Podobně na tom jsou také maloobjemové zážehové motory, o kterých toho laická veřejnost dost namluví, ale osobní zkušenost má málokdo. Takže cesta tříválcovou Škodou Octavií Combi do Íránu, to jsou dvě mouchy jednou ranou. Čekal jsem, že na mě budou moji známí hledět jako na blázna, že chci do Íránu, a ještě autem, ale víc mě překvapily udivené reakce, že nejedeme autem se vznětovým motorem.

Uznávám, diesel na dlouhé cestě bude mít hodně dobrou spotřebu, jenže dieselům teď zrovna pšenka nekvete a z profesního hlediska mi přišlo zajímavé zjistit, jak si povede maloobjemový tříválec, ve kterých automobilky vidí budoucnost. A já zase chtěl vidět Írán. Nehledě na to, že v Íránu je nafta na příděl, a není jednoduché ji natankovat.

Írán nejní jen poušť a polopušť. Persií prochází několik horských masivů, z nichž nejznámější je Elbroz.

Írán nejní jen poušť a polopušť. Persií prochází několik horských masivů, z nichž nejznámější je Elbroz.

FOTO: pro Novinky.cz Jiří Dymáček

Přes Turecko nebo Gruzii

Írán, úředně nazývaný Íránská islámská republika, je stát v Přední Asii, kam se autem dá dojet buď přes Turecko, nebo to vzít oklikou přes Gruzii a Arménii. A kdo byl někdy v Gruzii, ten prostě přes turecko-íránské hranice nepojede. Důvod? Kavkaz. Tedy vlastně celá Gruzie.

Ale vydat se do Íránu vlastním autem není úplně jednoduchá záležitost. Člověk samozřejmě potřebuje víza, která vám ochotně vydají na pražské ambasádě. Potřebujete správní poplatek 50 eur (bezmála 1300 korun), výpis z účtu, že na pobyt v Íránu máte peníze, a také předem vyřízené pojištění na dobu pobytu. Toliko pro vás, jako fyzickou osobu.

Selfie nedaleko od halvního města Gruzie Tbilisi

Selfie nedaleko od halvního města Gruzie Tbilisi

FOTO: pro Novinky.cz Jiří Dymáček

Írán se rozkládá ve vysoké namořské výšce a některé scenérie byly skutečně dechberoucí. Dost často jsme zastavovali a jen se kochali.

FOTO: pro Novinky.cz Jiří Dymáček

Neméně důležité jsou „papíry“ pro vaše auto. Tomuto dokumentu, bez kterého vás do Íránu nepustí, ale třeba i do dalších jiných zemí, zejména v Africe či Jižní Americe, se oficiálně říká Carnet de Passage en Douane a v podstatě se jedná o jakýsi cestovní pas pro váš automobil, který vám u nás vyřídí v cestovní kanceláři CK Autoturist.

Zadarmo to není, naše Octavia Combi 1,0 TSI stála necelé 4 tisíce korun. Kromě toho je ale nutné složit jistinu, kterou po návratu domů dostanete zpátky. My jsme za naši úplně novu Octavii Combi platili 52 tisíc korun. Jestli se ptáte, k čemu tenhle doklad slouží, tak je k tomu, abyste čirou náhodou v Íránu s vozem nechtěli podnikat. Například vozit turisty nebo něco podobného.

Kavkaz umí nemile překvapit. Tři dny vytrvlého deště způsobily, že z naší Octavie Combi se stal off-road.

Kavkaz umí nemile překvapit. Tři dny vytrvlého deště způsobily, že z naší Octavie se stal off-road.

FOTO: pro Novinky.cz Jiří Dymáček

Zastávka na Kavkaze

S fotografem jsme tedy vyrazili přes Gruzii a zastavili se na Kavkaze, kde se v době našeho krátkého pobytu čerti ženili. Na jednu stranu má člověk radost, pokud i začátkem dubna napadne čerstvý sníh, na druhou ho dost děsí, když okolo padají tuny bahna a kamení, které si tu a tam vezmou kus silnice. Jediné, která údolím vede. Gruzínské horské silnice totiž bezezbytku naplňují definici silničního tankodromu nejhoršího stupně a s pohonem předních kol si člověk tak nějak není úplně jistý.

Když se na Kavkaze utrhla jediná přístupová cesta a my zůstali o dva dny déle, místní vůbec nepanikařili. Jezdili na koních a vozili si zásoby z údolí.

Když se na Kavkaze utrhla jediná přístupová cesta a my zůstali o dva dny déle, místní vůbec nepanikařili. Jezdili na koních a vozili si zásoby z údolí.

