Sama se však obléká nadčasově, mimo trendy. Je velmi živá a vstřícná, pere se v ní bohémství se zodpovědností, vštípenou rodiči. Při hovoru široce gestikuluje a pohupuje desítkou náramků, řetízků a prstenů. Většinou jde o dárky od přátel, kteří tvoří její širokou rodinu. Říká, že má právě šťastné životní období – a je to na ní vidět.

Kdy jste naposledy tancovala?

Tanec miluju a tančím pořád, mám k němu velmi emoční vztah, jen jsem jej nedotáhla k dokonalosti, nejsem moc disciplinovaná, abych navštěvovala kurzy. Tančím spíš živelně, na diskotékách, v klubech… Už jsem slyšela poznámky, že bych tam v mém věku neměla chodit, ale já si to nemyslím.

Zbožňuju i hudbu a obdivuju choreografii, a proto mě tahle práce tak zajímá. Kdyby mi někdo nabídl účast jako soutěžící, určitě bych do toho šla. Je dobré si to zkusit, ale protože jsem u toho byla už před sedmi lety a tančila tam nejlepší kamarádka, vím, jaká je to dřina. Určitě existuje pár vyvolených, schopných se tanec trošku naučit, zbytek to odťape. Občas někdo vyhraje i díky svému charismatu, protože si získá publikum…

Jsem čemeřice a workoholik, co nevydrží na místě. Potřebuju adrenalin, výzvy. Tak to asi má být, čas na klid ještě přijde.

Jako Anna Polívková. Je běžné, že vznikne dvojice pro život jako u ní?

Určitě to není neobvyklé. Taneční partneři se na sebe musí napojit fyzicky, duševně i emočně, aby něco vytvořili. Když vidíte dvojici, která tanec opravdu umí, a cítíte, co z ní srší, je to naprosto strhující.

Vy jste se s některým svým partnerem poznala díky tanci?

To přímo ne, pokud pominu, že se mi líbil nějaký tanečník na večer, těch bylo! Ale seznámila jsem se často právě díky emočnímu vjemu nebo umění – zpěvu, malování…

FOTO: Milan Malíček, Právo

Co obnáší navrhovat kostýmy pro StarDance?

Jde o úplně jiný druh šatů než tzv. večerní nebo na bál. Jsou to v podstatě sportovní šaty, které se na vás nesmějí při pohybu ani hnout. Základem je jakási obdoba dresu nebo plavek a na nich se vytváří ta krása, která má působit při standardním tanci elegantně a ušlechtile, při latině sexuálně či divoce. Tým, který šaty tvoří, musí být naladěný na charakter toho kterého tance, choreografii a hudbu a také na osobnosti tanečníků. Nejde připravit předem 300 návrhů a pak do nich dosazovat lidi.

Jak to tedy probíhalo?

Spolupracuji s návrhářkou firmy Heller Ilonou Vostrou, která má zkušenosti s technologiemi a střihy, já mám zase vizi výtvarnou a spolu hledáme optimální cestu, jak kostým vystavět.

Nejdříve jsme se pobavily se soutěžícími a zpracovaly vše do prvotních skic. Ty jsme rozložily a řešily barevnost, aby se neopakovala, což je těžké, protože například v prvním kole se sešlo pětkrát tango a ve druhém paso. U tanga chce každý černé nebo červené šaty s širokou sukní. Musely jsme jim vysvětlit, že nemůžou vypadat jako ve stejnokroji. Publikum čeká rozmanitost.

Měla jsem v životě několik vztahů, které byly silné a zásadní, a přála jsem si, aby pokračovaly. Nestalo se.

Co se změnilo za sedm let od prvního ročníku? A kam jste pak zmizela?

Změny jsou obrovské – k mé radosti. Tehdy šlo o úplné novum, začátečnickou práci v pojetí tanečního kostýmu. Nějak jsme se s tím poprali… Od té doby se ale móda a možnosti v tanečním světě nesmírně posunuly. Každý rok se objevují nové materiály a střihy, teď frčí průhledné látky a odvážné efekty… Divák StarDance je většinou konzervativní, takže extravaganci vnášíme jen opatrně. Je nutné držet jistou eleganci, nicméně svěží vítr občerství.

