Sváteční neuróza z přehnaných očekávání a touhy po dokonalosti

Neuróza je velmi zjednodušeně definována jako dušení nerovnováha, při které se jedinec není schopen vyrovnat se vzniklými stresory. Už z definice je zřejmé, že pokud bude v hledáčku našeho zájmu žena, má o svátcích důvodů k neuróze víc než dost. Skoro by se dalo říct, že by byl zázrak, kdyby si nějakou, alespoň malinkou, nepořídila.

Návod na vymýcení neuróz nemáme, ale co ji svou bezbřehou tolerancí odzbrojit? Jak? Záleží na druhu a okolnostech. Důvodů k neurózám je mnoho, ale ty spojené přímo se svátečními dny stojí za to probrat důkladněji.

Většina z nich kupodivu souvisí s našimi očekáváními, jež se obvykle střetnou s velmi nedokonalou realitou.

Jsou asi tím nejčastějším důvodem ke špatné náladě, která může přerůst v pocit úzkosti, tísně nebo také agresivity. Alibisticky sice můžeme tvrdit, že viníky jsou média, která do nás cpou optimistická sváteční klišé.

Vždyť kolik pracovně vytížených žen touží po nocích ručně vyrábět dárečky, péct dvacet druhů cukroví a vyšívat si zástěrky? A kolik jich stihne vycídit domácnost do vysokého lesku, nazdobit milionem roztomilostí a ještě u toho vypadat jako světoznámá modelka velikosti XS?

Častým jevem je také zcela mylný předpoklad, že členové rodiny, u kterých jsme po celý rok smířené s tím, že se do domácích prací a pomoci příliš nehrnou, náhle před svátky prozřou a nadšeně a ochotně se s námi pustí do vší té dřiny příprav.

A když se to zcela dle zákonů logiky nestane, většinou jsme to právě my, ženy, které z předvánoční atmosféry uděláme bitevní pole plné hádek. Tím nejhorším očekáváním je ale pohoda a klid, které se nikdy nedostaví v takové míře, aby nás uspokojily.

Dobrou radou je očekávat katastrofy, zmar a možná i plané neštovice. Pokud se nic z toho nedostaví, můžeme se zcela upřímně radovat. Bohužel, dle statistik je právě o svátcích spácháno nejvíc sebevražd či pokusů o ně. Ani alkoholici nezůstávají pozadu, a tak jsou záchytky přeplněné zdeptanými čekateli na zázraky.

I tento bod vlastně souvisí s očekáváními. Dárky nejsou jen výsadou dětí, jak by se mohlo na první pohled jevit. I dospělí očekávají, přes všechnu deklarovanou skromnost, že obdrží věc, o které se nikomu nezmínili a nikdo z dárců netuší, že by ji měl darovat.

Je jedno, zda se jedná o knížku, parfém nebo poukaz na cestu kolem světa. A co teprve, když vaši blízcí nevyslyší – ano, mohli jsme napsat ignorují – vyslovené přání? Ať už z finančních, nebo jakýchkoli jiných důvodů, vždycky to s námi něco udělá. Zklamání z absence vytouženého se postará o marně potlačovaný pocit frustrace, křivdy a zmaru, který může vyústit jak v tiché užírání se a pocit, že letos svátky nestály za nic, tak v plačtivou scénu naplněnou výčitkami, případně osočení z chorobného skrblictví.

Podobně nepříjemné pocity zažíváme, když dostaneme dárek, ze kterého nejsme nadšení, nebo ho přímo nechceme, ale víme, že byl drahý a dárce se kvůli němu musel sám uskromnit. V tu chvíli se totiž většinou k našemu vlastnímu zklamání přidává i lítost nad zbytečnou obětí, kterou kvůli nám náš blízký podstoupil.

Ani dárce, pokud se nejedná o vzácný druh altruisty, nemusí být s průběhem předání prezentu spokojený. Pocit nevděku, nápadně malé radosti nebo dokonce domnělého úšklebku jeho blízkých vykoná se sváteční atmosférou své.

V tomto okamžiku je vhodné zmínit i somatické příznaky sváteční neurózy, jako jsou pocit na zvracení, střevní problémy nebo silné bolesti hlavy.

Jeden světově proslulý obchodní dům zadal studii zabývající se nákupem dárků. Očekával vyšší zisky podpořené vědeckým výzkumem. Studie ale zjistila, že nejvíc bodují dárky vtipné a tak trochu bláznivé. Ty drahé mohou vyvolat, jak již bylo zmíněno, frustraci u dárců i obdarovaných!

Dvě strany téže mince tíží v době vypjatých emocí o to víc, že nás ze všech stran atakují dojemné sladkobolné příběhy rodinné soudržnosti, altruismu a dobrých konců. Že vše patří do žánru sci-fi, si málokdo uvědomí.

