Přebíral jsem přístupový modul Clubmana, který mě měl týden vozit, a ptal se, který na parkovišti to je. „Ten žlutý,“ zněla odpověď a já jsem doufal v benzínový motor a manuální převodovku. Dostal jsem jen jedno, navíc ve verzi, která je ze všech benzínových Clubmanů snad nejtěžší – čtyřkolku s automatickou převodovkou.

Mini vypadají všechna skoro stejně – velké kulaté „oči“ na přídi, kola skoro úplně v rozích karoserie, a pokud člověk není skrblík černá horní část. V případě mého žlutého kousku – ve skutečnosti se ta barva jmenuje „oranžová Volcanic“ – byla černá střecha o to větším kontrastem. Tomuhle Mini to vážně slušelo, a to nejen na parkovištích plném nudných krabic v různých odstínech šedé.

Raubířská žluto-oranžová mu vážně sluší.

FOTO: Petr Horník, Právo

Než jsem s čerstvě převzatým autem vyrazil, něco jsem nakládal do kufru. Vzal jsem za kliku zadních dveří – a v tu chvíli mi Clubman na tváři vykouzlil obrovský úsměv. Křídlové zadní dveře na takhle malém autě jsou vážně vtipné. Ne ve špatném slova smyslu, bavilo mě jejich otvírání. Celý týden jsem hledal příležitosti něco muset strčit do kufru, abych ty dveře mohl používat.

A také jsem každou chvíli zapínal zadní stěrače – ano, množné číslo – abych ve zpětném zrcátku viděl, jak po sklech jezdí sem a tam. Jsou to snad nejmenší stěrače, které jsem kdy na autě viděl, a pokud vám zbytek auta roztomilý nepřijde, stěrače musí.

Samozřejmě, křídlové dveře mají i své nevýhody. Ve zpětném zrcátku vidíte tlustý sloupek, za který se na dálnici klidně schová auto. Musíte otevřít napřed pravé, pak levé dveře, a musíte otevřít oboje, abyste se do kufru snadno dostali. K jejich otevření potřebujete za autem víc místa a nemají žádná vnitřní madla. A z nějakého důvodu mají vážně tlusté vnitřní výplně. Jestli se s tím naučíte žít, už je na individuálním posouzení.

Křídlové dveře mě vážně bavily, ale ve skutečnosti mají víc záporů než kladů.

FOTO: Petr Horník, Právo

Křídlové zadní dveře přinášejí ještě jeden detail – dodatečné lampy v nárazníku, které svítí, když jsou dveře otevřené. To není tak neobvyklé, SUV značky Audi to mají podobně, jenže Clubman má standardní brzdová světla právě v nárazníku. Důvod mi prozatím uniká.

Nabízí se argument, že brzdová světla nesmí být na pohyblivé části karoserie. Tím to ale nebude, když Audi Q mají brzdy na pátých dveřích standardně. Nelíbí se mi to a vadí mi to, chtěl bych u Clubmana brzdy tam, kde jsou standardní obrysovky. Ptal jsem se na důvod automobilky BMW, odpověď byla slíbena, ale zatím jsem ji neobdržel.

Proč jsou brzdová světla v zadním nárazníku?

FOTO: Petr Horník, Právo

Kabina je těsná a má své mouchy

Doslova jsem se nasoukal na sedačku řidiče, trochu upravil její pozici a zkoumám, co a jak. První dojem je, že Mini je v kabině opravdu „mini“. Vnější délka 4 253 mm a šířka 1 800 mm neříkají nic o tom, jak málo místa tu je. Ale šířka je uváděna včetně zrcátek. Interiér je opravdu těsný, nikoliv však stísněný – místa nazbyt tu se 184 cm výšky nemám, ale nedostatkem na druhou stranu netrpím.

Veškerá palubní elektronika pochází z BMW – jak taky jinak, když Mini pod slavnou mnichovskou automobilku patří. Infotainment je intuitivní a má geniální ovládací panel s touchpadem na středovém tunelu, zapínání automatických stěračů či dálkových světel je jednoduché, co víc si přát? Snad jen teploměr oleje by se hodil, když sedíme v druhé nejostřejší verzi Cooper S.

Nečekejte nic na způsob „kokpitu”, který by vás oddělil od spolujezdce.

FOTO: Petr Horník, Právo

Výtka musí mířit také k přístrojovému štítu. Problém není jeho velikost, nýbrž fakt, že ve tmě svítí všechno stejnou červenooranžovou barvou – čísla, stupnice i ručička. Ta navíc nedosahuje až na stupnici, takže je tachometr v noci dost špatně čitelný a rychlost si tak radši zobrazíte na displeji.

Plusem je naopak LEDková obruč centrálního displeje. Ukazuje, byť ne přesně a možná spíš karikuje, co zrovna děláte. Když si chcete přitopit, přejíždí bílé světýlko z modrého do červeného pole. Když přidáváte hlasitost, rozsvěcují se oranžové segmenty. A když jen zrychlujete, napodobuje obruč bílou barvou otáčkoměr. Je to detail, hloupost, ale pobaví to.

