Nad Gruzií jsem přemýšlel dlouho, a to nejen kvůli tomu, že u nás se toho o této zemi příliš neví, ale hlavně proto, že na území Gruzie se rozprostírá mohutná horská hradba, známá jako Kavkaz.

Pro člověka, který si nelibuje v zimních sportech, je Kavkaz pouhým skalistým masivem, rozprostírajícím se v jihozápadní Asii mezi Černým a Kaspickým mořem. Pro lidi jako já, jde o místo, kde se plní ty nejdivočejší freeridingové sny.

Někteří geografové Kavkaz považují za hranici mezi Evropu a Asií, ovšem podle našich učebnic hranice vede o něco severněji - Kumomanyčskou sníženinou podél řek Kuma a Manyč. Ale upřímně, koho to zajímá. I kdyby byla Gruzie v samém srdci Evropy, zdejší poměry budou pro našince stejně jako z jiné planety.

Gruzínská odysea začala v březnu

Na cestu jsem vyrazil s kamarádem Jirkou, o kterém jsem věděl, že ho nebudu muset ani chvilku přemlouvat. Živí se fotografováním a Gruzie, to je z pohledu fotografa místo netušených možností a krás. Gruzínská odysea odstartovala koncem března v Chebu na samém západě naší krásné země.

Volba transportu padla na novou Škodu Octavia Scout. Nový scout splňoval hned několik důležitých aspektů. Tak zaprvé Octavia Combi je obrovské auto a my v něm také potřebovali většinu ze 14 dní, které jsme měli na cestu vyhrazené, pohodlně nocovat. A zadruhé jsem chtěl něco s vyšší světlou výškou, protože informace o stavu gruzínských komunikací nebyly zrovna příznivé.

Dodnes se musím smát, když si vzpomenu, jak moc byly moje představy o stavu tamějších silnic mylné. Ve srovnání s klasickou octavií má scout podvozek o 33 milimetrů vyšší a celkově si musí vystačit se světlou výškou přesahující 170 mm, což rozhodně nestačí na žádné divočení mimo zpevněné vozovky, ale to jsme v plánu stejně neměli. Ale znáte to, člověk míní, život mění…

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

Uježděná hliněná cesta je tím lepším, na co lze na Kavkaze narazit…

FOTO: Jiří Dymáček

V plánu jsme totiž měli něco jiného, což také bylo hlavním posláním naší expedice - chtěli jsme s Jirkou zakusit nefalšovaný kavkazský heliboarding. Každý, kdo vyznává tento druh extrémního sportu, vám potvrdí, že Mekkou heliboardingu je Aljaška, ovšem ta je tak nějak z ruky. Navíc, náklady na samotný let helikoptérou v USA se s těmi kavkazskými nedají srovnávat. Gruzínské společnosti, které jsou většinou vlastněny Francouzi, účtují kolem 600 amerických dolarů za šest hodin letu.

Do střešního boxu jsme tedy naházeli snowboardy a veškeré nutné vybavení, zadní část expedičního kombíku uzpůsobili k noclehu, a konečně vyjeli.

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

FOTO: Jiří Dymáček

Komu není radno…

Naše trasa do Gruzie vedla přes Rumunsko, protože jsem sveřepě trval na návštěvě horského silničního přechodu Transfăgărășan, který je mnohými považován za jednu z nejmalebnějších silnic na světě. Tento ráj všech zapálených motoristů je součástí státní silnice DN7C, spojující města Sibiu a Pitești, ležící na jižním úbočí pohoří Fagaraš.

Měří nějakých 90 km – slovy devadesát kilometrů čisté radosti z jízdy. Už jsem tu byl několikrát a vím, že od listopadu bývá silnice uzavřena do chvíle, kdy roztaje sníh, ale říkal jsem si, že s trochou štěstí bychom mohli horský přechod zdolat.

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii: auto sloužilo nejenom jako dopravní prostředek, ale i jako hotel

Auto sloužilo nejenom jako dopravní prostředek, ale i jako hotel.

FOTO: Jiří Dymáček

Až do Maďarska byla dálnice naší jistotou. Vrtošivá a věčně problematická D1 k nám byla vlídná, československá D2 taky a ani v Maďarsku, tedy kromě kulturního šoku v podobě naprosto šíleného přechodu na slovensko-maďarské hranici, připomínajícího smetiště a zaplivanou putyku blíže nespecifikované cenové skupiny dohromady, na nás nečekalo nic neobvyklého.