FOTO: pro Novinky.cz Jiří Dymáček

Asistenční systém v podobě stabilizace ESP nám v záplavách sněhu s bahnem hodně pomohl. Obecně fanouškem stabilizačních programů nejsem, ale musím uznat, že vyspělý software velmi umně přibrzďoval přední kola přesně podle potřeby, takže naše Octavia Combi neztrácela potřebou hybnost. Jako zázrakem jsme nárazník nepoškrábali a dole v údolí si oddychli jako nikdy. Některé úseky totiž byly vážně extrémní.

Krásné kláštery v Arménii

Arménie je zapomenutou zemí, kterou za bohatou už na první pohled označit nelze, ale zase je plná přívětivých lidí, kteří si turistů váží. Přechod přes státní hranice ovšem rozhodně není záležitostí několika minut, protože musíte vyřídit, a hlavně zaplatit několik povolení a také pojistku, což trvá. Je jedno, že jste pojištění už z Česka a auto máte dokonce extra připojištěné, v Arménii prostě zaplatíte na dobu pobytu znova. Celkově jsme na arménských hranicích nechali asi 1500 korun.

V Arménii najdete nejstarší dochované křesťanské stavby. Místní přjali křesťanství jako oficiální náboženství vůbec první už ve 3. století našeho letopočtu.

V Arménii najdete nejstarší dochované křesťanské stavby. Místní přjali křesťanství jako oficiální náboženství vůbec první už ve 3. století našeho letopočtu.

FOTO: pro Novinky.cz Jiří Dymáček

Některé momenty člověku naháněly husí kůži. Jeden by řekl, že cesta vede rovnou do pekel.

Některé momenty člověku naháněly husí kůži. Jeden by řekl, že cesta vede rovnou do pekel.

FOTO: pro Novinky.cz Jiří Dymáček

Arménie je malá země, takže pokud chcete, projezdíte ji křížem krážem za pár dní. Za pozornost stojí hlavně množství klášterů z dob raného křesťanství. Arméni tuto víru přijali jako celonárodní náboženství jako první už v roce 301.

Hranice v Íránu

Hranice s Íránem jsou místem, na které zhýčkaný Evropan už dávno a rád zapomněl. Kam oko dohlédne, stojí pozorovací věž s ozbrojenými vojáky, vysoký plot s ostnatým drátem je tu hned v několika řadách a tím, že tudy moc turistů neprojede (drtivá většina jich pojede přes Turecko), je na přechodu Norduz až nepříjemný klid. A to Íránci jsou v podstatě jediní, kteří na Arménce nezanevřeli. Každopádně ten pocit dusného ticha je zvláštní.

Škoda Octavia Combi je univerzál v pravém slova smyslu. Téměř po celou dobu cesty jsme v ní také spali. Nutností je ovšem dvojité dno zavazadelníku, které vytvoří rovnou ložnou plochu.

Škoda Octavia Combi je univerzál v pravém slova smyslu. Téměř po celou dobu cesty jsme v ní také spali. Nutností je ovšem dvojité dno zavazadelníku, které vytvoří rovnou ložnou plochu.

FOTO: pro Novinky.cz Jiří Dymáček

Stejně jako v Africe, také v Íránu překročení hranic trvá dlouho. Tady čas hraje zcela irelevantní roli a je dobré se v žádném případě nestresovat. Kdyby ano, místní si vás jednoduše přestanou všímat a jste nahraní. Už na hranicích pochopíte, že s pokorou se v Íránu dostanete nejdál.

My jsme měli obrovské štěstí, protože o naše auto se zajímali všichni z přítomných. Už ani nevím, kdo byl kdo, ale přišli se podívat snad všichni. Těžko popsat ten pocit, když vidíte, jak jsou všichni u vytržení z něčeho, co je pro vás naprosto běžnou záležitostí. Takže my jsme se zdrželi asi jen hodinku a půl.

V Arménii se rychle jezdit nedá kvůli silnicím, v Íránu zase kvůli rychlostním limitům, které se mění podle denní či noční doby (v noci je maximální povolená rychlost nižší) a hustotě provozu. Navíc každý průvodce vás bude před íránskými řidiči varovat, ale do doby, než se s nimi utkáte „nárazník na nárazník“, stejně vám nedojde, o čem je vlastně mluví. Notabene pakliže jedete autem, které místní vůbec neznají, a které vzbuzuje velkou pozornost.

Touto octavií jsme cestovali.

Touto octavií jsme cestovali.

FOTO: pro Novinky.cz Jiří Dymáček

Íránci jezdí divoce

Na běžných silnicích jsou Íránci ještě jakžtakž opatrní. Na dálnici, kterých je v Íránu hned několik a mají vysokou úroveň, už dají naplno průchod své až dětinské zvědavosti. Prostě jedou hlava nehlava, jen aby vás dojeli a zamávali. Kolikrát jsou schopni pustit volant, aby mohli mávat oběma rukama. To kdybyste náhodu přehlédli, že vás málem sestřelili u boku… Jenže je to jako když dítě namaluje rodičům obrázek na čerstvě vymalovanou zeď. Nejde se zlobit.

