Před zrekonstruovanou školou postává pár dětí, parta v oranžových vestách zametá ulice a vrátná z nového Integrovaného centra volnočasových aktivit zrovna vyšla ven a baví se se známou. Ráno je v Obrnici, obci s více než dvacetiprocentní nezaměstnaností, čisto a klid. A podle místních je to tak už pár let.

Zadarmo to není, ale zjevně se to vyplatí. „Chodí za námi půlka Obrnic,“ říká mi romský terénní pracovník místního poradenského centra Help-Desk Tibor Mucha v kanceláři vedle nové obecní knihovny. Tři zaměstnanci tady pomáhají potřebným lidem s úředními záležitostmi – nejčastěji s vyřizováním sociálních dávek nebo s placením nájmu.

„Buď naše klienty nasměrujeme, kam se mají obrátit, nebo s nimi zajdeme vyřídit administrativu, kam je potřeba,“ dodává. Jeho kolegyně Anička právě pomáhá paní Petře s vyřízením sociálních dávek. „Paní ještě není rozvedená, takže napoprvé nedostala podporu, ale nakonec se nám ji podařilo vyřídit.“

Tibor Mucha je spokojený s tím, že po třech letech existence kanceláře Help-Desk v Obrnicích si už projekt sociálního poradenství získal důvěru místních.

Tibor Mucha je spokojený s tím, že po třech letech existence kanceláře Help-Desk v Obrnicích si už projekt sociálního poradenství získal důvěru místních.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Podle paní Petry jsou terénní pracovníci k nezaplacení. Pomohli jí v situaci, kdy řešila odchod od manžela kvůli domácímu násilí a nevěděla si rady. „Člověk ani neví, na co má nárok, tady mu to hned vysvětlí a pomůžou.“

Ačkoli jsou Tibor i Anička Romové, tohle škatulkování neradi slyší – vždyť se na ně o pomoc obracejí jak Romové, tak „bílí“.

Ještě než spadnou na dno

Ve čtvrtém patře paneláku se zrekonstruovanou fasádou mi otvírá dveře Marta Dunková. Ve vypulírovaném bytě plném veselých barev si sedneme před zapnutou televizi v obýváku, Marta se omluví za pár nefunkčních žárovek a tichým hlasem začne vyprávět, jak se sem před osmi lety přestěhovala.

Marta Dunková se do svého stávajícího bytu přestěhovala před osmi lety. I když se dostala do těžké situace, kdy nemohla platit nájem a hrozil jí vyhazov z domu, svoji situaci nakonec zvládla.

Marta Dunková se do svého stávajícího bytu přestěhovala před osmi lety. I když se dostala do těžké situace, kdy nemohla platit nájem a hrozil jí vyhazov z domu, svoji situaci nakonec zvládla.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„S dětmi jsem bydlela tady kousek v Braňanech ve čtvrté kategorii. Chtěla jsem lepší bydlení, a tak jsem si ušetřila nějaké peníze,“ vzpomíná pětačtyřicetiletá žena. V Obrnicích si najala třípokojový byt a přestěhovala se do něj i se třemi dětmi. V té době pracovala v továrně na sýry.

„Po propuštění jsem měla místo u úklidové firmy, jenže jsem o práci přišla.“ Marta byla půl roku na úřadu práce, kde je hlášená pořád, teď vždycky na pár měsíců v roce uklízí pro obec.

„Poslední tři roky jsem začala s veřejně prospěšnými pracemi. To mi hodně pomohlo, měla jsem velký dluh na nájmu a byla jsem psychicky na dně,“ svěřuje se Marta s tím, že málem přišla o byt. „Paní starostka mi umožnila splátkový kalendář. Jinak bych o byt přišla,“ vysvětluje s tím, že podobně je na tom víc lidí z vesnice.

V bytě s paní Dunkovou žijí dva dospělí synové, dcera se už odstěhovala za partnerem. „Dcera se vyučila prodavačkou v Tesku, jeden syn se chytil party, a to nedopadlo dobře. Druhý pracuje pro obec.“ Marta i tak zdůrazňuje, že je spokojená a že věci se mohly vyvinout daleko hůř.