Zaplatili jsme dálniční známku a mířili směr Rumunsko. Ani s „rakví“ na střeše a pohonem všech kol se spotřeba nejvýkonnějšího dvoulitrového TDI nepřehoupla přes 6,5 l/100 km. Samozřejmě jsme jeli předpisových 130 km/h. Nebo tak nějak…

Od doby, kdy jsem v Rumunsku byl naposledy, se toho moc nezměnilo. Tedy až na fakt, že Rumuni očividně přišli na to, jak čerpat evropské dotace na rozšiřování dopravní infrastruktury. Místní komunikace stále okupují přetížené kamióny, mezi kterými se tu a tam objeví také osobní automobil. I s výkonem 135 kW se předjetí dlouhé kolony kamiónů rovnalo zázraku, takže než jsme se dostali k úpatí kopců, přes které Ceauşescova silnice vede, vyrostlo nám na hlavě několik dalších šedivých vlasů.

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

Cesta do Mestie je hodně nebezpečná kvůli padajícím kamenům.

FOTO: Jiří Dymáček

Všude na internetu se dočtete, že Transfăgărășan je obvykle více jak půl roku uzavřen, ale mě to za ten risk stálo. V Evropě se nachází jen několik dalších komunikací podobného ražení a využít se musí každá příležitost. V údolí jsem volič šestistupňového DSG přesunul do manuálního režimu, kdy převodovka nechává rozhodovat vás, tedy pokud netočíte až do omezovače, a dal se do „práce“.

Místní povrch je velmi záludný, protože je plný drobných kamínků a prachu, takže jakákoliv nerozvážnost se nemusí vyplatit. S vypnutým stabilizačním systémem ESP se scout plynem nechá vyprovokovat k velmi hravé jízdě a jde krásně za plynem. Do zatáček, kterých je tady nepočítaně, však musíte najíždět pomalu, ostatně jako s každou čtyřkolkou, a pokud nejste v přidávání plynu příliš horliví, rozverně si hodíte zadkem. V opačném případě se do hry znovu vloží ESP a případnou chybu rychle uhasí.

Odpružení je komfortní a dovoluje mírné náklony karoserie, ovšem nikdy nemáte pocit, že by scout byl houpavý. Díky vysokému točivému momentu 380 Nm v 1750 až 3000 ot./min nebylo potřeba motor příliš hnát do otáček, takže tady jsem si vystačil s druhým a třetím rychlostním stupněm.

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

FOTO: Jiří Dymáček

Už jsme byli téměř na úrovni lanovky, která turisty vozí do výšky 2034 m n. m. k jezeru Balea, když silnici najednou zablokovaly obrovské železobetonové zátarasy. Na okolních stráních moc sněhu nebylo, na silnici už vůbec, nějak jsem nechápal proč. Spanilá jízda prostě skončila zrovna ve chvíli, kdy jsem se dostal do tempa a Scout taky.

Bulharská dezinfekce

Auto jsme tedy otočili a vyrazili směr Bukurešť, před kterou jsme uhnuli směrem na bulharské hranice. Krátký přejezd zabral docela dost času nejen z důvodu husté kamionové dopravy, ale také kvůli stavu vozovky. Koleje byly kolikrát i několik centimetrů hluboké a v některých místech nebylo vůbec nutné držet volant - auto se řídilo samo.

Dorazili jsme na hranice s Bulharskem, kde proběhlo něco, o čem jsem do té doby pouze slyšel – průjezd dezinfekcí. Byli jsme nuceni naší úplně novou Octavií Scout projet nějakým brodem, o kterém celník Krakonošova vhledu i věku tvrdil, že jde o dezinfekci. Zapáchající tekutina hustotou připomínající bahno ve mně vyvolávala obavy, abychom auto vrátili ve stejné barvě, jako jsme jej přebírali.

Bulharsko jsme nakonec proletěli v nočních hodinách a až na nepříjemné nástrahy v podobě ojedinělých výmolů hlubokých jako Macocha, cestu nikdo a nic dalšího nekomplikovalo.

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

Cesta do Vardzie připomínala úžasné okresní silnice ve Walesu.