LEDková obruč karikuje, co zrovna s autem děláte. Ukazuje třeba změnu teploty.

FOTO: Petr Horník, Právo

Zatáčky miluje zejména rozverná zadní náprava

Mini je značka, kterou mám spojenou s malými, roztomilými autíčky, která ale pod kapotou ukrývají pořádnou sílu a která zatáčky milují víc než Romeo Julii. Alespoň taková byla moje zkušenost z někdejší projížďky s třídveřovým Cooperem S první nové generace Mini. Jednak to a pak fakt, že v Mini není ani centimetr zbytečného místa. To odpovídá, jak stojí výše.

Clubman ve mně za volantem probouzel chuligánské choutky. Možná to bylo tím, jak vypadal a působil, možná to bylo jeho hladem po změnách směru, který je jasně cítit i ve městě, možná to bylo faktem, že na 50–60 km/h tohle auto ze semaforu vystřelí víc než svižně i na to, že má skoro 200 koní.

Asi za to může „sportovní automatická převodovka“, která má na výběr z osmi stupňů. Ta ale byla zároveň největším minusem vozu. V manuálním režimu měnila kvalty s citelnou prodlevou, a ne zrovna hladce. Škubat občas dokázala, i když jsem nechal všechno na ní. A také jsem si s ní jízdu v zatáčkách neužil jako s manuálem.

Umí ve městě, ale raději má zatáčky. A trochu sněhu.

FOTO: Petr Horník, Právo

Naopak čtyřkolka, u Mini nazývaná All4, byla velkým plusem. Dokud byl asfalt suchý, bylo znát, jak v zatáčkách pomáhá autu zatočit, jak se aktivně zapojuje do dění. Nečekejte nic na způsob otráveného „tak jo, tak já teda budu něco dělat“. Ve chvíli, kdy přední kola začnou prokluzovat, je tohle auto opravdová čtyřkolka s velmi veselou zádí.

A zatáčky skutečně miluje. Turbolag skoro nezaznamenáte, podvozek je perfektní, má hromady přilnavosti, byť dokáže místy být trochu nedotáčivý a kvůli vyšší hmotnosti a větší délce to zdaleka není taková motokára jako třídveřový Cooper S. Jenže právě zatáčky jsou místem, kde vám bude manuál chybět nejvíc. Ať už budou suché nebo pokryté sněhem.

Po dvou třech centimetrech čerstvě napadaného sněhu jsem se vracel ze sobotní odpolední návštěvy. Nemohl jsem jet příliš rychle, přeci jen člověk tak úplně nechce půjčené auto za milión sto tisíc omotat o první strom, ale kdykoliv to šlo, zkoušel jsem, jak na tom je čtyřkolka ve sněhu bez ESP.

S radostí můžu oznámit, že ve chvíli, kdy překonáte prvotní nedotáčivost po přidání plynu, drifty nejenže nejsou problém, Clubman je dokonce s chutí a přesně vykružuje. Pořád je při nich dokonale ovladatelný. Můžete drift rychle utnout, anebo natáhnout na desítky metrů, pokud na to máte prostor. Smál jsem se od ucha k uchu a bavilo by mě to ještě víc, kdybych měl manuál.

Kupte si manuál. Auto s ním bude podstatně lepší.

FOTO: Petr Horník, Právo

Za svou cenu nenabízí dost

Přes to všechno jsem ale nevracel žlutého dráčka se slzou v oku. Mini je zajímavé rozptýlení od nedotáčivých předokolek se slabými diesely, ale nejsem si jist, jestli bych ho chtěl do vlastní garáže. A spotřeba 9,1 litru na sto není tím důvodem. Je totiž vážně malý, a to nejen v kabině, ale i zavazadelníkem – 360 litrů v základní konfiguraci je na auto, které má být praktické, zoufale málo.

Clubman – a v podstatě jakékoliv Mini – má navíc při svých současných cenách jeden velký problém. Ten problém se jmenuje BMW řady 1. To totiž nadšeného řidiče osloví ještě zábavnějším podvozkem a lepšími jízdními vlastnostmi, za které vděčí lepšímu rozložení hmotnosti. Z toho, co zbývá, jsou raubířský vzhled a dvoukřídlé zadní dveře za 1,1 miliónu korun trochu málo.

Mini Cooper S Clubman All4
Motor:
1 998 ccm, zážehový řadový čtyřválec, turbo
Nejvyšší výkon:
141 kW (192 k) při 5 000-6 000 ot./min
Nejvyšší točivý moment (manuální převodovka):
260 Nm při 1 350-4 600 ot./min
Zrychlení na 100 km/h:6,9 s
Nejvyšší rychlost:225 km/h
Pohotovostní hmotnost:
1 535 kg
Délka/šířka se zrcátky/výška:4 253/1 800/1 441 mm
Objem zavazadelníku:
360-1 250 l
Poháněná náprava:
4x4
Základní cena (Mini Cooper S Clubman): 731 900 Kč
Cena testovaného vozu:
1 128 248 Kč