Raději nechají domy prázdné

Obec dřív měla, jako spousty jiných v Severočeském kraji, pověst poměrně nebezpečného místa plného odpadků a špíny. Za její proměnou k lepšímu stojí podle místních hlavně starostka Drahomíra Miklošová. „Přestěhovala jsem se sem za svým stávajícím mužem do domu, který už dlouho patří jeho rodině,“ vzpomíná starostka a bývalá vedoucí finančního odboru v Litvínově s tím, že v Obrnicích původně nechtěla zůstat. Manžel ji ale přesvědčil, ať dá vesnici šanci.

Problémům se musí předcházet, tvrdí starostka Drahomíra Miklošová. Do vesnice se přistěhovala před deseti lety a před šesti lety zasedla v místním zastupitelstvu.

Problémům se musí předcházet, tvrdí starostka Drahomíra Miklošová. Do vesnice se přistěhovala před deseti lety a před šesti lety zasedla v místním zastupitelstvu.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Utíkat umí každý,“ říká rozhodně devětapadesátiletá energická žena, která se před šesti lety rozhodla kandidovat do místního zastupitelstva a tvrdě pracovat na tom, aby se poměry v jejím novém domově změnily k lepšímu.

Začala připravovat žádosti o granty. Z nich se opravila škola, vzniklo centrum volnočasových aktivit i nízkoprahové centrum pro děti do patnácti let, jejichž aktivity se navzájem doplňují, a začaly se realizovat i další projekty. „Každý rok pořádáme Obrnické slavnosti, kde se potkávají všichni. A máme i plesovou sezónu, kdy pořádají bál hasiči, myslivci nebo sokolové a obec.“

Z různých grantů se platí i terénní pracovníci nebo dotovaná pracovní místa. Obec doplácí i na další věci. Stát zase financuje sociální dávky a podpory. Všechno to stojí peníze, ale jinak to zjevně zatím nejde.

Z budovy ‚Staré školy‘ vzniklo po roce 2009 Integrované centrum volnočasových aktivit, kde jsou dnes dva sály pro pořádání kulturních akcí, tělocvična, knihovna a integrovaná studovna.

Z budovy ‚Staré školy‘ vzniklo po roce 2009 Integrované centrum volnočasových aktivit, kde jsou dnes dva sály pro pořádání kulturních akcí, tělocvična, knihovna a integrovaná studovna.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Nechci nikomu nic dávat zadarmo, ale je třeba, aby lidi v obecních bytech platili nájem a nenarůstal jim dluh. Když se nepostarají sami, tak jim někdo musí dát systém.“ A tak je podle starostky daleko lepší co nejvíce pomoci s tím, aby byli i v těžké životní situaci sami schopni platit svoje pohledávky, byť by je platili ze sociálních dávek.

Ve vesnici je i několik zakonzervovaných prázdných domů s byty a podle starostky není rozumné, aby se pronajímaly. Radnice je odkoupila od soukromého majitele a zatím je nechává tak, jak jsou, než aby se tu opakovala situace z mnoha obcí v Česku, kde si takové domy pronajali bezohlední spekulanti a sestěhovali tam takzvané nepřizpůsobivé, kteří se pak nedokážou dostat z dluhové spirály.

„Vybereme si své sousedy“

„Když někde vystěhují takzvané nepřizpůsobivé obyvatele, hledají levné volné bydlení, a soukromníkovi je jedno, komu byt pronajme a jestli se bude sousedům s novými nájemníky dobře žít,“ říká starostka k projektu s názvem Vybereme si své sousedy.

A výsledky jsou již hmatatelné – v obci, která by podle ministra vnitra Kubiceho měla sloužit jako návod, jak řešit společné soužití minority a majority, výrazně klesla kriminalita. „Problémy s minoritami by se měly řešit místně a ne tím, že nepohodlné spoluobčany prostě vytlačíte jinam,“ myslí si Miklošová.

Obrničtí starousedlíci se vesměs shodují na tom, že se svými romskými sousedy problém nemají a takzvaně nepřizpůsobivé byly spíš jen některé nově příchozí rodiny, které neplatily nájem, a tak se zase musely vystěhovat a odejít hledat bydlení jinam.

