Článek
Právě ona dopadla se svým kolegou z Odboru pro boj s organizovaným zločinem Tomášem Gregorem v roce 2006 Berdychův gang. Před soudem stanulo 36 mužů, mezi nimi dva vysocí důstojníci Odboru pro boj s organizovaným zločinem, kteří za Berdychovými trestnými činy zametali za peníze stopy. David Berdych odešel od soudu s devítiletým trestem, k němuž si odpykává další sedmiletý z jiné kauzy, dva zkorumpovaní policisté se čtrnácti-, resp. dvanáctiletými tresty.
Byla tenkrát povýšena na majora. Dnes pracuje v hodnosti kapitána u cizinecké policie. To není chyba v textu, jeho autorka ví, že kapitán je o hodnost níž, ale v platnost vešel nový zákon, podle kterého nezávisí hodnost ani na odsloužených letech, ani na tom, kolik kdo zachránil lidí nebo kolik pachatelů odhalil, ale řídí se podle toho, kde dotyčný policista sedí. A tam, kde teď Helena Káhnová u cizinecké policie pracuje, je tarifní hodností jen kapitán. K logice to má daleko, ale to se prý musím zeptat těch, kdo ten zákon schválili.
A otázka na odměnu, kterou policistka Káhnová za kapitální úlovek dostala, ji pořádně rozesmála: „Ty se rozdávají na jiné úrovni.“
Expozituru před jejím uvedením neviděla. „Autoři mi nedali přečíst ani řádku. Prý bych do toho moc kecala,“ směje se Helena. „Navíc je seriál napsaný na motivy skutečných událostí, není to rekonstrukce.“
když dáváte pouta na ruce kolegovi, který ví, kam chodí vaše děti do školy, s kým se stýkáte, ví o vás všechno, tak to příjemné není.
Jeho hlavní hrdinka je v něm o něco mladší a je bezdětná. Helena Káhnová měla v době odhalování Berdychova gangu dospívající dceru, dnes studentku Dopravní fakulty ČVUT. Když šlo do tuhého, hodně se o ni bála. A do tuhého šlo, když se ukázalo, že součástí zločineckého gangu jsou i nadřízení samotné policistky.
Strach o dceru a pejsky
Celý případ začal vyšetřováním loupežných přepadávání kamiónů. Pachatelé na sobě měli policejní uniformy, zastavili kamión, řidiče svázali, někde ho pohodili a kamión, nebo aspoň jeho náklad, odvezli. Helena s kolegou brzy poznali, že mají co dělat s hodně velkou skupinou pachatelů.
Helena Káhnová dosud služební zbraně použila jen jako hrozby. Já je vždycky ukecám, žertuje.
Dlouho však netušili, čemu a komu čelí. Kdy nastal zlom? „Jeden informátor nám řekl, že únosy jsou dílem party kolem Davida Berdycha, a byl ochoten svědčit. Napsali jsme o tom hlášení a v podvečer ho předali nadřízenému, který to uložil do sejfu. Ještě tu noc byl informátor postřelený. Bylo nám jasné, kdo jediný na něho mohl upozornit.
„Ten pocit beznaděje byl šílený,“ vzpomíná. „Když zavíráte lidi, kteří si vybrali dráhu zločince, je to na obou stranách jasné, ale když dáváte pouta na ruce kolegovi, který ví, kde bydlíte, kam chodí vaše děti do školy, s kým se stýkáte, ví o vás všechno, tak to příjemné není. Nevíte, co na vás mohou nachystat. Později jsem se třeba dozvěděla, že obcházeli s našimi fotkami některé lidi, aby odsvědčili, že jsme je vydírali. Tak moc nás chtěli od toho případu odstavit.
Mnohokrát jsme třeba dostali zákaz dalšího vyšetřování a museli jsme pokračovat na vlastní pěst. To víte, že se jim to nelíbilo. Naštěstí byli dlouho přesvědčeni, že na ně nemáme.“ Začala se jí později skládat mozaika zrady kolegů z odboru? „Poprvé mi to začalo být divné, když jsme pracovali na jednom únosu. Dali jsme na základě svých poznatků tipy na pachatele, a přitom byly zatčeny úplně jiné osoby, které s tím neměly nic společného, a za tři dny je pustili. Myslela jsem, že se někdo prostě spletl a zvoral to. Až později mi došlo, že to byly zastírací manévry.“
V líčení toho, jak se podařilo případ dotáhnout do konce, nechce zacházet do podrobností. „Pomohli jsme si tím, že jsme od určitého okamžiku spis vedli na úplně jiném útvaru. Naštěstí jsme našli kolegy, kteří nás podpořili. Nemyslím ale, že by chtěli, abych je nebo jejich útvar jmenovala.“ O sebe se prý nebála: „Spíš o svoje blízké, o dceru, o pejsky. Jeden z nich taky za velmi podivných okolností zemřel.“
Místo vavřínů odchod
Když se za Berdychovým gangem zavřely dveře vězení, Helena Káhnová od policie odešla.