FOTO: Jiří Dymáček

Hned za turecko-bulharskými hranicemi jsme poprvé zastavili, přeházeli krosny na přední sedadla a konečně ulehli. Pod sebe jsme si dali nafouknuté karimatky a Jirka, protože měří téměř 190 cm, musel mezi sedák zadních sedadel a opěradlo předních nacpat svoji tašku, aby svou ložnou plochu o něco prodloužil. Pak jsme měli komfort oba dva. A když říkám komfort, myslím tím skutečně komfort. Díky nezávislému topení, které je součástí volitelné výbavy, nám nebyla zima a ráno neměl ani jeden z nás pocit, že spal složený v krabici od bot.

V kůži prodejců zeleniny

Turecko je sice posledním státem před Gruzií, ale my se moc neradovali, neb jeho přejezd čítá bratru 1600 kilometrů. Naštěstí jedete výhradně po dálnicích a po čtyřproudých magistrálách. Jediným problémem jsou poplatky, které jsou v Turecku řešeny mýtem. Tradiční známku nahrazuje jakási kreditní karta umístěná za oknem vašeho vozu. Minimální kredit je 50 TL, což je asi 25 eur, a pokud ho nevyjedete, bude vám vrácen. Ovšem jen tehdy, pokud najdete místo, kde se zbylý kredit vrací. Nám se to nepovedlo…

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

Rumunské pohoří Fargaš, které jsme projížděli cestou tam, má také své kouzlo.

FOTO: Jiří Dymáček

Je zvláštní, že v Turecku téměř nenarazíte na kombíky. Místní mi tento fakt vysvětlili tím, že kombíky v Turecku jezdí pouze zelináři a není nic horšího, než se živit prodejem zeleniny. Přesto náš scout vzbuzoval obdiv úplně všude. Třeba na čerpacích stanicích, kterých je od rumunských hranic počínaje všude víc než holubů v Benátkách. Jeden se musí ptát, jak je možné, že se všechny uživí. Pohonné hmoty jsou většinou o korunu až dvě dražší než u nás, ale Turci, to je jiná liga. Není problém tankovat i za 45 korun.

Na trase do Gruzie musíte projet Istanbul, což je aktivita pramálo zábavná. Metropole s 12,5 milióny obyvatel je jako mraveniště, které se nikdy nezastaví a odhadnout dobu, kdy je provoz slabší, je prakticky nemožné.

My měli to štěstí, že jsme dorazili v době absolutního dopravního kolapsu. Tisíce a tisíce aut se valily ze všech stran a v tom stresu nešlo ani vypozorovat, jakými pravidly se místní doprava vlastně řídí. Silnější, rychlejší, drzejší? Asi všechno dohromady, protože my jsme se snažili být co nejvíce opatrní a ohleduplní, přičemž náš středoevropský takt znamenal více jak 5,5 hodiny z jednoho konce na druhý! Pak už byla cesta pohoda. Rychlostní limity nikdo nedodržuje a už vůbec nikdo nekontroluje, třebaže přítomnosti policie si všimnete.

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

Lepší úsek cesty do Ušguli. Přibližně 100 km nám zabralo 10 hodin…

FOTO: Jiří Dymáček

Po více jak 30 hodinách jízdy severem Turecka jsme s Jirkou konečně dojeli na hranice s Gruzií. Hraniční přechod Sarpi je tranzitním místem veškerého obchodu, takže nás uvítaly dopravní obtíže a chaos. Místní obyvatelé se za drobnou úplatu snaží dopravu nějak řídit a nutno uznat, že zkušenosti hovoří v jejich prospěch.

Už od poloviny Turecka jsem byl lehce nervózní, protože při shonu, který při odjezdu panoval, jsem opomněl zjistit, zda je při vjezdu do Gruzie nutné vlastnit písemné povolení majitele vozu, v našem případě přímo automobilky Škoda. Čekací doba na hranicích byla dlouhá jako týden před výplatou a já se kroutil víc a víc. Jirkovi jsem nic neřekl, nepotřeboval jsem poslouchat žádná invektiva a zbytečná kdyby…

O vřelosti Gruzínců kolují doslova legendy a hned první setkání s občanem této národnosti mě o tomto faktu přesvědčilo. Na rozdíl od znuděné a opravdu protivné Turkyně seděla v kukani usměvavá, leč neústupná třicátnice s plynulou angličtinou, která se po zkontrolování všech dokumentů bezpečně zeptala na zmiňované povolení.