Kameníci přímo v centru Jerevanu. Jeden kámen trvá až měsíc a cena se neříká.

Kameníci přímo v centru Jerevanu. Jeden kámen trvá až měsíc a cena se neříká.

FOTO: pro Novinky.cz Jiří Dymáček

Obzvláště, když zastavíte na čtyřproudé silnici, abyste u místních prodejců nakoupili sušené ovoce (mimochodem, jejich sušené meruňky jsou svou fantastickou chutí snad z jiné planety) a dostanete je zdarma, jen proto, že jste vážili tak dalekou cestu. A věřte, že nešlo o ojedinělou situaci. Pravidelně se nám stávalo, že nám Íránci nechávali zdarma umýt auto jen proto, že jsme projevili zájem o jejich zemi a přijeli vlastním autem.

Litrový tříválec TSI, o kterém hodně lidí řekne, že je poddimenzovaný, je motor hned několika tváří. Když vynechám velmi solidní spotřebu, která se i s „rakví“ na střeše při konstantní rychlosti 110 km/h v průměru pohybovala okolo 6,5 l/100 km, pak nadchl především pružností v nejnižších otáčkách, což byla přesně ta charakteristika, jakou potřebovali například na Kavkaze. To ale není vše, co člověk za dalekou cestu vypozoroval. Kromě spotřeby mě velmi mile potěšila jeho kultivovanost.

Litr benzínu za čtyři koruny

V Íránu stojí litr benzinu nějaké 4 koruny, takže plná nádrž nestojí ani 250 Kč. Absolutní nádhera. Proto jsme se na tamějších silnicích se spotřebou nezatěžovali, a především se snažili, abychom stihli vše, co jsme měli v plánu stihnout. Za dva dny v tamější dopravní džungli člověk hodně otupí a přijme místní návyky. Tak například se tu vůbec neřeší jízdní pruhy.

Obyčejná dvouproudá sinice se rázem změní na čtyřproudou a z počínání těch nejodvážnějších „pilotů“ jednoho polil studený pot. A vůbec nejzajímavější byly situace před mýtnými branami, které jsou jak na potvoru hlavně v okolí velkých měst. A když se bavíme o velkých městech, tak třeba Teherán a jeho okolní aglomerace čítá 17 miliónů lidí…

Šestnáct dní, třináct ujetých tisíc kiometrů a osmi projetých zemí. To vše s průměrnou spotřebou 6,8 litru na 100 km. Se střešním boxem a doslova cestou necestou.

Šestnáct dní, třináct ujetých tisíc kiometrů a osmi projetých zemí. To vše s průměrnou spotřebou 6,8 litru na 100 km. Se střešním boxem a doslova cestou necestou.

FOTO: pro Novinky.cz Jiří Dymáček

S ohledem na tuto skutečnost jsme přijali místní pravidla, protože není nic horšího, než kdybyste po íránských řidičích chtěli, aby najednou jezdili podle evropských standardů. To prostě nejde. Situaci nám hodně usnadňovali asistenti jako adaptivní tempomat, ve chvílích, kdy provoz nebyl tak silný, nicméně nejvíce se hodil systém pro hlídání mrtvého úhlu, případně LED diodové přední světlomety, které na místní platily asi nejvíce. Bylo až zlomyslně vtipné sledovat, jak jindy zarputilý řidič íránského stoje překotně opouští levý jízdní pruh poté, co jste mu do vnitřního zpětného zrcátka zablikali bílým světlem.

Spousta turistických lákadel

Stejně jako opadla nervozita z místních střelců, opadla také snaha jezdit podle rychlostních limitů. Z představy tisíce kilometrů striktně rychlostí 95 km/h člověku až vysychalo v krku. Hlavně když tříválec v kombinaci s DSG nemá s dynamikou nejmenší problém.

Írán autem je neuvěřitelně osvobozující záležitost, protože můžete jet kamkoliv a zastavit kdekoliv. A přestože jde o neskutečné porce kilometrů, stojí to za to.

Silniční kontrola v Íránu.

Silniční kontrola v Íránu.

FOTO: pro Novinky.cz Jiří Dymáček

Vždyť nám se povedlo projet si zelená údolí hor provincie Gilian a přenocovat v tisíc let staré vesničce Masouleh. Prozkoumat nedobytné pevnosti zlověstně proslulých asasínů, jezdit na snowboardu na otevřených pláních pohoří Elbroz v nadmořské výšce 3600 m.n.m, prohlédnout si starověkou Persepoli a odpočinout si v kvetoucích zahradách Šírázu a vše zakončit vykoupáním v Perském zálivu.

A to jsme viděli jen zlomek toho, co Írán nabízí.