Naposledy vás televizní diváci viděli jako odvážnou kriminalistku v seriálu Místo zločinu Plzeň. Naučila jste se pronásledovat zločince a střílet?

Předtím jsem nikdy nedržela v ruce pistoli, překvapilo mě, jak je těžké s ní zacházet. Jinak nám v akčních scénách pomáhali kaskadéři. Tu roli jsem dostala až na poslední chvíli, na castingu jsem jim připadala moc mladá, ale Honza Hřebejk se nakonec rozhodl pro mě.

Tenhle seriál se obešel bez erotických scén. Jak to s nimi máte?

V šestnácti v Tatínkově holčičce jsem to nijak neřešila. Postupem času to bylo těžší. Teď to po mně naštěstí dlouho nikdo nechtěl. Nějaká nepřekročitelná čára to není, jen to musí mít nějaký smysl.

Tatínkova holčička vám otevřela dveře do filmu. Co následovalo?

Rytmus v patách podle povídky Josefa Škvoreckého, který režírovala Andrea Sedláčková. Byl to pro mě důležitý film, protože jsem tam potkala Emila Viklického. Hrála jsem jazzovou zpěvačku, on k tomu dělal hudbu. Původně jsem měla jenom hrát, ale pak zjistil, že umím zpívat. Skamarádila jsem se tam s Marikou Šoposkou, potkala jsem tam i Vojtu Dyka a Vojtu Kotka.

Jak vypadala spolupráce se slavným jazzovým pianistou Emilem Viklickým?

Emil mě přibíral do různých svých hudebních projektů. Tak se třeba stalo, že jsem se ocitla na jednom koncertě v rámci akce Jazz na Hradě. Před dvěma lety jsme vydali cédéčko Berenika Meets Jazz. Repertoár už ale neobnovujeme, v jazzu mi chybí inspirace, vystačila mi na jednu desku, teď se chci vydat jiným směrem.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jakým?

Divočejším. Při jazzu na pódiu stojím, chci to trochu rozhýbat, při jazzu mi pohyb chybí. Jednou se ale k němu určitě vrátím.

Dávám teď dohromady kapelu, ale kluci jsou hodně vytížení, jde to pomalu. Jsou odchovaní z punkové sféry, ale nejsou pankáči, docela je baví popík. Už jsme nazkoušeli pět věcí, docela nám to šlape.

S Emilem Viklickým se znovu potkám při natáčení Trapných padesátek, kde budu hrát barovou zpěvačku. On bude preludovat na piano. Autorkou toho seriálu je máma (spisovatelka Irena Obermannová - pozn. red.), napsala mi roli na tělo, takže jsem taková přidrzlá.

Dává vám číst své věci, než vyjdou?

Ne. Mně se líbí, jak píše, ale nijak ji nehodnotím.

Jak jste prožívala aféru kolem její „Tajné knihy“, kterou si lidé vykládali jako literární zpracování jejího milostného vztahu s Václavem Havlem?

O tom nechci mluvit. Prožívala jsem to s ní a přežily jsme to. Víc vám k tomu neřeknu.

Etablovala jste se i jako blogerka, Zdá se tedy, že jste podědila geny po obou rodičích, hudební po otci, spisovatelské po matce.

Táta měl Dan Kohout Band a odmalička do mě hustil bigbít. Naši se rozvedli, když mi bylo pět, tak mě do Bambini di Praga a Dismanova rozhlasového souboru vodily máma a babička. Tátovy písničky mě ale hrozně baví. Párkrát jsem s ním zpívala.

FOTO: Petr Horník, Právo

A jak to máte s psaním?

Máme s Marikou Šoposkou blog Sedmilhářky, píšeme o věcech, které jsme zažily, které nás baví. Je to hodně osobní a upřímné, žádné jídlo nebo hadry. I když to občas taky.

Do jaké míry to je osobní? Máte nějaké hranice?

Já bych pustila cokoli, ale po zkušenostech s mojí mámou, která o nás a o lidech ve svém okolí často píše, jsem trochu na pozoru, protože lidé jsou pak ve vztahu k ní dost obezřetní. To bych nechtěla. Taky nechci, aby se můj kluk hrozil, co že jsem to o něm napsala. Všechno nepráskám.

Nejlíp mi to jde, když jsem naštvaná a nespokojená. To bývají i nejvtipnější příspěvky a nejvíc fungují.

Dejte příklad.

Třeba napíšu Marice - my si ty příspěvky adresujeme - seznam toho, co je debilní.

Co bývá debilní?

Může být debilní, že zrovna nemám práci, můžou být debilní všichni režiséři a producenti, kteří mě neobsazují, že jsem se včera opila a mám teď kocovinu… Je to hodně o nadsázce a dělání si srandy ze sebe sama, jinak by to nefungovalo.

Máme už takových devadesát příspěvků, víceméně se střídáme, mých je tak padesát. Vyjde nám letos kniha, tak jsem je kvůli tomu všechny znovu četla, ani jednoho příspěvku nelituju, že jsem ho napsala.

Marika má hodně přečtených příspěvků o těhotenství a mateřství. Matky to dost čtou.

Uvažujete po vzoru své nejlepší kamarádky o svatbě a mateřství?

Ano.

