Nedlouho po Říjnové revoluci v roce 1917 však v Rusku zavládlo na několik desítek let přísné mlčení. Oficiální verze zdůrazňovala, že přátelství vůdce světového proletariátu a Inessy Armandové, i když osobní, spočívalo hlavně na stranickém soudružství a že v něm nebyl ani náznak důvěrnosti.

Neoficiálně pak převládal názor, že Lenin byl prostě „nucen“ milovat pouze Krupskou (manželský vztah byl popisován jako politické partnerství) a že by se nikdy nesnížil k roli cizoložníka.

Kapitál: živá voda pro Naděždu

Osmnáctiletá Naděžda Krupská získala v roce 1887 učitelský diplom. Nijak zvlášť však netoužila stát se natrvalo domácí učitelkou bohatých slečen, ač její před čtyřmi lety ovdovělá matka realisticky usoudila, že jí patrně nic jiného nezbude. Snila sice o nějaké dobré partii pro svou dceru, ale příliš nadějně to nevypadalo.

Naděžda Krupská v roce 1895, kdy už znala Vladimíra Uljanova. Za tři roky se stal jejím manželem.

Naděžda Krupská v roce 1895, kdy už znala Vladimíra Uljanova. Za tři roky se stal jejím manželem.

FOTO: archív

Jako děvče si Naděžda nikdy nepotrpěla na flirt. Povídala si jen se spolužačkami nebo se staršími známými své matky. Zato hodně četla a několikrát zašla do kroužku tolstojovců. Abstraktní debaty se jí však záhy zprotivily.

Začala si proto pozorněji všímat nových revolucionářů a intuitivně hledala někoho, kdo by jí ukázal cestu, jíž by se mohla dát. Na jaře 1890 přečetla Marxův Kapitál a tento rok znamenal předěl v jejím životě. Pochopila, že nikoli teror jednotlivců ani tolstojovské sebezdokonalování, ale silné dělnické hnutí je cestou, která vede k cíli, jímž je změna ve společnosti.

„Jako bych se napila živé vody,“ řekla o tom později. Z naivního děvčete se stává revolucionářka, která našla toho, kdo ji povede. Byť to zatím byl jen učitel v podobě knihy a teoretik revoluce. Ten, který jí bude ukazovat cestu v živé praxi, se měl objevit až za několik let.

Poznali se u lívanců

Naděžda potřebovala vedle sebe někoho, komu by se mohla svěřit se svým zaujetím. Ještě v roce 1890 se takovým objektem stal student techniky Robert Klasson, s nímž začala navštěvovat jeho marxistický kroužek. A právě u něho se jednoho únorového dne roku 1894 poprvé setkala s Leninem, vystupujícím tehdy ještě pod svým rodným jménem Uljanov. Pod záminkou masopustních lívanců se diskutovalo nad brožurou jednoho ruského marxisty a také o strategii.

Uljanov připadal růžolící učitelce s dlouhým copem jako arogantní pruďas, protože se vysmíval jednomu z přítomných, pro něhož bylo velmi důležité potírání analfabetismu. Netrpělivý Uljanov nechtěl mluvit o vzdělávacích programech pro dělníky, ale žádal, aby skupina přemýšlela o tom, jak nejsnáze svrhnout carský režim.

Lenin s Naděždou Krupskou (asi 1920). Zemřel v roce 1924, manželka ho přežila o 15 let.

Lenin s Naděždou Krupskou (asi 1920). Zemřel v roce 1924, manželka ho přežila o 15 let.

FOTO: archív

Vše, co tento mladý muž říkal, i to, jak své názory vyjadřoval, na Naďu mocně zapůsobilo. Ještě ten večer se o něm dověděla více a hned to také vyprávěla matce, ač jindy nebyla ani zdaleka tak sdílná.