Zkusil jsem úsměv a nějaké to vysvětlování, ale nezdálo se, že by zabralo. Předstíral jsem, že povolení stále hledám, v naději, že kvůli tvořící se frontě nás nechá jet. Můj krevní tlak mě přiváděl k explozi, když najednou z desek s doklady kýžený papír vypadl – nevyplněný. Naštěstí to už celnici stačilo a odmávla nás. Po třech dnech jsme byli v Gruzii.

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii - čerpací stanice

Slepice, psi a čerpací stanice – typické gruzínské sídliště

FOTO: Jiří Dymáček

Jiný svět

Přestože hranice tvoří jen několik administrativních budov, na obou stranách panuje úplně jiný svět. Gruzie je prostě chaos, který se klidem sobě vlastním snaží organizovat všudypřítomní policisté jezdící Toyotami Hilux, novými octaviemi v provedení liftback, Mini Countrymany a jako stíhače mají namísto šestiválcových superbů a passatů osmiválcové Fordy Interceptor v americké specifikaci i s ochranou klecí.

Gruzie do policie investuje obrovské finanční prostředky, protože policejní vozy jsou skutečně úplně všude. Nepřeháním, když řeknu, že s rozsvícenými majáky stojí co pět kilometrů. Pokud v Gruzii narazíte na novostavbu zajímavého architektonického ražení, můžete si být jistí, že jde o budovu strážců pořádku.

Naše první cesta vedla do města Batumi, které díky ropovodu z Baku patří mezi nejbohatší aglomerace v zemi. Podle toho, co jsme měli možnost vidět, je Batumi takový New York Gruzie a jeho výstavba i nadále pokračuje raketovým tempem. Batumi je také první zkušenost s místními řidiči a pořádky na silnicích.

Jestliže v Bulharsku a Turecku bylo hodně čerpacích stanic, pak tady jich je dvakrát tolik. Kromě pohonných hmot za více než přátelské ceny (cca 22 Kč za litr) toho moc neprodávají. Vůbec nezkoušejte shánět mapu, takové věci tady nevedou. Pokud byste si před odjezdem chtěli sehnat nějaké podrobnější turistické mapy v Čechách, budete mít co dělat. Doporučuji vytisknout mapy z internetu nebo zkusit papírnictví, kde seženete (možná) plnohodnotné mapy nejnavštěvovanějších oblastí, což je skoro zázrak a to i s ohledem na podrobnost a kvalitu zpracování.

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

Dvaceticentimetrový brod je záležitost naprosto běžná.

FOTO: Jiří Dymáček

Během prvních několika kilometrů jsme s Jirkou pochopili, že v Gruzii se jezdí podle jiných pravidel, a to i ve srovnání s jinak divokým Tureckem. Místní řidiči jsou doslova šílenci, jedno, co právě řídí. Když uvážíte, že místní komunikace skutečně připomínají tankodrom (ne, ty u nás jsou naprosto v pořádku) a většina strojů, se kterými jezdí, mají poločas rozpadu už dávnou za sebou, musíte se mít skutečně na pozoru.

Naším prvním cílem bylo městečko Mestia, nacházející se v Svanetii, horské oblasti Velkého Kavkazu. Tohle místo patří k nejmalebnějším částem země a ne nadarmo bývá nazýváno gruzínským Švýcarskem. Cesta je ve srovnání s ostatními silnicemi v Gruzii velmi slušná, ovšem absenci děr a jiných nástrah v povrchu nahrazují padající kameny. A nebavím se o kamíncích, ale o obrovských šutrech, které kdyby trefily nějaké auto, moc z něj nezbude. Poněkud stresující, zejména, pakliže tahle cesta měří nějakých 120 kilometrů. My jsme jich objížděli nepočítaně.

Mestia je ve skutečnosti jakési sdružení asi desítky vesnic, ve kterém žijí necelé tři tisícovky obyvatel. Vísky leží roztroušeny na dně a svazích údolí na soutoku řek Mestiachala a Mulkhura v nadmořské výšce okolo 1800 metrů. Symbolem Mestie, stejně jako celé Svanetie, jsou kamenné obranné věže koškebi, kterých v samotné Mestii stojí několik desítek. Většina z nich byla postavena mezi 9. a 13. stoletím jako úkryt vesničanů při nájezdech cizích armád.

