Kdo u vás sháněl vánoční dárky, když jste si na advent naplánoval turné?

Dárky si moc nedáváme, ale pro Sebíka jsem měl nakoupeno v předstihu. Dostal nový iPod, protože ten starý už má skoro tři roky a už dva měsíce mě prosil o nový, na který by mohl nahrávat další hry. Spíš jsme si ale užívali pohody. Předminulé Vánoce totiž dopadly tak, že vnuk dostal asi třicet dárků a u pátého povídal: Dědo, nenecháme to na zítra, to rozbalování je strašná práce? (smích) 

Nezačínají dneska děti na počítači hrát příliš brzy?

Nejsem příznivcem toho, aby děti přišly domů a hurá na počítač. Rodiče nad tím jenom mávnou rukou, hlavně, že mají klid. Sebíkovi jsme na to vyhradili čas, několikrát týdně třeba půl hodiny k večeru. Má jiné záliby – golf, tenis, plavání. Chodí do Montessori školky, kde ho od rána do čtyř odpoledne učí manuálně tvořit.

Neříkejte, že Sebastian je tak spořádaný a dokáže se od hry odtrhnout?

Naštěstí je s ním dobrá domluva. Nepřikazujeme mu, ale rozumně vysvětlujeme. Řekneme: teď se rychle musíš umýt a převléct do pyžama, protože máš ještě dvacet minut dovoleno koukat se na televizi, kde ti začíná oblíbený kreslený seriál Scooby Doo. Maximálně v devět už musí být v posteli.

Zpíváte mu před spaním?

(smích) Ne. Občas chce ještě vyprávět pohádky, většinou si musím vymýšlet příběhy o Transformers nebo o Spidermanovi. Už ho nebaví Disneyho postavičky jako Kačer Donald nebo Mickey Mouse, o kterých říká, že jsou pro malé, stejně jako pohádky o autíčkách a letadélkách. Musím si to nejdřív vygooglovat, abych věděl, o co jde, aby mi pak neřekl, že vykládám hlouposti.

Překvapuje mě, že si nezpíváte.

Pořád si pouští moje písničky a záznamy koncertů a tancuje u toho, hlavně když má návštěvu. Jeho spolužáci ze školky, pětiletí špunti, mi říkají: Ahoj, dědo.

Michal David se svým vnukem Sebastianem

Michal David se svým vnukem Sebastianem

FOTO: Petr Horník, Právo

Vnímá vnuk vaši popularitu?

Hlavně začíná vnímat muziku, což je akorát, protože od šesti let je dobré začít děti učit na nějaký nástroj. Zatím je ještě příliš hravý, ale pět deset minut u piana vydrží a je vidět, že na to má vlohy. Je taky hodně sportovně založený, strašně ho baví golf. Když byl na podzim poprvé na trenažéru, prohlásil, že je to lepší než venku a že rozhodně chce znovu. No a tenis? Na ten chodí druhý rok. Zatím nijak nevybočuje, ale v jeho věku jsou na tom všechny děti zhruba stejně.

Chceme, aby byl všestrannější, vždyť spousta dětí je opravdu jenom počítačově založená, a to je šílené, to už začíná být nemoc. Říká se, že když jsou více než 40 hodin týdně na počítači, tak je to velice nebezpečné a můžou propadnout gamblerství a závislosti. Já taky nemůžu svou práci dělat bez počítače, který je navíc úžasný komunikační prostředek, ale nepropadám mu.

Chápu správně, že k tenisu přivedla Sebastiana vaše žena, bývalá vrcholová hráčka?

Samozřejmě, i když ho netrénuje. Chodí do tenisové školy k Petru Pálovi, našemu fedcupovému kapitánovi. Trénuje dvakrát týdně, stejně jako golf, na který se strašně rád dívám, klidně jsem schopný do šesti do rána sledovat turnaj v televizi, vyjmenuju vám všechny golfisty světa a teoreticky hru vysvětlím, ale ještě jsem hůl nevzal do ruky. Manželka hraje skoro čtyři roky a s handicapem 13 už je hodně vysoko.

Stýská se Sebíkovi po mámě?

Občas ho chytí smutná, zvlášť když si zrovna dopovídají, ale za pár minut už je to zase v pohodě. Klára musí ještě rok vydržet. Než malý začne chodit do školy, tak se třeba vrátí, anebo si ho odveze do Ameriky. Jsem celkem flexibilní, takže bych musel omezit svoji činnost a žít třeba tři měsíce tady a tři měsíce tam.

