Národní protidrogový koordinátor: Prohibice ani úplná tolerance u drog nefungují

Přes dvacet let proti nim aktivně bojuje, nyní jako národní protidrogový koordinátor. Kdo ho zná odmala, ten by si na jeho úspěch v životní loterii nevsadil ani korunu.

„Byl jsem takové dítě ulice. Táta hodně pil i kouřil. Občas nepřišel domů, někdy dorazil ve stavu, kdy nebyl schopný vnímat vůbec nic a byl extrémně agresivní. Lítaly talíře i kopance. Máma na mě nestačila,“ shrnuje roky svého dětství v centru Brna.

Rodiče příliš neřešili, kde a s kým se malý Jindra právě toulá. Záhy proto našel zázemí v partě, kde násilí patřilo k oblíbeným zábavám. Scházela se v zákoutích chátrajících dvorků, kdysi výstavních domů, v parcích.

„Zabíjeli jsme čas,“ ohlíží se. První cigaretu vzal doma tátovi. Postupně bylo pokuřování pravidelnou součástí jeho podvečerů. Alkohol k němu přidal ve dvanácti. Tehdy se mu navíc rozvedli rodiče. Lok něčeho ostřejšího mu umožňoval být v partě, ale i zapomenout na to, co se odehrávalo doma.

„Já byl v partě benjamínkem, i když jsem vypadal na víc. Ze starších kluků vždy někdo něco přinesl. Pivo tehdy stálo korunu sedmdesát,“ vybavuje si. K ubíjení času patřily brutální, cílené pouliční bitky. Nikdo z party s podobným osudem dospívajících v 80. letech budoucnost neřešil. Základní školou proplouvali stěží, končívali na učňácích, které nezřídka nedodělali.

„Viděno s odstupem šlo o mé nejhorší období. Zažíval jsem ho mezi dvanáctým a šestnáctým rokem, na legálních drogách. Pak přišly ty nelegální,“ říká Vobořil.

Rok po získání občanského průkazu vyměnil kamarády z dětství za ty z prostředí rockové hudby. Místo pěstí stmelovaly skupinu opiáty, léky, narkotika. Polykal, kouřil vše, co bylo dostupné: od efedrinu přes halucinogenní tabletky po hašiš.

„Přiznávám se, že mě bavily stimulační a dopingové látky. Ve druháku mě i kvůli nim vyhodili s pěti pětkami a trojkou z chování z učňáku,“ rekapituluje. V tu dobu zasáhl do jeho osudu vlastní táta. Přestal pít a začal žít s partnerkou, která měla snahu věci změnit.

Vše „usnadnilo“ navíc běžné lékařské vyšetření, při němž našli v potomkově krvi stopy narkotik. Podle socialistických pravidel následovala hospitalizace na psychiatrii.

Jindřich se jí nijak nebránil. Věděl, že podobný záznam mu pomůže od nástupu na vojnu. V léčebně navíc potkal lékaře Pešku, odborníka, který mu zásadně pomohl.

„Zvolil nejlepší možný způsob terapie, začal pracovat s tátou, který nikdy předtím na nikoho nedal. Řekl mu: Poslouchejte, co vám Jindra říká, zaveďte doma pravidla,“ vzpomíná. V továrně Zetor montoval ložiska do traktorů.

Jeho konečné zklidnění přineslo setkání s katolickým knězem Vojtěchem Kodetem. Jeden čas u něj dokonce na faře bydlel, pod jeho vlivem se nechal pokřtít. Přeměnu dokonalo seznámení s brněnským chartistou Petrem Pospíchalem, s nímž objevil svět podzemní církve.

„Bylo mi necelých osmnáct, pochopil jsem, že chci žít jinak. V antikvariátu jsem si sehnal učebnice pro základní školu. Doučil jsem se z nich na přijímačky na gymnázium a po něm jsem chvíli zvažoval, že se stanu knězem,“ líčí.

Předjednaný nástup do semináře a nástup do mnišského řádu karmelitánů se ovšem nekonal. Po maturitě jej čekala teologická fakulta. Během těchto studií si uvědomil, že chce pomáhat těm, ke kterým kdysi patřil, drogově závislým.

Při ohlížení zpět shrnuje, že v přeměně k lepšímu já mu pomohla vedle táty a víry také muzika.

S Jarkem Smejkalem, dnes katolickým knězem, založil v roce 1991 neziskovku Podané ruce. Ta nyní pomáhá převážně na Moravě asi pěti tisícovkám klientů ročně. Práce na budování organizace jej dovedla k dalšímu důležitému člověku, mladému lékaři Pavlu Bémovi a k dalším lidem ze sdružení Sananim.

S Bémem se setkal v pražské letenské ordinaci. Jeho politická kariéra právě začínala, a to funkcí národního protidrogového koordinátora. „Jezdíval za námi do Brna, my za ním do Prahy. Nic za to nikdy nechtěl. I díky němu jsem pak vyrazil na dva roky studovat drogovou problematiku do Velké Británie,“ vzpomíná Vobořil.

Z ostrovů si vedle znalostí přivezl španělskou ženu Marisu. Jako odbornice na drogovou problematiku hodně z Brna vyjíždí do světa. Teď je dva roky v Afghánistánu.

Vobořil ženu v kariéře podporuje, společný cíl mají shodný – dobře vychovat dcery Inés (13) a Kláru (15). On je s nimi denně, do Prahy z moravské metropole dojíždí. Hodně mu s jejich výchovou pomáhají také přátelé.

Sám z pozice znalce daného oboru rovněž projel kus světa – od Ruska po Jižní Ameriku. Pracoval pro OSN, Evropskou komisi, pro nadaci německé vlády. Národním protidrogovým koordinátorem se stal před pěti roky. A jak říká, na něco si ve funkci nezvykl dodnes.

„Na zasedání vlády se cítím občas hrozně. Mám kravatu, šaty, na něž nejsem úplně zvyklý. Ve státní správě navíc vstupuji denně do prostředí, kde lidé otevřeně neříkají důvody a motivy rozhodování. Co jsem v neziskovce rozhodl za hodinu, trvá měsíce, roky. Je to někdy ubíjející,“ shrnuje.

Vobořil tvrdí, že správná cesta, jak drogám čelit, asi není. Prohibice ani úplná tolerance nefungují. „Musí se najít rozumný střed. Oddálit zejména věk dětí, kdy se poprvé setkají s jakoukoli drogou,“ nepochybuje. Nebezpečnější na začátku jsou podle něj legální drogy: alkohol a cigarety.

„Čím dřív člověk začne, tím má větší šanci dostat se k těm nelegálním,“ říká. Důraz přitom klade na rodinu, na její vliv při výchově dětí.

On jako rodič proto chce vědět, kde jsou právě jeho Inés a Klára. Dozorce se z něj nicméně nestal. Vsadil na sport. Smyslem životů dcer je pohyb, obě patří k nadějím českého krasobruslení.

Vedle úřednické funkce má také firmičku na prodej umělého ledu. Jedním dechem dodává, že moc nevydělává, na krasobruslení nezřídka padne jeho plat koordinátora.

„Vím, že se mi to nikdy nevrátí, ale nehmotně mnohokrát. Dcery se neflákají bez užitku po ulicích jako tenkrát já,“ ohlíží se.