Jenže ono to přece jen nějak platí, že když se vám před očima mihne obraz nebo slovo, podvědomě si ho zapamatujete, i když si ho často ani nestačíte všimnout, natož prohlédnout.

Odborný magazín Emotion nedávno publikoval článek o výzkumu londýnské University College, věnovaném podprahovému vnímání.

Profesorka Nilli Lavieová pracovala s padesáti dobrovolníky. Na obrazovku počítače jim na zlomek sekundy promítala různě citově zabarvená slova. První skupina obsahovala kladné pojmy jako srdečnost, květina, mír, druhou skupinu představovaly obecně záporně hodnocené výrazy (umírání, beznaděj, vražda), a konečně třetí byly výrazy neutrální, bez emočního obsahu (krabice, ucho, konvice). Pokusné osoby měly za úkol po ultrakrátkém „zhlédnutí“ každého sdělení označit jeho klasifikaci do některé ze tří skupin – dobré, špatné, neutrální – a rovněž míru své jistoty, jak si za rozhodnutím stojí.

Správné odpovědi převažovaly v kategorii záporných pojmů, jež byly „s vysokou jistotou“ dobře klasifikovány v 66 procentech případů, zatímco u pozitivních pojmů byla menší jak jistota zařazení, tak správnost odpovědi – jen 50 procent.

„Náš pokus prokázal, že podprahové vnímání emočních sdělení skutečně existuje a že lidé jsou vnímavější vůči těm negativním“, napsala Lavieová.

Mozek je rychlejší než myšlení

V komentáři to vysvětlila vývojovou potřebou dávných lidí či jejich předchůdců rychle reagovat na emočně zabarvené informace. „Nemohli jsme si dovolit čekat, až nám mozek přeloží obraz muže, který se proti nám žene s dýkou v ruce, jako akutní nebezpečí, a teprve potom začít křičet nebo se bránit,“ vysvětlila.

Z tohoto pohledu pak uvedla možné využití podprahového vnímání například ke zdokonalení televizních šotů pro automobilisty. Místo „zpomal“ by podle psycholožky bylo účinnější a přineslo rychlejší efekt promítání vzkazu „sraž rychlost k zemi, zabij ji“.

Londýnský výzkum projektoval své výsledky i do televizní reklamy, i když v Británii je podprahová reklama zakázána. Lavieová totiž konstatovala, že v této oblasti by bylo pro marketingové kampaně účinnější poukazovat na nedostatky konkurence než vyzdvihovat kvalitu vlastního zboží.

Rozhoduje oční bělmo

Stejný problém zkoumali i vědci na Wisconsinské univerzitě v americkém Madisonu. Vědci promítali skupině studentů portréty neutrálně se tvářících lidí, ale do nich na zlomky sekund opakovaně vkládali snímky, na nichž se v očích stejných lidí zračil strach. Na všech těchto jen podprahově vnímaných snímcích bylo mnohem zřetelněji vidět oční bělmo.

Díky použití elektronického skenování mozkové aktivity pokusných osob se ukázalo, že výrazné bělmo na obrázcích aktivovalo amygdalu, součást mozku odpovídající za pocity úleku a strachu.

Při kontrolním pokusu byly do neutrálního obličeje na obrazovce krátce vkládány tytéž snímky „vystrašených“ obličejů, ale v negativu, takže oční bělmo bylo převrácené do černé barvy. V tomto případě amygdala nereagovala.

„Podvědomé vybuzení pocitu strachu tedy závisí na vjemu bílé barvy v očích, ne na jejich (strachem deformovaném) tvaru nebo na celkovém výrazu obličeje,“ napsal v časopise Science Paul Whalen. „Nepochybně musí existovat kratší neuronální systém, který v nás vyvolá příslušnou reakci rychleji než klasická cesta vědomé analýzy viděného,“ vysvětlil.

Třetí studie na stejné téma proběhla na newyorské Columbia university, kde vědci rovněž sledovali mozkové reakce prostřednictvím zobrazovací magnetické rezonance (fMRI). Newyorští vědci výsledky publikovali v magazínu Neuron.

Strašpytlové jsou vnímavější

Dobrovolníky rozdělili do dvou skupin podle emoční citlivosti. Oběma pak promítali neutrální portréty lidí, prokládané na 33 milisekund snímkem týchž figurantů s vyděšeným výrazem. Dobrovolníci tak tyto podprahové vložky nemohli vědomě zaznamenat. Přístroje fMRI u všech zaznamenaly odpovídající reakce v příslušných oblastech mozku, u emočně vnímavějších dobrovolníků ale byly intenzivnější.

Prokázal to kontrolní pokus, spočívající v měření reakcí na děsuplné portréty po dostatečně dlouhou dobu, tedy nikoliv podprahově. Nyní se reakce dobrovolníků prakticky nelišily – ti citlivější stejně jako „odolnější“ měli podle fMRI odezvu v mozku shodnou.

„Bázlivější lidé budou podle našeho výzkumu mnohem náchylnější k ovlivnění podprahovými sděleními,“ dodala k tomu Joy Hirschová. „Mají totiž větší schopnost vnímat signály, které ostatní ani nezaznamenají.“

Všechny tři studie tak prokázaly, že „otec“ myšlenky využití podprahového vnímání v ovlivňování lidí James Vicary měl vlastně pravdu, i když si důkazy zfalšoval.

„To, co na lidech vnímáme nejdřív, je obličej a na něm především oči. Aniž bychom si toho byli vědomi, náš mozek bleskově rozhodne, jak budeme reagovat,“ shrnul problém britský expert Iain Hutchinson. Tyto poznatky je možné využít – ostatně jako téměř vždy – pozitivně i negativně. Těžko se najde ospravedlnění pro zatažení této „zbraně“ do reklamy či ideové propagandy, zato velké možnosti se nabízejí na poli medicíny.