Kostýmy pro StarDance jsou vlastně sportovní šaty (dres, plavky), které se nesmí při pohybu ani hnout. Teprve na nich se vytváří ta krása… Na snímku Leoš Mareš a Katarina Štumfová.

Kostýmy pro StarDance jsou vlastně sportovní šaty (dres, plavky), které se nesmějí při pohybu ani hnout. Teprve na nich se vytváří ta krása… Na snímku Leoš Mareš a Katarina Štumfová.

FOTO: archív ČT – Mikuláš Křepelka

A proč ta pauza? Začala jsem se orientovat i jinými směry a tvořit kostýmy pro divadlo, muzikály, film a televizi, takže jsem si od tanečního světa trochu odskočila.

Jak jste se vůbec k vaší profesi dostala? Pocházíte z umělecké rodiny?

Kdepak. Bylo to složité. Rodiče jsou vysokoškoláci a intelektuálové, a nejsou tudíž z mé práce nadšení, mají o ní konzervativní představy. Já ovšem měla k umění a zvláště ke kreslení sklony odjakživa. Chodila jsem na amatérské kurzy a trávila hodiny v ateliéru nevlastního dědečka, malíře Jakuba Kaše. Nikdy jsem ale nešila na panenky a na sebe jsem začala až v osmnácti – a to pouze z důvodu nouze.

Výsledky vypadaly pekelně, povedla se mi jen péřovka s aplikací vzoru jin a jang, měla jsem takové hloubavé období. Naštěstí mě brzy přešlo… Takže všem říkám: já vám to vymyslím, namaluju, ale hlavně po mně nechtějte vzít do ruky jehlu, to by byla katastrofa. Jsem zručná něco dozdobit, ale jak navléknu nit, hned se zamotá.

Měla jste představu, co chcete dělat?

Moc ne. Když jsem přišla do Prahy, pracovala jsem ve vinohradské nemocnici jako ošetřovatelka. Nebylo to moc šťastné období a určitě by mě nenapadlo, že se jednou budu živit svým koníčkem. Pohybovat se mezi osobnostmi kolem divadla a filmu znamenalo pro mladou holku něco nedosažitelného. Dnes se s řadou z nich přátelím… Obdivuju samozřejmě lidi, kteří jsou ambiciózní a vytrvalostí dosáhnou svého cíle. Já taková nejsem, a o to víc mě těší, že přestože jsem nechala osud přirozeně plynout, našlo si mě to.

Rosťa Osička s Romanou Motlovou

Rosťa Osička s Romanou Motlovou

FOTO: archív ČT – Mikuláš Křepelka

Do Prahy jste se z Ostrova nad Ohří vydala za prací, za láskou?

Bylo to spíše nouzové řešení. Nedostala jsem se dvakrát na filozofickou fakultu, a protože mě chytla práce rehabilitační pracovnice v lázních, chtěla jsem si na ten obor udělat školu, která byla v Praze. Najednou jsem se ocitla sama, měla jsem tu jen tetu, ale s tou jsem těžko mohla jít na pivo. Naštěstí po čase přišly dvě kamarádky a poznala jsem Mahu Bočanovou, kámošku nejbližší. A pak už to šlo líp, i když klikatými cestami.

Dělala jste taky barmanku, produkční…

Jako barmanka jsem se živila tři roky právě s Mahu na Kypru, to byla úžasná bezstarostná jízda. Jste u moře, kolem chodí krásní, navonění lidé, popíjejí a jsou v pohodě… Nám říkali černá – bílá, Zuzu – Mahu. Často zavřu oči a chci se tam vrátit, aspoň na večer.

Po návratu mě oslovili z produkce televizního pořadu Gumáci, protože jsem uměla anglicky a bylo potřeba komunikovat s anglickými majiteli licence. Museli jsme vše rozhýbat a řešit i to, jak loutky gumáků obléknout… A z produkční se během půl roku vyklubala výtvarnice kostýmů. Když mi pak nabídli oblékat živé lidi, strašně jsem se zpočátku bála. Je rozdíl píchat špendlíky do loutek, které neodporují. Ale pokud to v sobě máte, jde jen o ten první odvážný krok.