A tak, zatímco jedni šílí z nezvaných nebo zvaných, ale nevítaných návštěv, ti druzí si mylně představují lepkavě sladkou pohodu za každým rozsvíceným oknem. Ani je nenapadne, že i u sousedů se odehrává malé neurotické drama ve všech možných podobách.

Recept na každý druh frustrace, smutku, nízkého sebehodnocení, poruch spánku a dalších neurotických projevů je prostý, i když ryze laický. Dopřejte si kvalitní, hříšně drahou, ale o to lahodnější čokoládu! Neřešte kalorie, dopřejte si lék!

Ani zde nejsme tak úplně jednoznačně viníky. Klišé vtloukané již od podzimu zní: kapr, salát, cukroví! Už nás ani nenapadne něco měnit. Možná jen odlehčíme použité ingredience, čímž se stane obskurní menu ještě nepoživatelnější.

Možná bychom měli chuť na meloun nebo jahody a děti by raději daly přednost špagetám nebo pizze. Jenže, tradice je tradice! A tak konzumujeme, jak velí zvyk, všechno to, co jedli naši rodiče. Po náročné večeři pár chlebíčků, trocha alkoholu a pak všechno dokola. Není divu, že žaludek těžší než ten vlkův po konzumaci babičky se hlásí o slovo. A jak známo, přemíra těžkého jídla k veselé mysli a čilosti duševní a fyzické nikdy nevede.

V žádném případě nenabádáme k revoltě ani ke změně zvyklostí. Jen upozorňujeme na následky, které se s železnou pravidelností dostaví. Probdělá noc, nálada pod psa a další den v mlze otupění. Potom i neuróza.

Zde se hodí zmínit malý výzkum. Zabýval se způsobem trávení času ve volných dnech. Pokud respondenti trávili alespoň dvě hodiny venku, prokazatelně méně se hádali a vykazovali rozvodovost v příštích deseti letech téměř o 30 procent menší než ti, kteří zůstávali doma. Z výzkumu ale není zřejmé, zda ten čerstvý vzduch dýchali společně, nebo každý na jiné světové straně.

Překvapivě právě počasí dokoná pocit zmaru, který si nestihneme vyrobit svépomocí. Naprosto iracionálně očekáváná ladovská zima s jiskřícím sněhem, modrou oblohou a Mikešem na saních je nahrazena šedou oblohou, smogem a teplotami vysoko nad bodem mrazu.

V tomto ohledu jsme navíc tak nějak nalomení minimálně už od listopadu, kdy, a to je vědecky podložený fakt, více či méně bojujeme i se splíny ze stále narůstajícího nedostatku slunečního svitu. Není divu, že by člověk při pohledu z okna chtěl občas skočit!

Zde přitom stačí jediné. Čerpat radost z věcí dostupných, milých a prostých. Nevíte jakých? Pozorujte třeba ptáky! Nemusíme je nikde hledat, potkáme je téměř všude. Jsou krásní, chytří a vznešení. Třeba vrány dokážou sestrojit jednoduchý nástroj ze tří komponentů a s jeho pomocí potom získávat potravu.

Profesor Alex Kacelnik z anglického Oxfordu zkoumal vránu Betty, která se stala hvězdou vraního týmu. Sama se naučila ohýbat drátek a vyrobit z něho háček, kterým vylovila potravu z úzké lahve. Vrána se ukázala být tvůrčí a pružně přemýšlející bytostí. Dokáže se přizpůsobit nově vzniklým situacím a ty potom řešit. Umí čelit všem důvodům sváteční neurózy! Vezměte si příklad z Betty a buďte pružní!

Mnohé z našeho článku je samozřejmě myšleno s nadsázkou, ale laskavý čtenář jistě rozumí! Protože popsanými úskalími sváteční pohody v nějaké míře proplouváme všichni. A tak naše základní a naprosto vážně míněná rada zní – buďte realisté a omezte očekávání na minimum. Pak už můžete být jen mile překvapeni.

Slavný Sigmund Freud popisuje neurózu jako souboj mezi ID, tedy naším nejzákladnějším já, a superegem, tedy naším nejušlechtilejším já, nazývaným „nadjá“.

Zjednodušeně řečeno, zatímco naše podvědomí touží po jídle, spánku, sexu nebo také třeba po boji a útěku, naše vychované já se vzpírá, protože dodržuje společenský bonton. Není divu, že ze všeho toho ovládání se a přetvařování vznikají neurózy velké jako Sněžka!

Není proto někdy lepší vybuchnout a dát všem na vědomí, co si doopravdy myslíme? Ale raději až po svátcích!