Je mu 24 let, ale vypadá starší a pochází z nižší šlechty. Jeho otec byl školním inspektorem v Simbirsku, ale už zemřel. Matka je dcera bývalého policejního lékaře a jeho starší bratr Alexandr, říkala také, to je právě ten student přírodovědecké fakulty, který byl v roce 1887 popraven za účast na přípravě nezdařeného atentátu na cara. Uběhlo však ještě dalších 20 měsíců, než se jednou večer s Uljanovem náhodně setkali na schodech veřejné knihovny, kde předtím on cosi studoval a ona si chystala jednu ze svých přednášek pro dělníky.

Slovo dalo slovo a poprvé ji doprovodil k domovu. Jejich debata, jak napsala Krupská o mnoho let později ve vzpomínkách, ji prý „utvrdila v názoru, že revoluce je blízká a možná“, a právě to rozhodlo o jejím dalším osudu. Zaimponoval jí spíše jako „muž revoluce“ než jako partner a byla napříště ochotna obětavě plnit jakoukoli úlohu, kterou by jí on přidělil ve svém životě plně věnovaném revoluci.

Svatba ve vyhnanství

V prosinci 1895 byl Uljanov za účast v marxistickém propagačním kroužku zatčen, za několik měsíců skončila ve vazbě také Krupská. V lednu 1897 byl odsouzen k tříletému „přikázanému pobytu“ ve vesnici Šušenskoje na Sibiři, Krupská měla vyhnanství strávit v Ufě, městě mezi Volhou a Uralem.

Z Vladimírova dopisu matce víme o plánu, že využijí zasnoubení z konce roku 1897 jako nástroje, aby se Naděžda mohla přesunout k němu. V lednu 1898 skutečně požádal policejní úřady, aby povolily jeho známé pokračovat ve vyhnanství v Šušenském, a jako důvod uvedl, že je jeho snoubenka.

Vladimír Uljanov (sedící uprostřed) se skupinou marxistů před odchodem do vyhnanství na Sibiři (1897).

Vladimír Uljanov (sedící uprostřed) se skupinou marxistů před odchodem do vyhnanství na Sibiři (1897).

FOTO: archív

Úřady jim vyhověly a v květnu přijela Naděžda i se svou matkou, která pak doprovázela dvojici všude, kamkoli ji osud zavál. Osmadvacetiletý Vladimír i o rok starší a o pár centimetrů vyšší Naděžda byli už dlouho ateisté, přesto její matka trvala na úplných náboženských obřadech. Podřídili se a skromná svatba se konala 10. července 1898 v místním kostele sv. Petra a Pavla.

Společná práce pro revoluci

V sovětských Leninových životopisech se o jeho manželství psalo učesaně a nudně. Nejednou se zdůrazňovalo, že jejich vztah byl zpočátku vlažný a Uljanov byl citově lhostejný. Ve skutečnosti léta jejich společného vyhnanství (1898-1900) patřila k těm nejšťastnějším v jejich životě. Naďa se těšila z přírody, z lásky i z duševního spříznění se svým idolem.

Jinou skutečností bylo, že vášnivá romantická láska mezi mužem a ženou nebyl stav, o nějž by tehdy Vladimír a Naděžda usilovali. Nevíme to samozřejmě z jejich korespondence, neboť v ní si toho o své vzájemné náklonnosti napsali jen poskrovnu, ale mnohé lze pochopit z polemiky, kterou na toto téma vedla Krupská v roce 1927 s jedním sovětským historikem.

Vysvětlovala mu, jaké mezilidské vztahy byly vzorem revolucionářům jejich pokolení. Nešlo o „bezmeznou zamilovanost“, neboť oni soudobé buržoazní postoje k citovým záležitostem vědomě zavrhovali a místo toho usilovali o vytvoření nového životního stylu. Domnívali se, že jejich vztah se má soustředit na společnou práci ve prospěch revoluce.

Když Inessa Armandová uviděla Lenina poprvé, vypadal takto - fotografie z roku 1910.

Když Inessa Armandová uviděla Lenina poprvé, vypadal takto - fotografie z roku 1910.