Starostka zůstává realistkou – větší rovnováha, která v obci s vysokou nezaměstnaností dnes panuje, podle ní nemusí trvat věčně. „Situace se dá zklidnit. Úplně vyřešit se dá jen těžko.“

Paní Petra (vlevo) přišla do kanceláře poradenského centra Help-Desk, aby jí terénní pracovnice Anička pomohla s vyřizováním sociálních dávek.

Paní Petra (vlevo) přišla do kanceláře poradenského centra Help-Desk, aby jí terénní pracovnice Anička pomohla s vyřizováním sociálních dávek.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

I v místní škole si potvrzuji dojem, že v téhle vesnici klapou věci, které jsou jinde problém, daleko lépe. Zástupkyně ředitele Základní školy v Obrnicích Vladimíra Strolená má očividně radost z toho, jak jsou děti šikovné a jak se život ve vesnici za posledních pár let změnil k lepšímu.

Dodává však, že i jí se nepřímo dotkly problémy s neplacením pohledávek. „Jsem předsedkyní společenství vlastníků domu, kde máme byt. Čtyři členové společenství neplatili svoje závazky, a tak jsme se museli jako celek potýkat s dluhy, dokud obec neodkoupila část domu.“

Tak jako obec preventivně hlídá, aby se lidé pokud možno nedostávali do neřešitelných situací, i ve škole dbají na to, aby nikdo nezaostával víc, než je únosné. Dětem, které mají problémy s učením, pomáhá asistent Maroš Šandor.

Dětem, které si samy neporadí s učivem, pomáhá na místní základce asistent Maroš Šandor.

Dětem, které si samy neporadí s učivem, pomáhá na místní základce asistent Maroš Šandor.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Zajímá mě, zda nemají někteří rodiče problémy s tím, že jejich děti doučuje Rom. Maroš reaguje podobně jako Tibor s Aničkou: „Nemám tohle rozdělení rád. Lidi jsou prostě lidi. Snažíme se naučit děti, že rozdílnost je dobrá a může nás obohatit,“ myslí si původně vyučený zámečník, kterého ale nakonec zlákala práce s dětmi. Doplnil si tedy vzdělání a od roku 1999 pracuje na obrnické základní škole.

Metaři a asistenti

Po cestě přes sídliště s nízkými paneláky potkávám dva Romy, kteří mají na bundách napsáno Asistent prevence kriminality. Oba jsou zaměstnaní v rámci dvouletého programu ministerstva vnitra, které přidělilo různým policejním stanicím po celé republice celkem padesát takových asistentů.

Když mě terénní pracovnice Milada Piksová prováděla Obrnicemi, nenašel se snad nikdo, koho by osobně neznala.

Když mě terénní pracovnice Milada Piksová prováděla Obrnicemi, nenašel se snad nikdo, koho by osobně neznala.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jejich prací je pomáhat policii řešit problémy, i když nemůžou zakročit při porušení zákonů nebo vyhlášek. „Pokud by někdo porušoval zákon, přivoláme policii. Ani nemůžeme jít k někomu do bytu, když nás tam nepustí. Všechno řešíme domluvou, a většinou se domluvíme,“ říká Zdeněk Mistor, mladík po dvacítce s tím, že za krátkou dobu, co program existuje, si tu na ně lidé zvykli.

Asistenti ráno obejdou sídliště, zkontrolují, jestli jsou místní děti ve škole a jestli je všechno v pořádku. „Ale tady moc problémů není, večer je úplný klid a ticho,“ popisuje situaci Zdeněk a jeho kolega přikyvuje.

Úklidová služba si na druhém konci sídliště dává na chvíli pauzu. Jako nezaměstnaní si musí něco odpracovat, aby dostali podporu. „Nic si tím nevyděláme,“ brblá několikačlenná skupinka.

Paní Varádiová žije a dnes i uklízí na sídlišti v Obrnicích. Bylo postaveno v sedmdesátých letech pro zaměstnance chemiček, dolů a drah. S úbytkem práce lidé byty opouštěli a v roce 1985 sem přišla vlna slovenských Romů.

