umí hezky rozjasnit.

Infotainment je jednoduchý, a to v tom nejlepším slova smyslu. Snadno se prostřednictvím čtyř barevných čtverců zorientujete, a i když je grafika nebo odezva ve srovnání s předními evropskými konkurenty předpotopní, s těmito multimédii se dá žít.

Potěší palubní počítač, který mezi budíky nabídne cenné informace, například o přeplňování či přetížení. Ovšem na nervy mi znovu, jako ve všech moderních Suzuki, vážně leze přednárazový asistent. Nikde jsem ještě nezažil tak špatnou konfiguraci tohoto systému.

V městském provozu na vás i při vcelku svižnějším, nikoli však agresivním dojíždění k autům před vámi začne varovat, a vy se tak městem prokoušete s nekončícím pípáním a varováním.

Tak tedy pojďme na motor. Čtrnáctistovku s trochu legračním názvem BoosterJet používá značka s ostrým S ve znaku ve více modelech. Tady má 140 koní, a i díky obtokovému ventilu turbodmychadla si vystačí bez filtru pevných částic navzdory přímému vstřikování.

Swift vyniká hmotností pouhých 960 kilogramů, takže s výkonem rozhodně problém nemáte. Na druhý a třetí převodový stupeň je Svišť opravdu snaživý.

Což o to, jednotka je to v rámci této kubatury jedna z nejlepších. Jenže Swift měl ve verzi Sport vždy úchvatně točivý atmosférický motor. A tento agregát má křivku dokonale plochou. Nic vás nenutí motor točit, zastavíte se na 5500 tisících za minutu, a to je tak nějak vše. Navíc s mdlým zvukovým doprovodem.

Chápu, že dnes to bez turba moc nejde, ale kdyby alespoň výfuk nějak prskal nebo dělal něco, čím vám vykouzlí úsměv na tváři...

Právě ten šibalský úsměv tudíž musí vykouzlit něco jiného. Převodovka na to stačí jakž takž, dráhy má přesné a je pěkně poskládaná, ovšem mohlo by to celé být i mechaničtější.

Pak je tu ovšem podvozek, který skvěle pracuje na rozbité okresce a nechybí mu poddajnost, když s autem zakleknete do zatáčky. Nerovnosti ho tedy nerozhodí a zároveň je dostatečně pevný. Může se opřít do vyztužené karoserie a v oblouku zůstává jistý. S povolením plynového pedálu si pak krásně dovolíte pohodit si zadními koly a „vingl” si efektně utáhnout.

Za chvíli si s tímto prckem jen tak pohazujete, a i když přibrzďování kol, které má částečně nahradit chybějící samosvorný diferenciál, při agresivním výjezdu ze zatáčky příliš nestíhá, protáčející se vnitřní kolo k zážitku z levného hot-hatche tak nějak patří.

Často se v uplynulých řádcích opírám o cenu. Swift Sport je skutečně výhodným zbožím, protože konkurence jako třeba VW Polo GTI nebo Ford Fiesta ST, zpravidla začíná minimálně o sto tisíc výše.

Onu nižší cenu vám auto připomene v interiéru, po jízdní stránce však nikoli. Už standardní Swift mě svým jízdním nadšením opravdu bavil a není překvapením, že Sport má podvozek vyladěný ještě zábavněji a jistěji zároveň.

Ovšem nemůžu se zbavit jistého zklamání. Čekal jsem, že to bude týden plný dětinského smíchu a nadšení při každé cestě pro rohlíky. Jenže to byste museli dostat daleko zajímavější zvukový projev, a především by vás jinak dostatečně silný motor musel motivovat k tomu, abyste si s ním hráli. Takhle stačí prostě jen šlápnout na plyn, v podstatě kdykoli.

Je to auto, které funguje a zábavu si s ním užijete, hlavně začátečníci-nadšenci. Ale bohužel, čekal jsem bláznivost alespoň trošku v rytmu toho zářivě žlutého laku.