Oblékat herečku Marii Doležalovou je prý radost, v každém kostýmu je hned jako doma.

Oblékat herečku Marii Doležalovou je prý radost, v každém kostýmu je hned jako doma.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jaké vlastnosti vyžaduje vaše profese? Trpělivost, diplomacii, psychologii…

Absolutně. Zapomeňte na to, že je výtvarník kostýmů umělec, který namaluje svoji představu, odevzdá ji – a tím má vyřešeno. Musí mít zvládnutou logistiku, umět se dohadovat o rozpočtech, a hlavně být schopný celou věc obhájit a zrealizovat. Jeho návrh hodnotí často konzilium lidí, kteří mu nesahají po kotníky, ale kritizují a kritizují.

Nejhorší je to asi v reklamě, to by mě zabilo. Klient většinou žádá, abyste ho v hodnotě pěti padesát oblékla jako z Pařížské, tlačí vás sehnat věci zadarmo nebo je vypůjčit… Z vašeho záměru zůstane torzo, protože pokud si budete stát tvrdě na svém, jste příště bez práce.

Vidím, že se nenudíte.

To si pište. Jsem čemeřice a mám problém vydržet na jednom místě. Proto mi vyhovuje tvorba kostýmů, kde lze dělat i víc projektů naráz. Na natáčení docházím, ale udělám si svoje, obléknu postavy, mrknu na první záběr – a odjedu. Vloni u seriálu Všechny moje lásky jsem musela trávit hodně času a občas jsem se už kývala nervózně jako autista.

Rozmanitost, eleganci, nápad – to podle jednapadesátileté návrhářky očekává od kostýmů publikum StarDance. Na snímku Jitka Schneiderová a Marek Dědík.

Rozmanitost, eleganci, nápad – to podle jednapadesátileté návrhářky očekává od kostýmů publikum StarDance. Na snímku Jitka Schneiderová a Marek Dědík.

FOTO: archív ČT – Mikuláš Křepelka

Být workoholik není žádná výhra, ovšem v těžším období života to může být skvělý lék. Nevěřím svým očím, pod čím vším jsem podepsaná, jsem flink a nevedu si dokumentaci. Různorodost mi dává energii, potřebuju adrenalin, výzvy. Čas na klid ještě přijde.

Jakými cestami běžel váš osobní život?

Divokými. Ale nestěžuju si. Jsem člověk, který špatné věci hodně prožívá a je vždycky zlomený na několik let. Došla jsem k tomu, že je jedno, jestli žijete v harmonickém vztahu, máte kolem sebe rodinu a vše funguje, anebo ne, protože ve výsledku je to stejně hlavně o vašem postoji.

Měla jsem v životě několik vztahů, které byly silné a zásadní, a přála jsem si, aby pokračovaly. Nestalo se. Místo tradiční rodiny mám kolem sebe kamarády, kteří mi to harmonické zázemí nahrazují. Zároveň si neumím představit, jak bych všechno stíhala s manželem a dětmi. Znám jediného člověka, který to zvládá – kolegyni Míšu Hořejší. Není to člověk, ale android.

Radek Banga s Terezou Bufkovou

Radek Banga s Terezou Bufkovou

FOTO: archív ČT – Mikuláš Křepelka

Proč vaše partnerské vztahy nevyšly?

Nebudu říkat, že mám smůlu na chlapy, naopak asi štěstí. A to, že někteří v mém životě nezůstali, zřejmě má nějaký smysl. I ze vztahu, který nevyjde, se o sobě můžete něco dozvědět.

Určitě vím, že bych nemohla žít třeba s bankéřem, respektive on se mnou. Jsem neorganizovaná, instinktivní osoba inklinující k bohémům, i když život s nimi bývá komplikovaný, protože jsou méně zodpovědní. Já sice působím také velmi svobodomyslně, ale v podstatě mám ráda jistoty a jsem perfekcionista. To mi implantovali moji nebozí rodiče, ovšem šlo jim to těžce!