FOTO: archív

Představa trvalého manželského spojení zněla jejich uším odporně: vždyť šlo o tradici, náboženství, sobecké ekonomické zájmy a podřízenost ženy manželovi. Ruští marxisté, zdůrazňovala Krupská, byli ochotnější než jejich kolegové jinde v Evropě zakládat volné svazky ve prospěch vyššího dobra - jejich ideálu.

Potomka se nedočkali

Vladimír a Naděžda vždy toužili po dětech. Osm měsíců po sňatku psala Naďa své tchyni: „Pokud jde o mé zdraví, jsem v naprostém pořádku, avšak pokud jde o maličkého ptáčka, bohužel je to špatné; není ani známky, že by se ptáčínek chystal.“ „Ptáček“ neboli očekávaný potomek nepřišel teď ani později. Nikdo z nich se však se svým zklamáním nikomu nesvěřil. Ani ve svých pamětech o tom Naděžda nepsala, ačkoli na jejich stránkách dala občas průchod smutku z tohoto nenaplnění, když popisovala životy jiných osob.

V lednu 1900 byl Uljanov propuštěn na svobodu a za dalších šest měsíců se z vyhnanství mohla vrátit také Naděžda. V dalších letech se v jejich manželství ledacos změnilo. Nejenže spolu jako „vojáci revoluce“ strávili téměř celý čas v emigraci (v Německu, Švýcarsku, Anglii) a v roce 1910 právě žili druhým rokem v Paříži, ale Naděžda už zdaleka nebyla tou vitální mladou ženou, kterou si Lenin vzal.

Trpěla nemocí štítné žlázy, která si vyžádala daň na jejím vzezření. Jak choroba (Basedowova nemoc) postupovala, oči jí vystoupily a krk se vyboulil. Ztloustla a mívala problémy se srdcem. Lenin (tento pseudonym začal používat v roce 1903) s ní měl soucit a naléhal, aby se podrobila operaci. Naděžda odmítala, hlavně proto, že její úspěch nebyl jistý a samotný zákrok nebyl nikterak bezpečný.

Až do roku 1910 Lenin zřejmě romantickým svodům odolával, i když z pamětí některých jeho vrstevníků víme, že ho občas přitahovaly i jiné bolševičky. Nic kromě politiky si s nimi však nikdy nezačal.

Jiné to mělo být, až když se v jedné pařížské kavárně toho roku seznámil s Inessou Armandovou, s níž se předtím znal jen z korespondence.

Pět dětí s bratry Armandovými

Nevíme, zda tehdy Lenin věděl, jaký dobrodružný život za sebou už tato žena měla. Narodila se jako Inessa Stéphane v Paříži v roce 1874, tři měsíce před svatbou svých rodičů - Francouze a Angličanky. Inessin otec byl operním pěvcem, zemřel mladý a zanechal rodinu se třemi malými dcerami úplně bez prostředků.

Snímek Inessy Armandové z období, kdy se v Paříži seznámila s Leninem. Brzy se i s Naděždou stali nerozlučnou skupinou.

Snímek Inessy Armandové z období, kdy se v Paříži seznámila s Leninem. Brzy se i s Naděždou stali nerozlučnou skupinou.

FOTO: archív

Matčina sestra byla učitelkou francouzštiny a hry na klavír v domě majitele textilní továrny Eugena Armanda (Rusa francouzského původu) v Puškinu u Moskvy. Při návštěvě Paříže se rozhodla ulehčit břímě ovdovělé matce a vzala malou Inessu do Ruska. Zde se jí dostalo vybraného vzdělání, naučila se hře na klavír, zvládla ruštinu a angličtinu.

Zjevem byla hezká po otci a přitahovala mnoho mužů. Jeden z Armandových synů, Alexandr, se stal v roce 1893 jejím manželem. Během několika let mu ve šťastném manželství porodila čtyři děti, pak se však sblížila s jeho politicky radikálním bratrem Vladimírem (byl o 10 let mladší než Inessa). Takové tajemství uvnitř rodiny nemohlo zůstat dlouho utajeno. Musela si mezi oběma muži vybrat. Přestěhovala se k Vladymu a žili spolu na hromádce, zanedlouho mu porodila páté dítě.