Paní Varádiová žije a dnes i uklízí na sídlišti v Obrnicích. Bylo postaveno v sedmdesátých letech pro zaměstnance chemiček, dolů a drah. S úbytkem práce lidé byty opouštěli a v roce 1985 sem přišla vlna slovenských Romů.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Naposledy jsem se hlásila na místo uklízečky, ale dostala ho jiná paní, co má maturitu,“ stěžuje si paní Varádiová. „Místo je i tak těžké sehnat, navíc jsem Romka. Už se mi párkrát stalo, že jsem přijela na pohovor kvůli práci a hned mi řekli, že je obsazené.“

Práce pro obec se ale nakonec vyplácí všem – podle místních jsou chodníky před paneláky pečlivě vyčištěné od pondělí do pátku, a i když se přes víkend zase zanesou nějakými odpadky, na začátku nového týdne začne úklid znova.

Do toho Cigánova?

„Když jsem se měla přestěhovat zpátky do Obrnic a učit, slyšela jsem i věty jako Ty chceš jít vážně do toho Cigánova?“ vzpomíná nová ředitelka mateřské školy Vladimíra Šustková, která se ve vesnici narodila, po studiích chvíli pracovala v Mostě, ale pak se vrátila do Obrnic. Nejdříve učila na základce, teď ve školce.

„Přijde mi, že děti jsou všude stejné, a tady taky.“ Školku, kterou vede, považuje za multikulturní, kromě romských a „bílých“ dětí si v herně na koberci hrají i vietnamská holčička a černoušek. Když dnes jednačtyřicetiletá Vladimíra chodila do školky a na základní školu, bydleli na sídlišti hlavně zaměstnanci litvínovské chemičky. „Na základce jsme měli pár romských spolužáků, ale nemyslím, že by se to nějak zvlášť řešilo.“

V roce 1985 přišla do obce vlna Romů ze Slovenska. „Odešla jsem studovat do Mostu, po nějaké době jsem se vrátila, a to už byl rozdíl znatelný.“

V posledních letech mají rodiče v Česku často obrovský problém umístit děti do školek, aby i maminky mohly jít pracovat. Přesto v Obrnicích ještě letos v létě nebyla kapacita zařízení naplněná. „Dnes tu máme pětasedmdesát dětí, tedy plno, a také žádosti, kterým nemůžeme vyhovět,“ říká Vladimíra.

Děti z obrnické základní školy na hodině pohybové výchovy.

Děti z obrnické základní školy na hodině pohybové výchovy.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Některé místní však bylo třeba přesvědčit, aby své děti do školky přihlásili. „Ze začátku se stávalo, že pár rodičů stálo u plotu a plakalo, protože se jim stýskalo po dětech. Takže jsme je vzali dovnitř a ukázali jim, jak to tady vypadá, a všechno bylo v pořádku,“ usmívá se paní učitelka.

Lidé s trvalým bydlištěm v obci mají školku zadarmo, platí si jen jídlo. „To stojí dvacet korun na den. Často opravdu ráno přijde rodič s dvacetikorunou, aby tu mohlo jeho dítě být. Ale vždycky před vyplácením dávek máme pár dnů, kdy je tu celkem prázdno.“

Předškolní výchova je odborníky všeobecně považována za jednu ze základních podmínek pro to, aby se dítě později mohlo dobře adaptovat na nové prostředí a nároky školy. Ředitelka i terénní pracovníci, kteří chodí po domácnostech sociálně slabých rodin, mohou jen souhlasit.

Vladimíra Šustková označuje školku, ve které od letošního roku dělá ředitelku, spíš za multikulturní než za napůl romskou.

Vladimíra Šustková označuje školku, ve které od letošního roku dělá ředitelku, spíš za multikulturní než za napůl romskou.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Když sem některé děti přijdou, ani neumějí držet tužku, nepoznají barvy, nemají některé hygienické návyky nebo se neumějí obsloužit při jídle. Je velká radost, když na nich vidíme pokroky,“ pochvaluje si Vladimíra. Začíná od dětí a věří, že cesta ke změně by mohla vést právě tudy.