Vyhovuje vám tedy žít single?

Člověk žije, co jde. Můj poslední vztah byl hodně natěsno, opravdu jsem s někým žila, a byla tak šťastná. A dokonce jsem věřila, že to potrvá napořád. Přitom dřív jsem byla spíš nepolapitelná, pořád jsem někomu utíkala…

Když vztah skončil, hledala jsem tři roky půdu pod nohama. Zvykala jsem si být zase tou jednotkou sama za sebe. Nejde o přebírání zodpovědnosti nebo finance, ale o to, že přijdete domů a tam máte člověka, u kterého najdete pochopení, pohlazení i ujištění, že „to“ zvládnete. Je to jiná rovina než kámošky na telefonu.

Jaká je vaše současnost?

Mám někoho ráda, někdo má rád mě, ale neříkala bych tomu vztah. Možná hodně volný vztah… Je jistě fajn, když se pro vás někdo nadchne, uděláte si s ním hezké hodiny, dny… Dnes se dívám, jestli je vůbec naděje, aby z kombinace našich povah šlo něco vybudovat.

Co, to vlastně nevím, protože jsem ještě nezažila, co je proměna lásky v kamarádství, společné stárnutí… Ale nechci o tom moc přemýšlet, je fajn se probudit a těšit na další den. Jsem šťastný člověk. A jestli přijde bonus v podobě někoho, kdo mě doprovodí životem, proč ne?

Obraťme list: Jak jsme na tom v Česku s oblékáním?

Nechávám lidi žít tak, jak jsou. Několik let jsem dělala módní policii a jsem ráda, že to skončilo. Je totiž dvojsečné hodnotit něco z pozice vyhlášeného trendu. Když vidíte, jak je to leckdy otrocky opsané, jak nebohé holky utrácejí nekřesťanské peníze, aby na sebe navěsily všechno možné, jen když je to in, jsem pak vděčná za cokoli, co má názor a originalitu. Někdy je zapotřebí kuráž vymknout se z davu, ale vyplatí se to.

Lukáš Pavlásek s Lucií Hunčárovou

Lukáš Pavlásek s Lucií Hunčárovou

FOTO: archív ČT – Mikuláš Křepelka

Vážně vám nic nevadí?

Ne. Věci jako bílé ponožky v sandálech neřeším, beru je jako vtip, protože s tím stejně nehnu. Je to národní kolorit, – jako obrázky Josefa Lady. Spíš mi vadí přestylované dámy zralého věku, které místo aby vypadaly elegantně a zajímavě, budí dojem patnáctiletého sexy diblíka… Ale já vážně nechci hodnotit, raději se ohlédnu za holkou nebo klukem, kterým to sluší a zaujmou mě nápadem. Styl mladé generace je už většinou srovnatelný se světem.

Jak se oblékáte nejraději vy sama?

Kvůli profesi sleduji módní trendy. Ale na sobě mám nejraději jednoduchý základ a extravagantní doplňky. Na oblečení náročná nejsem, přátelé mi dokonce nadávají, protože mám deset skoro stejných pruhovaných a černých trik, která od sebe nerozeznáte.

Miluju plédy, objemné kulichy a beztvaré cípaté svetry, ty mám ve všech barvách. Ulítávám na taškách a botách, po letošní operaci páteře nesmím nosit podpatky, takže mě zajímají jakékoli placatky s něčím navíc. Elegantní jednoduchou věc si nekoupím, protože k ní nemám vztah.

Co vás baví kromě módy a kostýmů?

Chodit do bistra či kavárny za kamarády, tam nabírám sílu. Dříve jsem také dost sportovala.

Přírodu k životu ani nepotřebuju. Mít zítra volno, nevyrazím do lesa, ale přispím si, zůstanu celý den v pyžamu a budu koukat na filmy. Taky ráda cestuju do míst, která mám navázaná na lidi. V tom vyhrává Kypr a těším se v březnu na Kubu. Vypnu mobil a udělám si prázdniny!