Turistů je zde vždy poměrně dost a s jejich náporem se malebná Mestia mění v turisticky exponovanou oblast. Znát je to především na ceně ubytování. Místní penziony účtují nejméně 50 lari (cca 550 Kč) za noc, ale není problém se kdekoliv zeptat na levnější. Nedivte se tedy, pokud vám ustelou třeba i v postýlkách svých dětí nebo vedle chrápajícího dědečka. S koncem sezóny jsme tu však byli pouze my a místní obyvatelé - tak trochu město duchů.

Z Mestie létají helikoptéry na okolní vrcholky, mezi kterými se skví Tentuld, dosahující výšky 4858 metrů nad mořem, což z něj činí 10. nejvyšší vrchol celého Kavkazu. Bohužel jsme měli smůlu a přijeli dva dny poté, co agentura, organizující tento druh adrenalinové zábavy, ukončila sezónu. I tak jsme si ale zdejší genius loci užili naprosto jedinečným způsobem.

Asi osm kilometrů od Mestie se nachází lyžařské středisko s jednou sedačkovou lanovkou a několika kotvami. Napadlo asi 30 cm čerstvého sněhu, díky čemuž se do střediska druhý den ráno nedostal nikdo jiný než náš scout a několik zásobovacích terénních aut. Vlekaři čekali na autobus s dalšími lidmi asi do jedenácti hodin, a pak se nechali cca 200 korunami uplatit a lanovku nám pustili. Za čtyři stovky jsme měli pro sebe celý rezort. I takhle neuvěřitelný umí být Kavkaz.

FOTO: Mapy.cz

Na druhý den jsme se rozhodli pro návštěvu Ušguli, což je skupina čtyř vesnic nacházejících se v údolí podél horního toku řeky Inguri a na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchary (5201 m n. m). Některé budovy v těchto vesnicích jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO a oblast, kde se Ušguli nachází, je od civilizace značně odlehlá. V zimním období je takřka nepřístupná, neboť jediná cesta směrem k Mestii, nejbližšímu sousednímu sídlu, je po tuto dobu zavátá sněhem a uzavřená.

My jsme chtěli Ušguli navštívit, ale museli jsme dobře zvážit naše šance. Aby to nedopadlo jako v Rumunsku… Místních jsme se zeptali, jestli to zvládneme, všem ukazovali fotky našeho scoutu, přičemž v infocentru přímo v Mestii nás ujistili, že prý hravě…

Ušguli neleží od Mestie nikterak daleko, pouhých 48 km. Jenže nic ani náznakem neprozrazuje, co za peklo čeká na všechny, kteří se pokusí těch několik desítek kilometrů absolvovat. Nebudu zbytečně napínat, bylo to fakt drsný a hodně vyčerpávající pro všechny zúčastněné.

Asfaltovou silnici asi po osmi kilometrech za Mestií vystřídala ta nejhorší možná „polňačka“, jakou si dovedete představit. Jedna díra vedle druhé, louže byly tak hluboké, že voda při průjezdech sahala až do výšky sání motoru, všude se volně povalovaly spadané kameny veliké jako medicinbaly a hlavně, řídké bahno, které na mnoha místech pokrývala asi třiceticentimetrová vrstva sněhu. Čistý offroading! Řekli jsme si, že zkusíme jet, kam až to půjde, ale jestli dorazíme až do Ušguli, půjde o malý zázrak.

Nápravy týraného scoutu statečně odolávaly všem zdejším brutalitám a díky tomu, že místní komunikace naštěstí nejsou náročné na světlou výšku vozu, jsme se sunuli průměrnou rychlostí 10 km/h vpřed. Tu a tam jsme potkali protijedoucí terénní auto a z tváří řidičů se dalo číst vždy to samé - naprosté zděšení. Člověk nemusel být génius, aby pochopil, že tady jsme přestřelili.

Nefalšovaný offroadový hardcore

V jednom z úseků, kde slunce svítilo jen velmi slabě, nás dojel zvednutý Nissan Patrol. Jeho řidič nás bleskurychle objel, jenže následně zpomalil a po celou dobu se držel na dohled. Nějakou dobu jsme nechápali, proč jede s námi, když před chvilkou spěchal, ale pak nám to došlo. Před námi se najednou terén začal zvedat ve sklonu cca 12 %, vyjeté sněhové koleje, kameny a bahno.