Dobromyslný a šlechetný Alexandr se dokázal přes všechno přenést. Nadále Inessu miloval a stále ji podporoval. Ta už byla tehdy zapojena do revoluční činnosti (od roku 1903 byla členkou Ruské sociálně demokratické dělnické strany) a v roce 1905 byla carskou policií zatčena. Manželovi se podařilo dostat ji po několika měsících z moskevského vězení Basmannaja na svobodu.

V roce 1907 je znovu uvězněna a tentokrát obviněna z pomoci při vzbouření v armádě. Je poslána do dvouletého vyhnanství do Archangelska na břehu Arktického moře. Podařilo se jí utéct v převlečení za venkovanku a pospíchala za Vladem, který onemocněl ve vězení tuberkulózou a nyní se léčil v Nice. Zastihla ho už v agónii, zemřel jí v náručí v únoru 1909.

Musela Leninovi vrátit jeho dopisy

V tomto těžkém období se osud Inessy Armandové protíná s osudem Lenina. Podle některých životopisců odjela v roce 1909 do Bruselu a pustila se do studia ekonomie. S finanční pomocí svého tolerantního manžela, který se také staral o děti.

V příštím roce se objevila v Paříži. Postavila se na stranu bolševické frakce v ruské sociální demokracii a její známá ji jednoho dne zavedla na schůzi v zadní části kavárny. Tam poprvé přihlížela projevu vitálního agitátora s velkým charismatem, který se jmenuje stejně jako její ztracená láska…

Osmadvacetiletá Inessa Armandová v pracovně (1902).

Osmadvacetiletá Inessa Armandová v pracovně (1902)

FOTO: archív

O počátku vztahu Lenina a Inessy Armandové nemáme žádný písemný doklad. Zdá se však, že poměr mezi nimi začal pomalu a vášeň vzplanula na její straně. Na sklonku roku 1913 o tom výmluvně psala v dlouhém dopise, který Leninovi poslala z Paříže do polské Haliče.

„Až zde v Paříži jsem si uvědomila jako nikdy předtím, jak velké místo zaujímáš v mém životě,“ čteme v zachovaném listu, jehož velká část zůstávala dlouho skryta v archívu. „Tehdy jsem nebyla do tebe vůbec zamilovaná, i když už tehdy jsem tě měla ráda. A teď bych se obešla bez polibků, jenom kdybych tě mohla vidět, občas s tebou promluvit - to by byla taková radost - a nikomu by to nemohlo způsobit bolest. Proč jsem se toho musela vzdát? Tážeš se mě, zda se zlobím, že jsi to byl ty, kdo zavinil rozloučení. Ne, nemyslím, že jsi to udělal kvůli sobě.“

Písemný doklad o tom, že také Leninův vztah k Inesse byl stejně vášnivý, není - ač zřejmě i on v letech 1910-1912 psal dopisy s podobným obsahem. V polovině léta 1914 ovšem Inessu požádal, aby mu všechny jeho listy vrátila, a je velice pravděpodobné, že je potom zničil.

Domácnost ve třech

Čím Inessa Lenina upoutala? Byla krásná, elegantní a plná tvořivé energie. Mimoto vkládala upřímnost a vášnivost do všeho, co dělala, ať už to byla péče o děti, revoluce anebo stranické úkoly, které měla plnit. Není divu, že Lenin propadl jejímu kouzlu. Rychle se stala pro budoucího tvůrce revoluce nepostradatelnou. Se svými dvěma dětmi (Varvarou, dcerou Alexandra, a Andrém, synem Vladyho) se přestěhovala do blízkosti Leninova pařížského bytu. Naďa nebyla slepá. Rozpoznala, co se děje. Není těžké představit si, že seznámení obou žen bylo citlivou záležitostí.