V seriálu Místo zločinu Plzeň byla jako kapitánka Mirka Ondrová jedinou ženou v týmu vyšetřovatelů. Její kolegy představovali (zleva) Vladimír Kratina, Martin Stránský, Lukáš Vaculík, Jan Zadražil a Vladimír Polívka.

V seriálu Místo zločinu Plzeň byla jako kapitánka Mirka Ondrová jedinou ženou v týmu vyšetřovatelů. Její kolegy představovali (zleva) Vladimír Kratina, Martin Stránský, Lukáš Vaculík, Jan Zadražil a Vladimír Polívka.

FOTO: archív ČT

Váš partner, producent Pavel Čechák, je o 14 let starší. To je docela velký věkový rozdíl.

Vždycky jsem měla starší kluky. Vím, co chci, nejsem na nějaké hry, a čekám, že to ví i můj partner. To se většinou pojí s vyšším věkem. Pavel je šikovný, moc mu věřím a spoléhám na něho. Cítím se s ním v bezpečí.

Jak jste se seznámili?

Díky Marice. Začala chodit s jeho dvojčetem Petrem a před dvěma lety se vzali. Jsme nejen nejlepší kamarádky, ale i téměř švagrové.

Váš partner má z manželství s Táňou Vilhelmovou dva syny. Jaká jste macecha?

Doufám, že dobrá! Je to ale občas náročné. Je jim deset a sedm. Já chci být kámoš, nechci na ně řvát, někdy to ale nejde.

Ráda se o ně starám, klidně vodím kluky do kroužků, vyzvedávám je ze školy, jediné, co mi nejde, je vstávání. Když jsou u nás přes noc, vstává Pavel. To si nechávám na svoje děti, až budu muset. I pak se to budu snažit hodit na Pavla.

Jak vycházíte s jejich matkou?

S Táňou jsme v pohodě, respektujeme se. Pokud jde o kluky, myslím, že mi důvěřuje.

Objevíte se ještě v nekonečném seriálu Ulice?

Zrovna mám pauzu, ale moje role bude pokračovat. Na konzervatoři jsem se nad nekonečným seriálem ofrňovala, ale když jsem v něm dostala skvělou velkou roli, přestala jsem.

S o 14 let starším Pavlem Čechákem, exmanželem Táni Vilhelmové, jsou spolu už čtvrtý rok.

S o 14 let starším Pavlem Čechákem, exmanželem Táni Vilhelmové, jsou spolu už čtvrtý rok.

FOTO: ČTK

Od šestnácti se pohybujete ve světě šoubyznysu. Zapochybovala jste někdy, zda to je svět, ve kterém chcete pořád žít?

Zpočátku mi přišel naprosto skvělý: budu dostávat samé úžasné role a budu je dostávat pořád, nikdy nebudu mít málo práce ani peněz… Teď si často říkám: proboha, co jsem si to vybrala za povolání! Hereček nás je jako much, všechny talentované, krásné.

Vy si ale nemůžete stěžovat.

Ano, živí mě to, jsem obsazovaná, dostávám zajímavé role ve věcech, které režírují zajímaví lidé. Problém je, že to není stálé, že člověk neví, co bude, až práce, kterou děláte, skončí. Může se stát, že nemáte tři měsíce do čeho píchnout.

Máte nějaký záložní plán?

Mám Sedmilhářky, které mě baví, ale za to nic nedostávám. Už jsem párkrát uvažovala o studiu, napadaly mě různé věci, ale vždycky přišla nějaká role…

Co jste chtěla studovat?

Judaistiku, dokonce jsem úspěšně udělala přijímací zkoušky, ale po třech přednáškách jsem zdrhla. Jsem prostě líná. Vlastně jsem o tom nebyla moc přesvědčená. Možná to ještě přijde.

Proč zrovna judaistika?

Protože asi pocházím z židovské rodiny.

Asi?

Moje babička (spisovatelka Anna Žídková - pozn. red.) je adoptovaná. Když jí dělali testy DNA, zjistili, že má židovské geny. Narodila se v roce 1930, její maminka měla být služka v nějaké budapešťské rodině. Jako dítě se ocitla v děcáku a odtamtud si ji vzala a adoptovala jedna učitelská rodina z Valašského Meziříčí, nějaký jejich známý lékař v děcáku pracoval a upozornil je na jednu chytrou holčičku.

Moje starší sestra, která je dokumentaristka, o tom chtěla víc vypátrat, jenže je to dost těžké, protože ten dům už neexistuje, byl za války vybombardován a všechny dokumenty byly zničeny.

Ve studiu Dva vystupujete v muzikálu Hello, Dolly! Uvažovala jste o pěvecké kariéře?

Na gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením jsem studovala klasický zpěv a uvažovala jsem, že bych studovala operní zpěv. Jenže jsem od přírody lempl a herectví pro mě bylo bez námahy. Nejsem úplně studijní typ. Ještě na konzervatoři jsem uvažovala o hudební fakultě, ale nic z toho nebylo, přišlo vždycky nějaké natáčení…

Milovala jsem herecké operní postavy, árie Mozarta, Musorgského. Vyhrávala jsem i pěvecké soutěže, fascinovaly mě těžší věci, dopracovala jsem se k árii Zuzanky ve Figarově svatbě. Třeba se k tomu někdy vrátím.