Patrol zastavil v zatáčce asi 50 výškových metrů od nás a posádka vystoupila na obhlídku. Chtěli vědět, jestli ty bláznivé cizince budou tahat ven, protože každé uvíznuté auto znamená stopku celé místní dopravě. Pokud by nezastavili, nikdy bych se do takové výzvy nepustil. Jenže protože jsem věděl, že jsme jištění, musel jsem to zkusit, vyčítal bych si to.

Můžete vzít jed na to, že takovou prověrku žádný jiný scout nepodstoupí! Tohle byl nefalšovaný offroadový hardcore. Vypnul jsem stabilizaci a pohybem řadicí páky do strany zařadil manuální jedničku. I když je DSG neskutečně rychlá převodovka, já potřeboval nepřerušovaný točivý moment a přeřazení mohlo znamenat konec srandy. Oči mi těkaly ze strany na stranu a hledaly optimální trasu. Když už nebylo cesty zpět, vytočil jsem motor na 3000 ot./min, kde je „krouťák“ 2,0litrového TDI nejvyšší, a tak trochu čekal, co se stane. Úsek si scout dal v takovém stylu, že kluci z patrolu tam možná nevěřícně zírají ještě dnes.

Do Ušguli jsme nakonec dojeli po pěti hodinách cesty, zbití jako psi. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme se tam vůbec dostali, protože odsud už žádná cesta nevedla a místní na nás koukali jako na exoty. Tedy ne že by se na nás jinde dívali jinak, ale kromě zásobovacích aut, jako byl zmiňovaný patrol, sem žádná jiná auta nejezdí. Zpět do Mestie jsme se vrátili po deseti hodinách jízdy a 103 ujetých kilometrech!

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

Klasická vesnice uprostřed Velkého Kavkazu. Bez čtyřkolky nebo řetězů to nejde.

FOTO: Jiří Dymáček

Gudauri a Tbilisi

Druhý den ráno jsme vyrazili směr Gudauri, což je jedno z nejvěhlasnějších lyžařských středisek celého Kavkazu, kde se také létá. To už jsme ale tušili, že i tam bude po sezóně, a tudíž žádný heliboarding nebude. Ale co, vidině jarního ježdění v místě, kde mnoho Čechů nebylo, nešlo odolat.

Cesta do Gudauri nám zabrala celý den, a tak jsme s Jirkou mohli obdivovat opravdu zajímavé aspekty gruzínských silnic. Tak třeba dálnice, která je ve výstavbě a v celé Gruzii se nachází jen jedna, nás hodně pobavila. Ve středovém pásu se pasou krávy a není problém spatřit, jak některá z nešťastnic skočí do vozovky. Nebo úplně nejstarší úsek, který nemá odstavný pruh, a místo něj tu mají vysázené stromy. Asi proto, abyste to měli rychle za sebou…

Opět všude hlídkovala policie a tentokrát byla dokonce i aktivní. Podle jakého klíče si oběti vybírala, netuším, protože rozpadlé žiguly i Mercedesy jedoucí přes 200 km/h bohorovně ignorovala.

Horské středisko Gudauri se nachází na takzvané Gruzínské vojenské cestě, silniční magistrále vedoucí přes hlavní kavkazský hřbet, spojující města Vladikavkaz a Tbilisi. Tady už je hodně cítit vyostřený konflikt mezi Gruzií a Ruskem týkající se Jižní Osetie. Police a vojenská police je úplně všude a dokonce i nás několikrát kontrolovali.

Dali jsme si tedy jeden den na sjezdovce a vyrazili do Tbilisi. Gruzínské hlavní město s 1,2 miliónu obyvatel mě osobně vůbec nenadchlo, a pokud vyloženě netoužíte po jeho návštěvě, jeho vynechání není chybou. Tedy pokud nejste obdivovateli plechových střech, která je nejspíš zdejší jedinou uznávanou alternativou.

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

Scout přežil nástrahy Gruzie bez úhony, my také.

FOTO: Jiří Dymáček

Lanovky jako MHD a klášterní město

Čas letěl jako blesk a dny vyhrazené na tuto cestu ubíhaly jak voda. Na našem seznamu figurovala ještě dvě místa, jež jsme hodlali navštívit. Jedním z nich bylo hornické město Čiatura, kde se nachází jedno z největších nalezišť manganu na světě a hlavně opravdu zajímavá síť lanovek suplující MHD. Na tom asi není nic až tak převratného, kdyby lanovky nepocházely ze šedesátých let, z rozhodnutí samotného Stalina, který měl toto město v oblibě.

