Druhý služebník nevěřícně v odpověď zařičel: „Ta mrzká zrada! Koho by napadlo prohledávat mu poklopec!“ Současný poklopec by bambitku i jiné věci neutajil, ale renesanční muž mohl přenášet v poklopci leccos. Kalhoty měl totiž v návaznosti na gotiku opatřeny poklopcem – v českých zemích nazývaným krytí – který byl vycpán a zdůrazněn. V šestnáctém století mohl mít až velikost dětské hlavičky! A nejen to.

Rozparek s pekelným ohněm

Fintilové si poklopec zdobili stužkami a sámky, takže patřil k tomu prvnímu, nač sklouzly oči toho, kdo vyzdobeného šviháka potkal. Braniborský kurfiřt Joachim II. se marně snažil šíření ostužkovaných poklopců zabránit tím, že „dával na ulici mladým lidem uřezávati v pase kalhoty tak, aby jim spadly“.

Choulostivé téma krytí se objevilo v mnoha učených spisech. Tak např. biskup Musculus z Frankfurtu nad Odrou se v roce 1555 ve svém spisku ostře vyjádřil: „Naši mladí kumpáni nechávají si vpředu dělat rozparek s pekelným ohněm a poklopcem nesmírně velkým, takže uvnitř sedí čert a dívá se na všechny strany ven, aby zlobil a dával špatný příklad, dokonce aby vábil a sváděl nebohá, pošetilá děvčátka.“

Jedním ze svízelů zmíněného poklopce byla skutečnost, že se musel přivazovat v pase na dvou stranách – byl to jakýsi padající dílec, připomínající zástěru. Jeden rozparek vpředu byl zatím v nedohlednu. Přivazování poklopce se některým kavalírům zdálo příliš namáhavé.

Čerta bych se s ním vždycky zavazoval!

Nejen mladé lidi otravovalo zavazování poklopce, ale i muže v pozdním věku, které sužovala prostata, a museli si častěji ulevovat. Historik a spisovatel Zikmund Winter uvedl, jak „na trhu v Českých Benátkách roku 1546 tuze lály a pomlouvaly ženy poctivé, že pan Adam Lev z Brozánek vohavně tak chodí bez sukně v nohavicích, majíc krytí vodvázané na jedné straně“.

Necudný postarší Adam z Brozánek si ostatně ženských nadále nevšímal, chodil si po svém a nakonec je upozornil na to, že svou kritikou jen ukazují, kam se dívají.

Marie Maxmiliána z Pernštejna s dcerou Polyxenou v typickém španělském oděvu (Alonso Sanchez Coello).

Marie Maxmiliána z Pernštejna s dcerou Polyxenou v typickém španělském oděvu (Alonso Sanchez Coello)

FOTO: archív Lenky Bobíkové

To pan Zikmund Kej z Hiršfeldu kritiku zahnal rázně. V roce 1562 si ulevil: „Já hned s krytím chodit nebudu, dám je sobě vypárat, čerta bych se s ním vždycky zavazoval!“ Dvojitý poklopec pronikl i do baroka a stalo se módním zakrývat jej řetězem s hodinkami a krášlit ozdobnými přívěsky – ty při chůzi cinkaly a údajně v Paříži se prý muži učili chodit tak, aby jejich přívěsky vydávaly co nejkrásnější zvuky.

Zavedení jediného rozparku na kalhotách se považovalo za výstřednost a zakázala jej sama inkvizice. V 17. století už však výrazně vystupující krytí mizí. Jednodušší to bylo se spodními kalhotkami u žen.

Ptala se, zda mi je zle

Už v renesanci si široké sukně vynutily nošení spodních kalhot a sahaly ke kolenům. V čase menstruace ženy nosily tzv. menstruační košile na bocích s rozparky. Přesto pozdější baroko i rokoko vnímaly spodní kalhotky jako cosi neelegantního, jako něco, co nosí především služky při práci, staré dámy a tanečnice. Mladé dámy si je oblékaly pouze při jízdě na koni. Náhodné nadzdvižení sukně pak skýtalo skvělou podívanou.