Kluk je strašně šikovný a společenský, protože s námi pořád někam chodí, což je fajn, vzhledem k tomu, že jeho kamarádi jsou kolikrát opravdu hodně plaší a stydliví. Když jsme byli se známými na večeři, měl Sebík dobrou hlášku. Kamarád mu zašeptal: Sebíčku, tady mají výborné palačinky. Ty máš rád palačinky, že? On se k němu naklonil a povídal: Strejdo, nemám. Je šikovný, no. (smích) 

V šoubyznysu začínal v 80. letech minulého století jako součást kapely Kroky Františka Janečka.

V šoubyznysu začínal v 80. letech minulého století jako součást kapely Kroky Františka Janečka.

FOTO: ČTK

Týká se vás pověstné rozmazlování vnoučat prarodiči?

Jestli si myslíte, že ho zavalujeme dárky, tak to ani omylem. Než něco dostane, tak si to musí zasloužit. Většinou uděláme dohodu, že nejdřív splní nějaký úkol. Vzpomínám si, že měl velkou radost, když se mu v listopadu na dovolené na Seychelách podařilo odehrát osm forhendů za sebou. Slíbil jsem mu, že pokud to dá, dostane zmrzlinu.

Co teď děláte při výchově jinak než kdysi se svými dětmi?

Z pozice dědy nebo babičky to vidíte s větším nadhledem a zkušeností. Víc například vysvětlujeme. Není to tak, že padne rozkaz a nazdar.

Když se moje známá, které je něco přes padesát, dozvěděla, že jdu s vámi na rozhovor, prohlásila: Jé, to vám závidím. Byla vám někdy popularita na obtíž?

Mám to v genech, vždyť jsem z cirkusácké rodiny, z rodiny artistů a varietních umělců. Odmalička jsem věděl, že se budu živit muzikou, v šesti sedmi letech jsem napodoboval zpěváky a hrál jsem na umělohmotnou trubku. V patnácti jsem nastoupil do profesionální kapely a šoubyznys je od té doby můj život, takže popularitu beru jako něco, pro co jsem se narodil. Je to svým způsobem veliký dar.

Spousta lidí si myslí, že být slavný je jenom super život, jenže ono to tak není. Vadí mi třeba to, že když přijedu do společnosti, kde jsou opilí lidé, chtějí, abych zazpíval. Když to neudělám, začnou řečnit, že jsem namyšlený frajer. Ale jinak, když mě někdo zastaví na ulici, chce podpis nebo společnou fotku, tak to je naopak skvělé. Horší by přece bylo, kdyby zájem neměli.

A co na dovolené, tam vás neobklopují hordy českých fanoušků?

Musíte si nacházet destinace, kde Čechů moc není, což mi zatím až na výjimky vychází. Chci si odpočinout, jsem rád, že mě nikdo nezná a mám klid. Doma je to něco jiného, tam je to pochopitelná součást mé práce. Jakmile sám potkám někoho slavného, jako třeba na Maledivách Rogera Federera, taky ho požádám o fotku a potěší mě, když se dotyčný chová mile.

Na druhou stranu je pravda, že pokud by za mnou přišlo tři sta lidí, taky by mě to otrávilo, protože jsem přijel dobít baterky a vím, že po návratu se zase obvykle čtvrt roku v kuse nezastavím. Nejsem typický workoholik, který by nedokázal vypnout, a rád si užiju týden volna, proto několikrát do roka odjíždíme odpočívat do tepla. Neumím lyžovat, takže hory nevyhledávám a zimní sporty mám rád jenom v televizi.

Michal David si myslí, že se pro popularitu narodil. Po jejím úpadku po listopadu 1989 ho na vrchol znovu před patnácti lety vynesl muzikál Kleopatra.

Michal David si myslí, že se pro popularitu narodil. Po jejím úpadku po listopadu 1989 ho na vrchol znovu před patnácti lety vynesl muzikál Kleopatra.

FOTO: ČTK

Jak trénujete fyzičku, abyste uzpíval a uskákal dvouhodinový koncert?