„Cítila jsem se psychicky zcela opotřebovaná a na dně, ten případ se táhl hrozně dlouho, přes šest let, a byl nesmírně náročný. Potřebovala jsem změnu,“ uvádí důvody. Rok pak pracovala v redakci jednoho bulvárního deníku, kde měla na starost krimi. Odpočinula si, ale bavilo ji to jen chvíli.
Po skončení případu se rozpadl dlouholetý vztah s partnerem, s nímž Berdychův gang rozkrývala. „Byli jsme spolu čtrnáct let v práci i doma. Rozešli jsme se v dobrém, ale to, čím jsme za ty roky s Berdychovým gangem prošli, ten neustálý stres, to všechno se na vztahu podepsalo. Kdybych ho ale neměla, tak si nedovedu představit, komu bych tehdy vůbec věřila. Možná by stále běhali na svobodě.“
Její současný přítel je také policista. „Mně je snad přidělují rozkazem,“ směje se Helena.
Po roce u bulváru se Helena k policii vrátila. „Případ nebyl ještě úplně ukončený. A já ho chtěla dokončit,“ nechce opět zacházet do podrobností.
Ocitla se u cizinecké policie. Laik by si řekl, že detektiv s jejími zkušenostmi v boji s organizovaným zločinem by je měl nějak zúročovat. Helena Káhnová krčí rameny: „Policie prochází neustálými a často protichůdnými reorganizacemi. Odbor pro boj s organizovaným zločinem se napřed přejmenoval, pak oddělení násilí zrušili úplně. Neptejte se mě proč. Nabídli mi práci vedoucí oddělení na cizinecké policii, které se zabývá trestnou činností cizinců. Tečka.“
Současná situace u útvaru ji příliš netěší. „Minulé policejní vedení dělalo další z řady reorganizací cizinecké policie, kterou ji prakticky likvidovalo. Současné vedení se to snaží nějak napravit, ale moc dobré podmínky tam nemáme. Chybějí lidé, a přitom se stále snižují stavy. Nechápu, kam až to má dojít.“
Pořád se hrabete ve špíně
K policii nastoupila před 19 lety. Pohnutky nebyly nijak romantické: ve dvaceti zůstala sama s malým dítětem a toužila jít na vysokou. Bylo jí jasné, že ve státních službách k tomu bude mít lepší šanci. Brzy vystudovala Policejní akademii.
Když v roce 1992 nastoupila k policii, byly tam ženy spíš výjimkou. „Začínala jsem na kapsářích. Když se zakládal Odbor pro boj s organizovaným zločinem, hodila jsem se jim,“ popisuje bez dalšího komentáře.
Mladé ženy jsou podle ní u policie potřeba. „Musí na to ale mít povahu. Moc hezká práce to totiž není a po letech to na vás nechá následky. Pořád se hrabete ve špíně.“
Čtyřicetiletá Helena Káhnová se s tím vypořádává díky svým koníčkům. „Mám tři psy: dogu, boxera a stafordšírského bulteriéra. Opravdu se jim věnuji, jezdím s nimi na výstavy, na cvičák. Člověk se musí odreagovat, jinak přijdete o zdraví, o to duševní. Měla jsem kolegy, kteří se upili, jiní si vzali život, jenom v mém okolí vím o pěti.“
Jí samotné při výkonu služby o život nikdy nešlo. „Aspoň o tom nevím, že by na mě někdo mířil,“ dodává. Ona sama služební zbraň použila na rozdíl od seriálu jen jako hrozbu. „Já je vždycky ukecám,“ nezapře svůj smysl pro humor.
A jestli někdy použila „ženské zbraně“? K odpovědi se nechá dost přemlouvat: „Něco vám povím a pak s kolegy nevydržím! Oni už někteří těžce nesli, že se mi povedl tak velký případ a donesly se ke mně všelijaké řeči.“ Nakonec připustí, že když jde třeba na výslech zatčených do vězení a přitažlivě se obleče, mnozí se snáz rozpovídají.
Kdo ví i něco málo o Berdychově gangu a jeho metodách, tomu musí být jasné, že půvaby svůdné blondýny je za katr nedostaly. V čem spočívalo tajemství jejího úspěchu? „Nevycouvat, i když už tušíte, proti čemu stojíte. Pak už se na nic neohlížíte a jedete dál,“ říká policistka.