Giacomo Casanova vzpomínal, jak v mládí podobné jevy pozoroval a tato zábava jej vzrušovala: „Protože bylo teplo, měl jsem na sobě jen lněné kalhoty… a bál jsem se, že matka nebo major, kteří byli jen pár kroků před námi, by se mohli obrátit.“

K dovršení všeho jedna krasavice před ním špatně došlápla, rozevřel se jí háček na botce a Casanovu požádala, aby jí jej zapnul. Nadzdvihla sukni a „nic netušíc, měla širokou krinolínu a pod ní nic…”. „A to stačilo, abych se cítil jako ochromený. Když jsem znovu vstal, zeptala se mě, zda mi je zle.“

Dámské spodní kalhotky se rozšířily až na počátku druhé poloviny 19. století. V roce 1914 se u nich objevila guma v pase. Vývoj oděvů vůbec trval celá staletí. Velkou dynamičnost získal právě oděv renesanční a barokní.

Pobral z něho šaty

„K tomu se znám, že jsem některej čas po Vánocích jdouce s Václavem, kterej u Bíliny v městě Hradci sloužíval, do Lhotky šel, i zabil jsem téhož Václava kyjem tu proti šibenici hradecký, pobravši z něho šaty, tj. kabát soukenej, boty,“ přiznal se k hroznému činu jakýsi výtečník v smolných knihách města Pardubic z roku 1592. Kabát pak prodal za dvě míšeňské kopy a boty za půl kopy, což byl slušný zisk.

Oděv byl v historii velice nákladný, často cena za něj tvořila až dvacet osm procent peněžního rozpočtu majitele na celý rok, a tak se stal cílem všemožných krádeží a pokoutních obchodů. Konečně, zlodějem podle zákoníku Pavla Kristiána z Koldína z roku 1579 byl ten, „kterýž nezabijíc člověka, statek druhému pobeře, z šatův ho svleče, obhloupí“.

Maxmilián II. v kabátci vystřiženém pro krytí na obraze Jacoba Seiseneggera.

Maxmilián II. v kabátci vystřiženém pro krytí na obraze Jacoba Seiseneggera.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Konečně nebylo divu – renesanční oděvy hýřily barvami a nápaditostí. Látky pro ně zdobily nejrůznější motivy, především granátová jablka, květinové vázy, slunce, hvězdice, fontány. Stupňoval se luxus – zlaté a stříbrné látky, výšivky.

Z Itálie podobný renesanční kostým pronikl v první čtvrtině 16. století do Anglie a Francie. České země si zpočátku na přepych tak nepotrpěly, zaujal je skromnější německý reformační styl.

Podrážka až 40 centimetrů

Reformační odívání ovlivnili v 16. století výrazně lancknechti – námezdní vojáci, stojící zcela na okraji společnosti. Ve válkách byli nezbytní, ale uniformy nenosili. Místo toho se zahalovali roztrhanými hadry a podle nich se „prostřihování látky“ dostalo i do šatníku renesančního šlechtice.

Propagovala je móda španělská, potlačující u mužů i žen přirozené proporce. Nádherné, ale nepohodlné a těžké oděvy nutily nositele, aby se pohybovali co nejpomaleji, a i proti své vůli tak vypadali důstojně.

V Praze podporoval španělskou módu Rudolf II. Oblíbené byly u mužů punčochové kalhoty, u žen úzké živůtky a široké sukně. A samozřejmě také baret – koketně nasazený na pokud možno plavých vlasech, které si dámy bělily na slunci a upravovaly do bohatých kadeří a pletenců.