Sledovat místní, jak se bezostyšně přepravují prehistorickými kabinkami, byl zážitek poměrně surrealistický. Já osobně bych do nich nenastoupil ani za zlaté prase. Čiatura je rozhodně zajímavější než Gori, lákající na Stalinovo muzeum, kde toho moc k vidění není.

Posledním místem, zakroužkovaném v našem itineráři, byla Vardzia, jeskynní klášterní město západně od města Achalkalaki. Vardzia byla vytesána do skalní stěny vyčnívající v délce asi 500 metrů do obloukovitého údolí řeky Kury. Stavitelé přitom využívali skalních výstupků a zákoutí k vyhloubení hlubokých jeskyní, které mezi sebou spojovali tunely, schodišti, terasy a galeriemi. Původně bylo pro obyvatele „zřízeno“ na 3000 bytů až v sedmi patrech, které mohly poskytnout bydlení až pro 50 tisíc lidí.

Odtud už cesta vedla jen na hranice zpět do Sarpi. Podle mapky, kterou jsme si pracně sehnali v jednom z krámků, mělo jít o 200 km dlouhý přejezd po místní komunikaci. Pravděpodobnost, že půjde o podobné peklo jako při cestě do Ušguli, byla vysoká. Jenže trasa měřila o 300 km méně než po silnici, takže jsme se rozhodli pro kratší, ale náročnější variantu.

Naše předpoklady se úplně nenaplnily, ale i tak jsme se dostali do nadmořské výšky nějakých 2300 metrů, kde jsme projížděli místy i šest metrů vysokými sněhovými stěnami uprostřed ničeho. Monumentální. Občas jsme narazili na razicí čety s buldozery a frézami. No, a občas na auta v protisměru, takže zaplať pánbůh za couvací kameru.

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

FOTO: Jiří Dymáček

Dvanáct perných dní za volantem

Náš čas se téměř naplnil, a tak cesta zpátky probíhala v tom největším tempu. Tentokrát jsme však nejeli přes Rumunsko, ale Srbsko, povětšinou po dálnici, na které se platí mýto. Do Gruzie jsme jeli tři dny, cesta zpátky nám zabrala jen dva dny. A tentokrát jsme se s rychlostními limity příliš nepárali a po dálnici jeli cca 150 km/h. Když jsme unaveni dorazili v pořádku domů, palubní počítač ukazoval přes 9100 kilometrů, s průměrnou spotřebou 6,4 l/100 km  - s rakví na střeše a několika stovkami kilometrů po kamenitých silnicích, kde spotřeba rostla raketovým tempem.

Gruzie je překrásná země, o tom není žádných pochyb, ale jestli něco stojí za námahu jet tak daleko a s tím spojené náklady, pak je to určitě Kavkaz, jenž je syrový a nelítostný, drsný a nezkažený moderní civilizací. I přesto, že jsme se helikoptérou neproletěli, snowboarding jsme si užili naprosto fenomenální – od střediska, ve kterém jsme byli jen my dva s 30 cm čerstvého prašanu, až po Gudauri, kde vylezete z lanovky stojící pár korun a nevíte, kudy se rozjet dřív. Kavkazský genius loci nelze vyprávět, to se musí zažít, ovšem vzhledem k rychlosti, jakou se mění například Mestia, je záhodno vyrazit co nejdříve…

Škoda Octavia Scout 2,0 TDI v Gruzii

Některá místa na Kavkaze jsou přístupná až s příchodem jara.

FOTO: Jiří Dymáček

Naše cesta nám nakonec trvala 12 dní, přičemž jen pět jsme za volantem našeho scoutu strávili přesunem tam a zpět. Jestli se někdy rozhodnete pro jízdu autem, určitě myslete na pneumatiky – chce to plnohodnotnou rezervu. Lepící sada vám totiž bude k ničemu, zdejší nástrahy bývají hodně záludné. My jsme prorazili sice jen jednu pneumatiku, ale tuhle díru byste určitě nezalepili.

Letenka do Gruzie se pohybuje v průměru okolo 6 až 7 tisíc korun a samozřejmě se dají sehnat i levnější varianty, jako například z Polska za nějaké tři tisíce, nicméně pojdete-li autem, těch 25 tisíc korun, na které nás tahle sranda vyšla, je vzhledem k zážitkům, kterých se vám dostane, cena naprosto přijatelná…