Navzdory všemu očekávání se však staly přítelkyněmi a navzájem si rozdělily povinnosti kolem Lenina. Naděžda se starala o korespondenci s aktivisty z Ruska, Inessa o korespondenci s těmi ostatními. Naděžda, která nemohla dát svému muži rodinu, ráda pobývala s Inessou a jejími dětmi.

Byla zřejmě mimořádně trpělivá, ale i to mělo svoje meze. Jakým způsobem vyjádřila svůj nesouhlas, to si všichni tři odnesli do hrobu. Zůstaly jen všelijaké úvahy. Nejčastěji se uvádí, že Leninovi v létě 1911 nabídla, že od něho odejde, aby mu nechala prostor na jeho vztah s Inessou. On však nechtěl manželství ukončit.

Je také možné, že chtěl mít Inessu, ale nechtěl přitom přijít o Naďu, v níž měl osobní tajemnici i hospodyni. A tak - jak uvádí pozdější lidová komisařka sociálních věcí a poté velvyslankyně v Norsku Alexandra Kollontajová - Lenin Naďu poprosil, aby si to ještě rozmyslela a zůstala.

A Naďa to udělala. Ovšem poté, co ji Lenin ujistil, že románek s Inessou ji nevytěsní z jeho srdce. Souhlasila tak, že tato žena bude součástí jejich života, na několik let žili v domácnosti tři.

Lenin se nedal obměkčit

Leninův poměr s Inessou trval svým způsobem až do její smrti, přičemž ona jím byla uchvácena úplně (jak prozrazují zápisky z deníčku, který si vedla v posledních týdnech života). Leninovi životopisci doložili, že nejužší vztah mezi nimi panoval v letech 1910-1912 a podnět k jeho ukončení dal on, což Inessu mimořádně sklíčilo.

Snad Lenin usoudil - i to se však můžeme jen domnívat -, že už to tak dál nejde a že jako spolehlivá politická pomocnice může působit jen jedna z jeho partnerek. Naďa byla rozumná, spolehlivá a pilná a ve všem se osvědčila.

A tak bylo nutno Inessiným svodům odolat a veškerých jejích proseb nedbat. Marně se ho v dopisech pokoušela přemluvit, aby si to ještě rozmyslel, a snažila se ho přesvědčit, že oni tři přece mohou žít bez výčitek či pocitu viny. Lenin však nesouhlasil a nedal se obměkčit. Současně chtěl zůstat s Inessou v přátelském vztahu a zároveň si přál, aby ji mohl i nadále pověřovat stranickými úkoly. Musel proto nalézt rovnováhu mezi citovou a politickou stránkou vztahu.

A to se mu podařilo, vždyť ji přesvědčil, aby s ním a s Naďou odjela v dubnu 1917 s třicítkou dalších politických reemigrantů pověstným zaplombovaným vagónem z Curychu do Petrohradu. Obě ženy pak na petrohradském nádraží stály pár kroků za ním s rozzářenýma očima, když z obrněného vozu vybízel ruský lid k socialistické revoluci.

Tajemství dopisu pro V. I.

Lenin se s Inessou vídal i po Říjnové revoluci a pomáhal jí v mnoha záležitostech, ale nejsou známy žádné indicie, že by oživil starý důvěrný poměr. Inessa pracovala v Moskvě ve státní správě a bydlela nedaleko Kremlu.

V únoru 1919 odjela s delegací Ruského červeného kříže do Francie. Z cesty napsala své starší dceři, známé jako malá Inessa: „Přikládám dva dopisy pro syny a třetí pro Iljiče. O tom posledním víš jenom ty. Podrž ho nějakou dobu u sebe. Až se vrátíme, roztrhám ho na kousky.

Kdyby se něco se mnou stalo, pak musíš dopis V. I. osobně předat. Půjdeš do redakce Pravdy, kde pracuje Iljičova sestra Maria, a řekneš, že je ode mne a že je osobně pro V. I. - zatím ho pečlivě střež, je zapečetěn v obálce.“

Inessa Armandová se vrátila do Ruska v květnu 1919. Obsah onoho dopisu Leninovi se tak připojil k ostatním tajemstvím jejich vztahu…