Boty byly bez podpatku, ale postupně je nahrazovaly koturny na vysoké korkové podrážce – často vysoké až 40 centimetrů. Nebylo divu – renesanční města páchla špínou stejně jako jejich obyvatelé a čistou sukni si mohla uchovat jen ta, která se pohybovala na jakýchsi chůdách. Módě ženy z českých zemí věnovaly pozornost, i přes odpor mravokárců.

Manželka nemá být ukálená jako svině

„Manželka nemá doma při práci chodit ušoupaná a ukálená jako svině, rozprostovlašená jako příšera, odhalená a obnažená jako nevěstka,“ hlásal humanista Jan Kocín z Kocinátu nelaskavě v 16. století. Žena podle něj měla být skromná a poslušná. Nebylo mu to nic platné – renesanční manželky si postupně uvykly parádit se, líčit se, používat pleťové masky z bílků a myrhy a hodlaly se zcela opičit po cizím vzoru.

Ve 20. letech 16. století se objevily dekoltované šaty – často jim výstřih zakrývala průhledná rouška. Ferdinand I. Habsburský i jeho žena Anna mohli být příkladem – nosili barety a Anna se chlubila pořádnými vlečkami. Šlechtě se přizpůsobovali měšťané a neunikli kritice mravokárců. Roku 1615 např. staroměstští páni povolali „Marjanu, manželku Jana Hendrycha z Frankenštejna na radní dům“ a ptali se jí, proč nosí takové šaty jako šlechtičny. Ta se nedala a odvětila: „Když jiní podobných šatů nositi nebudou, také takových užívati nechci.“

Měšťané nosívali přes oděv také šubu, široký plášť ke kolenům s podšívkou v kontrastní barvě, a plundry (kalhoty pytlaté), širokánské, často prostříhané nohavice. V Praze v nich chodíval Albrecht z Lebentálu, „kupec na koňském trhu, maje kromě plundrksásu ještě čtver jiných poctivic, tykytou povlečených“. Takové kalhoty měly i další využití.

Zlodějské pytle

V popsaných kalhotách zloději často schovávali lup – roku 1572 ukradl jakýsi lapka v Praze na trhu pět konvic a ukryl je v „plundrhoznách“. V Německu se jim proto říkalo Diebsäcke (zlodějské pytle). Ke kalhotám patřily košile, ty byly drahé a zahrnovaly se do pozůstalosti.

Kulatým a hranatým botám renesance se v Čechách říkalo hubatá obuv, medvědí tlapy a oslí huba. Kdo nenosil baret, ozdobil si hlavu věncem. Českou zvláštností byly dlouhé nakadeřené vlasy, u mužů po pás, u žen na paty.

Marie Anna z Fürstenbergu v barokním oděvu s hlubokým dekoltem (Martin Meytens 1733).

Marie Anna z Fürstenbergu v barokním oděvu s hlubokým dekoltem (Martin Meytens 1733)

FOTO: archív Lenky Bobíkové

O tom, jak se české ženy v Praze zdobily, vyprávěl Angličan a básník John Taylor: „Já zřel tam jednu, která, na mou čest, jak královna se nesla v šatech svých, ač její muž byl pouhý komeník.“ Nemilostivě o této dámě prohlásil, že jí „dech voněl jak cukrovaný hnůj“.

K oděvu patřily nezbytné doplňky – např. kapesník, tak krásný a zdobený, že se do něj neutíral nos, ale nosil se jako ozdoba v ruce. K praktické potřebě sloužily utěráky, plachtovité a mohutné. Giovanni Galateo smrkajícím radil: „Když se vysmrkáš, není slušné roztahovat kapesník a prohlížet si ho, jako by ti z nosu padaly perly a rubíny. Jsou to nechutné způsoby a nezískají ti u nikoho lásky.“

V baroku i rokoku se středem módy stala Francie. Češi se opět středoevropské módě přizpůsobili, včetně paruk, tak oblíbených v čase Ludvíka XIV. Právě v té době se rodil jednoduchý poklopec – svízele s krytím byly pryč.