Po zranění kotníku jsem se rok a půl moc nehýbal, přibral jsem a zlenivěl, takže jsem se musel nad sebou zamyslet. Dal jsem se dohromady s Vítkem Chaloupkou (dietolog a fitness konzultant – pozn. red.) a začal jsem na sobě makat. Několikrát týdně chodím cvičit, dělám sklapovačky, zvedám činky, pádluju. Posiluju se slabou zátěží, protože nepotřebuju mít svaly, ale být v kondici.

Když jsem se bavil s jednou kamarádkou, známou moderátorkou, o cvičení, ptal jsem se jí, jestli už zkusila Pět Tibeťanů. Říkala: No, zatím jenom dva Japonce. Koukal jsem na ni a začal se smát. Divila se: Čemu se směješ, vždyť Japonci nejsou špatní?

Párkrát do týdne zajdete s kamarády na tenis. Jak byste popsal svůj herní styl?

Z mé strany je to spíš amatérská hra. Bohužel jsem nedostal od pánaboha ty správné geny, takže jsem rád, že se vyběhám a tu a tam se strefím do míče. Raději si jdu zahrát čtyřhru, u které je větší sranda, a zápas beru vyloženě relaxačně.

Jakou bilanci máte s manželkou?

No, nulovou… Ale hodně si s ní zaběhám, zatímco ona stojí furt na místě. (smích) Než jsem ji poznal, nevěděl jsem, co to tenis je. Až jsem za ní jel v roce 1986 na US Open, kde jsem si začal trochu pinkat. Potkal jsem tam Martinu Navrátilovou, která mě vzala na koncert Bruce Springsteena.

Co jste své ženě na oplátku nabídl z muziky?

Naštěstí nemá vlohy, takže muzika je pro ni vzdálený vesmír. Díky tomu je moje žena barometr, podle kterého poznám, jestli nová písnička má šanci na úspěch. Jako naprostý laik totiž řekne, že je to buď super, anebo mě s tím pošle do háje. V tom případě usoudím, že to nemá cenu, protože se to nebude líbit ani devadesáti procentům národa.

Michal David s vnukem Sebastianem

Michal David s vnukem

FOTO: archiv A. Taş

Kromě desítek hitů máte za sebou několik muzikálů i filmy. Po čem ještě profesně toužíte?

Když se mi něco povede, hned přemýšlím, co dál, neusínám na vavřínech. Napadlo mě, že bych si najal textaře, který by mé písničky přeložil do angličtiny, a hlavní hity bych zkusil nabídnout nějaké světové hvězdě. Před dvaceti lety bych do světa šel klidně sám, ale dneska mám tolik práce, že mi to naprosto stačí. Už je mi 55, a jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš.

Údajně pomýšlíte na další muzikál.

Čekám, až Libor Vaculík dopíše libreto muzikálu Mozart. Půl roku mi vždycky trvá, než si ujasním, jak by to mělo vypadat a kudy se budu hudebně ubírat, ale do dvou let by mohlo být dílo hotové. I když vím, že je to velká výzva, rád bych v něm propojil pop a Mozartovu muziku. Hlavní roli jsme nabídli Romanu Vojtkovi, který Mozarta dlouho hrál jako činohru a má ho perfektně zmáknutého.

Na Valentýna bude mít premiéru film Decibely lásky, který je plný vašich hitů.

Z hudebně-tanečních filmů už tu dlouho nic nebylo, naposledy Šakalí léta, takže romantický příběh ze života se skvělým obsazením má velký divácký potenciál. Kromě hvězd typu Ivy Janžurové, Lucie Vondráčkové, Rudolfa Hrušínského staršího i mladšího si v něm zahraje i bývalý kapitán plzeňské Viktorky Pavel Horváth, který měl mít původně jen malou roli popeláře, jenže ta se pak rozšířila, protože se projevil jako velice dobrý herec, zpěvák a komik.

Má člověk s vaším záběrem v šoubyznysu ještě zapotřebí vystupovat na firemních večírcích a plesech, jak to pravidelně, hlavně v zimě, děláte?

Z obchodního hlediska určitě. Ne jenom kvůli honoráři, ale kvůli lidem, které tam potkám a se kterými můžu domluvit sponzorství nebo partnerství. Každý muzikál, film nebo turné přece potřebuje peníze. Navíc jsem rád ve společnosti. Je to pro mě lepší než sedět doma a koukat do zdi.